Ignát Herrmann (12. srpna 1854 Chotěboř – 8. července 1935 Řevnice), byl český spisovatel, humorista a redaktor proslulý svými fejetony, povídkami a romány z pražského prostředí.

Narodil se 12. srpna 1854 Horním Mlýně u Chotěboře. Do školy začal chodit v Hradci Králové, roku 1868 odešel do Prahy. Vyučil se kupeckým příručím a od roku 1873 byl zaměstnán v nakladatelství J.Otto a stal se novinářem. U něj v letech 1876 až 1878 redigoval Ottův humoristický časopis Paleček. Stal se obchodním cestujícím, pracoval také jako písař u advokáta. V roce 1882 založil humoristický časopis Švanda dudák a od roku 1885 byl redaktorem Národních listů Ve Švandovi vydal většinu svých prací.

Socha v rodné Chotěboři

Nejedno jeho dílo bylo použito jako ideální námět pro filmové zpracování, především pro barvitý popis prostředí, na který byl skutečným mistrem. Svými současníky byl čten a ceněn, byl také členem Akademie věd a umění. Pokoušel se o drama (Manželova přítelkyně, 1890), ale nepříliš úspěšně. Vysoce je kritiky ceněn jeho román U snědeného krámu pojednávající o tragickém osudu kupce Martina Žemly (text s prvky naturalismu; románu si vážil i on sám. Mnohem větší čtenářský ohlas však mělo dílo Otec Kondelík a ženich Vejvara. Na základě čtenářského úspěchu napsal Herrmann i pokračování, Tchán Kondelík a zeť Vejvara. Příběhy o malířském mistrovi Kondelíkovi byly koncipovány jako humoristický román, do současnosti v něm však zůstala živá především idylická rovina. Postava mistra Kondelíka je často chápána jako český „národní typ“ (Josef Jedlička ve své sbírce esejů České typy aneb poptávka po našem hrdinovi), tj. jako prototyp člověka bodrého, laskavého, přitom nepříliš inteligentního a výbojného. Z jeho díla jsou dosud živé (a vydávané) povídky, jichž napsal 387 (= počet povídek obsažený v jeho 50svazkových Sebraných spisech, vydávaných u F. Topiče).

Historický význam mají jeho vzpomínkové prózy (Před padesáti léty).

Byl též editorem Nerudova díla (14 sv.), pro vydání připravil poslední a posthumní Nerudovu sbírku Zpěvy páteční (1896).

Od roku 1888 byl předsedou spolku Máj.

Co mu však ke cti připsat nelze, je fakt, že se v průběhu 20. let zapojil do kampaně proti budování zoologické zahrady v Praze. Byl přesvědčen o její neužitečnosti a v několika svých povídkách tyto snahy zesměšňoval.