Nakladatelství Lidové noviny právě vydalo objemnou, 743stránkovou knihu Vojtěcha Kyncla Bestie. Československo a stíhání nacistických zločinců. Někomu se možná zdá, že takřka tři čtvrtě století od konce nejvražednější války v dějinách lidstva je dané téma poněkud vyčpělé. Je tomu skutečně tak?

Pokud v posledních letech postavili dosud žijící obviněné před soud, vzbuzovali spíše soucit nežli nenávist. Stačí připomenout posledního válečného zločince stíhaného za činy spáchané na území bývalého Československa – Maďara Lászlóa Csatáryho, jenž podlehl 10. srpna 2013 v Budapešti ve věku 98 let zápalu plic.

713 trestů smrti; nejen pro Němce

Vojtěch Kyncl však ve své knize přesvědčivě dokládá, že otázka nacistických zločinů a zúčtování s nimi nejsou passé. (Namísto výrazu nacistických se dere se na jazyk slovo německých, jelikož zdaleka ne všichni pachatelé obludných zvěrstev vykonaných na bezbranných civilistech, válečných zajatcích a příslušnících „méněcenných“ národů a „podřadných“ ras byli nutně členy NSDAP, ale to je patrně dané snahou nedráždit dnešní, nepochybně demokratickou Spolkovou republiku Německo.)

Vojtěch Kyncl, vědecký pracovník Historického ústavu AV ČR, uvádí velké množství konkrétních statistických údajů, v některých případech širší veřejnosti dosud neznámých. Tak například podle ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny bylo v letech 1945 až 1947 v souvislosti s činností mimořádných lidových soudů v českých zemích učiněno 132 549 trestních oznámení, z nichž bylo vyřízeno 130 114. Kvůli nedostatku důkazů došlo k odložení 40 534 případů a u 31 793 k upuštění od stíhání kvůli neznámému pobytu pachatele. Mimořádné lidové soudy odsoudily 21 342 osob, z toho 713 včetně 456 Němců k trestu smrti, z čehož 691 rozsudků bylo vykonáno. Postih Němců vůči Čechům činil 60:40. Není tedy pravda, že by justice stíhala výlučně Němce.

Teror okupantů postihl především civilisty

Na Slovensku měla retribuce odlišný průběh. Před soud se dostavilo 8058 obžalovaných, z nichž 65 odsoudili k trestu smrti. Poměr odsouzených podle národnosti (Maďaři – Slováci – Němci) představoval 60:30:10. Ani v zemi pod Tatrami tudíž justice nepostupovala zaslepeně.

Přínosné dílo doprovází rozsáhlý poznámkový aparát, jmenný rejstřík obsahující především jména válečných zločinců a osob podezřelých ze spáchání válečných zločinů, jakož i místní rejstřík. Hned v úvodu knihy autor správně poznamenává, že počet československých obětí v žádném případě nelze bagatelizovat, jak to v poslední době někteří publicisté rádi dělají, i když je nabíledni, že v porovnání s oběťmi Sovětského svazu, Polska nebo Jugoslávie jsme ještě nedopadli nejhůře. Naprostá většina československých obětí (88,5 procenta) ovšem zahynula v koncentračních táborech a jen 5,5 procenta v přímých bojových akcích. Z toho jasně vyplývá, že teror okupantů postihl v drtivé většině civilisty, mezi nimiž převládali Židé. Na české země připadlo 46 a na Slovensko 54 procent obětí. Z tohoto rozdělení však není jasné, kam jsou započítány četné oběti Podkarpatské Rusi, jejíž mnozí obyvatelé bojovali ve Svobodově armádě na východní frontě.

Chybování v hodnostech

Na závěr si nelze odpustit kritickou poznámku. Na straně 163 Kyncl o Němci Dönitzovi a Američanu Nimitzovi píše jako o generálech, ačkoli je notoricky známo, že Karl Dönitz měl hodnost velkoadmirála a Chester William Nimitz admirála loďstva! Takové chyby by se v jinak výborné a užitečné odborné knize vyskytovat neměly.

Jmenoval se Alexander Keleberec, československý občan a vyučený řezník. Po roce 1945 pracoval jako dělník a závozník v Tesle, pak dělničil ve sklářství i lesnictví. Měl pět dětí. Na počátku šedesátých let jej závodní výbor vyslal na poválečné setkání vězňů koncentračního tábora Mauthausen, který tento člen KSČ „přežil“. Keleberec tam odjel, jenže ostatní vězni v něm poznali nikoliv druha, nýbrž výjimečně brutálního kápa přezdívaného Alex...

Prokazatelně sám osobně zabil stovky lidí; byl „vysazený“ zejména na Poláky, jimž vyčítal okupaci části československého území. Shazoval je kupříkladu z třicetimetrového útesu v lomu. „Na podzim 1941 Alex pomáhal nahnat zhruba dva tisíce vězňů do močálů, kde zahynuli. V prosinci 1941 připravil s dalšími kápy akci H-13, při níž zahynulo asi pět stovek vězňů. Způsob vraždy spočíval v tom, že vězňové byli vyhnáni pod sprchy na volném prostranství při dvacetistupňovém mrazu a poléváni studenou vodou. Část zmrzla na místě, ostatní pomřeli na následky takového zacházení,“ líčí 740stránková kniha Bestie, již v NLN vydal historik Vojtěch Kyncl z Historického ústavu Akademie věd ČR.

Devadesát kazuistik zločinců
Případ surového Keleberce, jenž dle svědectví utopil člověka v žumpě a jiné ubil naběračkou k smrti, otevřel po jeho zatčení v dubnu 1964 otázku, jak se bude Československo stavět ke stíhání válečných zločinů de facto z území jiného státu a často na Polácích. Mezitím ve Spolkové republice Německo probíhaly „osvětimské procesy“ s přímými či nepřímými vrahy, které zajímaly i obnovenou Čs. vládní komisi pro stíhání nacistických zločinů (ČKVZ). Kápo Alex byl podroben psychiatrickému vyšetření, jež ale ukázalo, že se stal „bezproblémovým občanem“, že nemá vážnější úchylky. Měl jen nižší IQ. Nakonec byl odsouzen k odnětí svobody na 14 let.

„Do knihy jsem vybral devět desítek uzavřených případů. Nejsložitější věcí bylo, jak celé velmi široké téma stíhání nacistických zločinců metodologicky uchopit,“ řekl LN Kyncl, jenž prostudoval jak tuzemské, tak zahraniční archivy v Německu (pro bývalé součásti SRN a NDR) a v Rakousku. Knihu uvozuje podrobný historický úvod, popis vyšetřování zločinů, procesy v německy mluvících zemích po roce 1945, téma ne/promlčitelnosti a aspekty takzvané „biologické amnestie“, kdy se v SRN mírněji pohlíželo na stárnoucí pachatele...

„Právní problematika byla obzvlášť složitá, protože každá ze zúčastněných zemí pohlížela na trestněprávní aspekty odlišně a dle svých zákonů,“ nastiňuje Kyncl, jehož knihu recenzoval i právní historik Jan Kuklík, stávající děkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy.

Kromě případů, kdy byli zločinci dopadeni na čs. území (jako Keleberec), je výpravná a neobyčejně poctivě zdrojovaná kniha plná dalších „bestií“, které unikly i za hranice. Tyto osoby terorizovaly československé obyvatele (jako například nepotrestaný šéf pražského gestapa Ernst Gerke anebo naopak justicí usvědčený a roku 1973 v NDR popravený Paul Feustel, vrchní gestapák z Kolína). Či Kurt Wachholz, krutý dozorce SS z Malé pevnosti Terezín).

Šlo o surového, mnohonásobného vraha: vězně nutil skákat z výšky, ubíjel je, studentovi Svátkovi rozšlápl s dalším nacistou hrudní koš (!). Důstojníka čs. armády Mekutu donutil zahltit se solí a pak stát ve vedru v kožichu s cihlami v rukou, načež jej pak skokem na zhroucené tělo usmrtil... Wachholz byl v únoru 1968 ve východním Německu zatčen a v listopadu – tedy po srpnové okupaci ČSSR – s ním začal v Berlíně proces, jenž měl ukázat „porozumění“ mezi justicí socialistických států. Symbolickou se pak stala fotka, kdy během rekonstrukce vražd prochází obviněný Wachholz jako jediný ze stíhaných pachatelů „brankou smrti“ v Terezíně, přičemž jsou mu v patách vyšetřovatelé Karel Kámiš a Čeněk Klapal. Na případu spolupracovaly složky Stasi a Státní bezpečnosti (StB); bývalý esesák Wachholz byl dne 13. prosince 1968 ve východním Berlíně za účasti čs. svědků odsouzen k trestu smrti a 28. dubna 1969 následně v Lipsku popraven – nečekaným výstřelem z blízkosti do zátylku.

Na paměť budoucím
Mezi devadesátkou případů však figurují nejen gestapáci a dozorci. Kyncl si všímá též zločinů na samém sklonku války, při takzvaných pochodech smrti či protipartyzánském násilí typu vyvraždění Javoříčka zvláštním komandem ZbV 43. Otřesná je kupříkladu vražda 21 maďarských Židů večer 14. dubna 1945 v Mikulově, kdy Christian Wolf s dalšími zákeřně usmrtili osm bezbranných mužů, dvanáct žen (jedna měla i amputovanou nohu) a devítileté dítě. „Výpovědi svědků, kteří byli přítomni exhumaci a ohledání mrtvol, nasvědčují tomu, že oběti byly nejen stříleny, ale také sraženy do příkopu pažbou, omráčeny a zasypány hlínou, takže zemřely udušením,“ uvádí kniha. Stíhání proti Wolfovi bylo roku 1968 zastaveno.

Proč dal autor svému dílu název Bestie? „Jednak kvůli nelidskému jednání stíhaných osob, ale i jedna z vyšetřujících skupin nesla krycí jméno Bestie,“ vysvětluje historik, jenž spolupracoval s mnoha archiváři či uznávaným profesorem Norbertem Freiem z Univerzity Friedricha Schillera v Jeně. Kromě bádání Kyncl provází Terezínem a v Pardubicích chystá s kolegy vznik unikátního památníku výsadku Silver A a obětem heydrichiády. Mementem pro budoucí generace je však i jeho obří kniha, jejíž obálku zdobí bestie: onen kápo Alex.