Vladislav Vančura (23. června 1891, Háj ve Slezsku – 1. června 1942, popraven za heydrichiády v Praze) byl český spisovatel, dramatik, filmový režisér, původním povoláním lékař.

Dětství prožil na venkově, kde získal lásku k přírodě a koním. Byl velmi hrdý a nepoddajný, takže jeho studijní výsledky nebyly příliš dobré. Na vysoké škole studoval nejdříve práva, ale po těžké nemoci matky přestoupil na medicínu. Pracoval jako lékař ve Zbraslavi. Jeho bratrancem byl Jiří Mahen.

Byl členem a prvním předsedou Devětsilu (1920), přívrženec poetismu, ve třicátých letech byl členem Levé fronty. Od roku 1919 publikoval v mnoha časopisech – Červen, Kmen, Host a Panorama. Od roku 1921 byl členem KSČ, ale jeho dílo nelze označit, na rozdíl od tvorby jeho mnohých současníků, za komunistickou agitku. Z KSČ vystoupil v roce 1929 spolu s řadou dalších umělců v reakci na nástup Gottwaldova vedení.

V roce 1924 působil v období března až května jako divadelní kritik v deníku "Československá samostatnost", později přejmenovaného na "Národní osvobození", kde převzal místo po Jindřichu Vodákovi, který odešel do divadelní rubriky "Českého slova". Kritiky podepisoval šifrou -jv.- nebo -W-. Celkově zde připravil 21 divadelních kritik.

Byl rovněž členem redakční rady Družstevní práce, kde mimo jiné vyšly i jeho Obrazy z dějin národa českého.

Byl předsedou české filmové společnosti.

Za okupace vedl spisovatelskou sekci Výboru inteligence – ilegální odbojové organizace při komunistickém Ústředním národním revolučním výboru. V květnu roku 1942 byl zatčen a 1. června na Kobyliské střelnici popraven.

V roce 1946 byl in memoriam jmenován národním umělcem.