Božena Němcová, rozená Barbora Novotná, později Barbora Panklová (4. února 1820[1] Vídeň – 21. ledna 1862, Praha), byla česká spisovatelka. Je považována za zakladatelku novodobé české prózy.

Příjmení Panklová (nebo německy Pankl) získala, až když si její matku Terezii Novotnou v létě roku 1820 vzal za manželku Johann Pankl, původem z Rakouska. Barboře bylo tehdy - podle ustáleného datování - půl roku. V roce 1821 se Panklovi přestěhovali do Ratibořic na panství vévodkyně Kateřiny Zaháňské. Tam se za nimi v roce 1825 nakrátko přistěhovala i její 55letá babička – Marie Magdaléna Novotná rozená Čudová (1770 Dobruška-Křovice – 1841 Vídeň) – která malou Barunku velmi ovlivnila; v dospělosti si Božena Němcová babičku velmi zidealizovala.

Od roku 1826 do roku 1833 navštěvovala Barbora Panklová školu v České Skalici.

Již v roce 1837 jí rodiče našli ženicha Josefa Němce (1805 Nový Bydžov – 1879 Tábor) a ještě téhož roku byla slavena svatba. Josef Němec, jemuž porodila tři syny a dceru, pracoval jako komisař finanční stráže (celník). Jeho nadřízení s ostražitostí sledovali jeho projevy češství a někdy malé služební horlivosti. V souvislosti s tím byl často služebně překládán a s ním se musela stěhovat i jeho rodina. Manželství nebylo od počátku šťastné. Rok po svatbě byl Josef Němec služebně přeložen do Josefova, kde se manželům narodilo první dítě – syn Hynek. Poté rodina odešla do Litomyšle, kde se roku 1839 narodil druhý syn Karel.

Roku 1840 se léčila u doktora J. Čejky, se kterým se spřátelila a který ji seznámil s tehdejšími vlastenecky smýšlejícími českými spisovateli. V roce 1840 se přesunula celá rodina do Polné, kde byl Josef jmenován respicientem finančním expozitury. Rodina se mužovým prostřednictvím sblížila s místními obrozenci v čele s hostinským a primátorem města Antonínem Pittnerem. Navštěvovali ochotnické divadlo, četli české noviny Květy a Českou včelu. Podle dopisu psanému Ludvíku rytíři z Rittersberka zde poprvé dostala do ruky české knihy a knihu přeloženou do češtiny, a to pravděpodobně knihu Roberta Irwina Alhambra a spisy Josefa Kajetána Tyla. Němcovým se v Polné narodila dcera Theodora, která tu byla pokřtěna 19. června 1841. V polovině roku 1842 se přestěhovali do Prahy, kam byl Josef Němec přeložen a povýšen do vyšší funkce. Zde se 2. října 1842 narodil třetí syn Jaroslav.

V Praze začala Božena Němcová pod vlivem Václava Bolemíra Nebeského a Karla Jaromíra Erbena psát česky. Její první báseň Ženám českým byla na přímluvu Nebeského otištěna 5. dubna 1843 v Květech. S jemným a vzdělaným básníkem Václavem Bolemírem Nebeským se Němcová citově sblížila, ale Nebeský milenecký vztah záhy ukončil (jak o tom svědčí jeho korespondence) a odešel do Vídně dokončit svá studia medicíny. Němcová se po jeho odchodu těžce roznemohla a trápily ji vysoké horečky. Roku 1843 se s manželem odstěhovali do Domažlic, kde Němcová působila jako prakticky první národní buditel. Roku 1847 se opět odstěhovali z Domažlic. Roku 1848 byl Josef Němec obviněn ze spiknutí proti státu, došlo k nucenému stěhování z místa na místo a v roce 1850 jej přeložili až do Uher. Němcová se společně se čtyřmi dětmi přestěhovala do Prahy, kde okamžitě navázala styky s literárně činnými vlastenci. Živila se praním, úklidem a příležitostným psaním, často žila na dluh.

Roku 1854 se Němcová znovu zamilovala, a to do mladého studenta lékařství Hanuše Jurenky.[3] Jeho rodiče tomuto vztahu samozřejmě nepřáli a Hanuš musel z Prahy odejít do Polska, aby na ni mohl zapomenout. Roku 1853 byl Josef Němec odvolán ze své funkce; nejprve mu byl plat snížen na polovinu, později byl zastaven úplně. Josef Němec se ocitl bez práce a jeho žena proto byla donucena hledat pomoc u známých v Praze, avšak často neúspěšně. Právě v této době napsala novelu Babička. Tehdy bydlela v Ječné ulici a později ve Vyšehradské ulici (pod Emausy). Na obou domech byly později umístěny pamětní desky. V této době se sblížila s májovci. Jinak se ale stáhla do ústraní, objevila se pouze na pohřbu Karla Havlíčka Borovského roku 1856; na jeho rakev údajně položila trnovou korunu jako symbol mučednictví.

Božena Němcová prožila celý život v ponižující chudobě a často i v hladu. Její povzdech: "Těžko povznésti ducha, když starost o chléb vezdejší jej tíží". Korespondence ukazuje, že byla nucena opakovaně žádat o pomoc v českých vlasteneckých kruzích. Neúčinnost této pomoci kontrastuje s velkolepým pohřbem, který jí vlastenci uspořádali a s posmrtnou slávou, které se jí dostalo. Pohřbena je na Vyšehradě. Její hrob byl původně vedle hrobu Václava Hanky, ale po smrti jeho ženy Barbory byly ostatky Boženy Němcové přeneseny na současné místo. Její muž byl pohřben v Táboře, kde zemřel u svého syna Karla.