Markéta Pilátová, která se jako prozaička úspěšně prosadila již svým románem Žluté oči vedou domů, vydala v roce 2009 vedle románu Má nejmilejší kniha také pohádkový příběh pro děti Víla Vivivíla a stíny zvířat.

Markéta Pilátová, která se jako prozaička úspěšně prosadila již svým románem Žluté oči vedou domů, vydala v roce 2009 vedle románu Má nejmilejší kniha také pohádkový příběh pro děti Víla Vivivíla a stíny zvířat.

Dalo by se očekávat, že Pilátová, která v románové tvorbě pro dospělé dokáže po vzoru hispanoamerické literatury mistrně pracovat s propojením snu a reality v působivou literární fikci, připraví dětským čtenářům obdobný mnohovrstevnatý zážitek i na ploše pohádky. Útlá knížka Víla Vivivíla a stíny zvířat však objevně zajiskří svébytnou imaginací pouze na několika místech a jinak představuje banální moralitu s lehce předvídatelnou pointou.

Víla Vivi je stylizována do podoby rebelské punkerky, která svým drzým chováním provokuje natolik, až je vypuzena ze svého domova. Návrat zpět je podmíněn vykonáním 155 dobrých skutků. Vzpurná Vivi odchází do lidského světa, považovaného mezi vílami za nebezpečnou džungli. Naváže prostřednictvím starého psa a vakoveverky přátelství s jejich dětskými majiteli, téměř nevidomou Emou a zakomplexovaným Pepíkem. Společně pak ještě téhož dne zachrání život 155 zvířat, s nimiž podloudně obchoduje Pepíkův tatínek. Vivi se může vrátit zpět mezi víly i víláky a za sebou zanechává dvě původně osamělé děti, spojené novým přátelstvím i vírou ve vlastní schopnosti, a jednoho napraveného tatínka.

Originální je samo pojetí víly, která je v dětské literatuře zpravidla ztvárňována coby éterická bytost, ztělesňující mravní principy. Vivi tento mýtus částečně boří: v kalhotách, s vlasy natuženými bahnem a se zrezivělým rybářským háčkem coby ozdobou v nose přichází přímo z hnědých bažin, jež jsou jejím domovem. Je vybavena ryze praktickým, téměř pragmatickým smýšlením a kouzelnou životní „vivi-sílou“, kterou dokáže propůjčit i ostatním. Z hravé konstrukce jejího jména lze vyčíst přitakání životu. Víla nečiní rozdíly mezi říší lidí, zvířat či rostlin a respektuje jejich právo na nerušenou existenci. Vivina bažinatá říše, lemovaná sopečným prachem, v níž je zapotřebí chránit se před zničujícím působením slunce, v náznacích prozrazuje autorčinu provázanost s jihoamerickou kulturou, textem se však mihne i hanácká babička.

Ilustrace Jakuba Zicha tonou v tmavém rozmlženém oparu, korespondujícím jak s atmosférou vílina domova, tak s noční Prahou. V bílých konturách, vedených jakoby neumělou dětskou rukou, se vynořují protagonisté, zachyceni s humornou nadsázkou. Ilustrace posilují některé významy (víla Vivi coby punkerka a zároveň i exotická domorodkyně; bílé obrysy postav vystupujících z tmy jako připomínka Eminy slepoty) a vhodně tak doplňují text, který se i přes výše uvedené slabiny vyznačuje nakažlivým optimismem s katarzním účinkem.