Alois Jirásek (23. srpna 1851 Hronov – 12. března 1930 Praha) byl český prozaik, dramatik a politik, autor řady historických románů a představitel realismu.

Alois Jirásek se narodil ve východočeském Hronově u Náchoda. Pocházel ze starého selského rodu. Jeho otcem byl Josef Jirásek (1822-1901), původně rolník a poté pekař, matkou Vincencie Jirásková, rozená Prouzová (1821-1887). Před Aloisem Jiráskem se jeho rodičům narodily děti: Helena, Josef, Emílie; po něm Rudolf, Žofie, Božena, Adolf a Antonín. Navštěvoval německé benediktinské gymnázium v Broumově (1863-67), české gymnázium v Hradci Králové (1867-71) a na pražské univerzitě vystudoval historii (1871-74). Čtrnáct let žil v Litomyšli a působil tam jako gymnaziální profesor dějepisu a zeměpisu.

Roku 1888 přesídlil do Prahy, kde bydlel na dnešním Jiráskově náměstí, nejdéle (od roku 1903 do smrti) v ulici Resslova č. 1, a pokračoval v pedagogické práci i v literární činnosti. Obnovil osobní styky s Mikolášem Alešem, s nímž sdílel obdobné umělecké představy a plány, a se spisovateli lumírovského kruhu (J. V. Sládkem, Jaroslavem Vrchlickým a Josefem Thomayerem), navázal přátelství se Zikmundem Wintrem a K. V. Raisem, trvalé kontakty měl také s mladší generací (J. S. Macharem, Jaroslavem Kvapilem a Zdeňkem Nejedlým). Od roku 1909 byl v penzi a věnoval se výhradně literatuře. Z Prahy často zajížděl do rodného Hronova, ale též podnikal studijní cesty do míst, kam umisťoval děj svých děl.

Ve shodě s charakterem svého celoživotního díla jako jeden z prvních podepsal v květnu 1917 Manifest českých spisovatelů, významné prohlášení podporující politické úsilí o státní samostatnost českého národa. S Izidorem Zahradníkem (pozdějším ministrem železnic) se účastnil čtení deklarace vyhlášení Československé samostatnosti v 11. hod. pod sochou Sv. Václava 28. října 1918 a v sobotu 21. prosince 1918 vítal projevem prezidenta Masaryka na Wilsonově nádraží v Praze, při jeho triumfálním návratu do vlasti.

V nově vzniklé Československé republice se stal poslancem Revolučního národního shromáždění Republiky československé. V parlamentních volbách v roce 1920 získal senátorské křeslo v Národním shromáždění. Senátorem byl do roku 1925. V parlamentu zasedal za Československou národní demokracii. V politice setrval až do své nemoci, která mu také znemožnila psát. V letech 1918, 1919, 1921 a 1930 byl navržen na Nobelovu cenu za literaturu.

Zemřel v Praze 12. 3. 1930, ale pohřben byl v rodném Hronově.