Dva deníky vydané historičkou Annou Hájkovou zachycují několik silných osudů v době druhé světové války.
Popularita autentických osobních svědectví z pohnutých okamžiků našich dějin je čím dál větší. Pozoruhodný příspěvek do řady těchto takzvaných ego-dokumentů přineslo Nakladatelství Lidové noviny. Titul Čekám, až se vrátíš obsahuje dva osobní deníky z období druhé světové války. Jejich autoři, Jany Lebovič a Pavla Hájková, se navzájem znali, spojovala je komunistická odbojová skupina Přehledy: jejími členy byli Jany, Janyho partnerka Alena Divišová, pozdější historička protinacistického odboje, i Pavlin syn a budoucí historik, Alenin manžel a mluvčí Charty 77 Miloš Hájek. Odbojová činnost a následné zatčení, deportace, věznění a smrt jsou tedy rámcem, v němž se tyto deníkově zachycené události odehrávají.
Eugen „Jany“ Lebovič se narodil v roce 1919 židovské rodině ve slovenských Michalovicích. Roku 1939 přijel jako dělník do Prahy a rychle zde prodělal názorový přerod od levicového sionismu ke komunismu. Když byl v červenci 1942 povolán k transportu, uchýlil se s pomocí svých přátel do ilegality a po následující dva roky žil v Praze pod falešnou, nežidovskou identitou. V březnu 1944 byla zatčena jeho snoubenka a současně spolubojovnice z odboje Alena Divišová, kterou nacisté poslali do terezínské Malé pevnosti a odtud později do koncentračního tábora Ravensbrück. Jako svého druhu udržení kontaktu s ní si začal Jany psát deník. Zaznamenával zážitky z každodenního života skrývajícího se a z odbojové činnosti, rozvíjel v něm představy o jejich společné budoucnosti. O šest měsíců později byl však sám Jany zatčen, krutě mučen a nakonec jako Žid bez soudu odvezen do Osvětimi, kde jej nacisté zavraždili.

Trest za pomoc odboji

Pavla Hájková, rozená Semianová, byla o generaci starší (narodila se v roce 1898 v Libáni) ženou v měšťanské, masarykovsky orientované domácnosti. Její syn Miloš se na konci 30. let stal komunistou. Pavla znala Janyho a Alenu z jejich občasných návštěv a věděla rovněž o existenci odbojové skupiny Přehledy, byť ani ona, ani její manžel František se na její činnosti přímo nepodíleli.
V srpnu 1944, kdy byla skupina gestapem odhalena a rozbita, byl Miloš zatčen a nedlouho nato postihl stejný osud i jeho rodiče – za napomáhání odbojářům. Pavla byla převezena do koncentračního tábora Ravensbrück a odtud posléze do jeho pobočného tábora Neustadt-Glewe, kde v místní továrně vykonávala nucené práce až do vysvobození Rudou armádou. Hned poté si začala vést deník a pokračovala v tom po celý rok až do chvíle, kdy se její přeživší syn Miloš oženil s rovněž zachráněnou Alenou Divišovou – židovští partneři obou novomanželů byli za válka zavražděni. V zápiscích se Pavla vracela ke svému zatčení a věznění, vylíčila dobrodružnou cestu do Prahy i to, jak nelehko se znovu usazovala ve svém domově. Dlouho se nevzdávala naděje na manželův návrat, která však byla nakonec rozmetána zjištěním smutné zprávy, že František zahynul krátce před osvobozením na tyfus.
Oba texty představují působivé čtení o lidech ve válečné době, které výrazně přesahují úzce rodinný rámec. Podávají bezprostřední obraz dopadů války, osamělosti a vyrovnávání se se ztrátou blízkého člověka. Autoři si deník vedli ve chvíli, kdy čekali, až se znovu shledají se svými partnery, přičemž ani jeden z nich tehdy netušil, že mu takové setkání už nikdy dopřáno nebude. Tyto dva soukromé deníky byly dlouho v držení Aleny a Miloše Hájkových. Po jejich smrti v roce 2012, respektive 2016 se rodina rozhodla předat je spolu s ostatními písemnosti zemřelých do Národního archivu.

Vyšla unikátní kniha deníků o holokaustu a komunistickém odboji, kterou lze srovnat se slavnou Fučíkovou Reportáží psanou na oprátce.

V těchto dnech uplyne osmdesát let od vzniku protektorátu Čechy a Morava. Jeho historie je opředená řadou mýtů – třeba tím, že Češi prý byli ti nejhorší zrádci a kolaboranti, kteří udávali ostošest. Není to ovšem pravda. Naopak je velká ostuda, že zapomínáme na aktivity odbojářů, které u nás patřily k nejrozsáhlejším v celé Evropě. A také na to, že lví podíl na nich měl komunistický odboj, který však – v duchu výkladu dějin „ode zdi ke zdi“ – dnes upadl neprávem v zapomnění. O to významnější je nový počin historičky Anny Hájkové, která připravila k vydání fascinující deníkové zápisky dvou odbojářů nazvané Čekám až se vrátíš. Rodinné deníky z války. Prvním z nich byl Jany Lebovič, Žid a člen komunistické ilegální skupiny, kterého zavraždili nacisté. Pisatelka druhého deníku Pavla Hájková u sebe skrývala antifašistické odbojáře a skončila v koncentračním táboře Ravensbrück.

Zápas za lepší svět uprostřed pekla

„První květen. Co všechno pro nás tento den znamená. Jaro i boj. Boj za lepší, svobodný život. (…) Nemohu si odvyknout na naši odloučenost. Věřím, že vydržíš, že se mi vrátíš, věřím, že vyhrajeme,“ napsal Eugen Lebovič, přezdívaný „Jany“, do svého deníku na prvního máje 1944. Lebovič pocházel z ortodoxní židovské rodiny ze Slovenska, roku 1939 se přestěhoval do Prahy a v červenci 1942, ve svých třiadvaceti letech, utekl před transportem do Terezína. Lebovič se rozhodl, že dobrovolně na smrt nepůjde. Několik týdnů se skrýval za Prahou, opatřil si falešné doklady a pod smyšleným jménem začal pracovat u jedné pražské elektrotechnické firmy. Zároveň se zapojil do aktivit komunistického odboje, šířil letáky, vyráběl falešné dokumenty a chystal se na ozbrojené akce.

Deník Janyho Leboviče byl sepsán mezi dubnem a srpnem 1944. Lebovič ho psal pro svoji snoubenku Alenu Divišovou (pozdější významnou historičku protinacistického odboje Alenu Hájkovou), kterou krátce před tím, v březnu 1944, zatklo gestapo. Milostný vztah obou lidi však skončil tragicky. Alena sice přežila věznění v ženském koncentráku Ravensbrück, ale sám Lebovič se konce války nedožil a Alenu už nikdy nespatřil. V srpnu 1944 byl totiž i on zatčen gestapem a po krutém mučení deportován do Terezína a do Osvětimi. Odjížděl tam se zlomenými žebry a označením „RU“ – návrat nežádoucí, což se rovnalo rozsudku smrti.

Lebovič toužil být znovu se svojí uvězněnou láskou. A chtěl s ní budovat spravedlivější společnost: „Všechny síly musíme věnovat nově se rodící společnosti. Že k tomu dojde už brzy, nepochybuji (také na sobě budeme muset pracovat). Nemůžeme jen pasivně stát, musíme se snažit pomáhat při jejím formování ze všech sil,“ napsal v srpnu 1944. Levicové politické přesvědčení tehdy představovalo silnou motivaci, jak přežít a nevzdat to v jinak beznadějné situaci – uprostřed perzekucí, strachu, pronásledování, poprav a vyhlazování Židů.

Pocta řadovým vojákům odboje

Autorkou druhého deníku je Pavla Hájková. Ta byla spolu se svým mužem Františkem v létě 1944 také zatčena gestapem – za ukrývání odbojářů. V deníku líčí své výslechy na Pankráci, cestu přes Terezín do koncentráků Ravensbrück a Neustadt-Glewe, kde na ni čekala otrocká práce při výrobě německých letadel. Před smrtí hladem a vyčerpáním ji tu zachránil až konec války a osvobození. Hájková pak líčí první poválečné týdny, zdlouhavou cestu zničeným Německem a návrat do Prahy v létě 1945. A stejně jako u Leboviče i její deník provází čekání na partnera – zatčeného manžela Františka, se kterým se už nikdy nesetkala. Zemřel totiž v pobočce koncentračního tábora Flossenbürg.

Při četbě deníků Hájkové a Leboviče se nelze ubránit srovnání s jiným dílem – slavnou Reportáží psanou na oprátce od komunistického novináře Julia Fučíka. Na rozdíl od Fučíka sice Lebovičův deník není vyplněný surovou krutostí – nepopisuje věznění ani dramatické čekání na popravu. Zápisky si totiž vedl ještě před svým zatčením. Přesto ho jako komunistu a odbojáře čekal podobný osud včetně brutálních výslechů a smrti z rukou nacistů. Lebovičův deník je fascinující svým popisem každodennosti, kterou vyplňuje snaha nepřitahovat pozornost, zatýkání přátel a úvahy o lepší budoucnosti. Hájková naproti tomu svůj pobyt na Pankráci a v koncentráku popisuje, třebaže většinu deníku nakonec věnuje době po osvobození, kdy marně čeká na návrat muže.

Hájková a Lebovič nebyli známí intelektuálové jako Fučík ani odbojoví vůdci. Oba plnili funkci řadových vojáků odporu, stejně jako tisíce dalších. Jenže právě to je na nich cenné. Není totiž fér připisovat zásluhy jen slavným postavám. Ty by se totiž ocitly v pozici nadlidských hrdinů, které za jednoho politického režimu vystavujeme na piedestal, kdežto za jiného na ně o to snadněji kašleme nebo pliveme. Teprve snaha dát hlas i méně známým osobnostem ukazuje, proč tolik lidí společně riskovalo smrt a bojovalo proti fašismu.

Nejvíc popravených Čechoslováků

Aktivity komunistických odbojářů probíhaly po celou válku. I když spolu v roce 1939 nacistické Německo a SSSR uzavřely pakt o neútočení, málokdo ví, že čeští komunisté příkazy z Moskvy neposlechli a postavili se na odpor. Zástupce v té době již ilegální KSČ Eduard Urx odmítl požadavek Sovětů, aby čeští komunisté přešli do pasivity. V knize Češi pod německým protektorátem se dozvíme, že jen v Čechách a na Moravě bylo ještě před napadením SSSR Německem v červnu 1941 zatčeno přes tři tisíce příslušníků ilegální KSČ. Z elektronické databáze Památníku německého odporu v Berlíně-Plötzensee (což bylo jedno z nacistických popravišť) zase vyplývá, že hned po Němcích tu Čechoslováci mají vůbec největší ztráty ze všech evropských okupovaných národů. V letech 1939 až 1945 tu bylo popraveno 770 Čechoslováků. A dodejme, že největší počet obětí mají právě čeští komunisté (173 popravených, což je 23 procent).

Málokdo donedávna znal jména jako Bořivoj Bartoníček, který proseděl několik měsíců v cele smrti při čekání na popravu, nebo Antonína Kalinu, komunistu z Třebíče, který zachránil přímo v Buchenwaldu stovky židovských dětí před smrtí. Když za války došlo k atentátu na Reinharda Heydricha, český odboj postihly masivní perzekuce. A byli to hlavně mladší lidé, kteří často vstupovali do ilegálních komunistických organizací, aby nahradili předchozí padlé spolubojovníky. Často věřili levicovým myšlenkám, k odboji je motivovala snaha nesedět se založenýma rukama a vize lepšího světa.

Právě k těmto lidem patřil i pisatel deníku Jany Lebovič. Anebo syn Pavly Hájkové Miloš Hájek, který působil také jako člen komunistického odboje a později po válce se z něj stal významný historik a mluvčí Charty 77. Úcta proto patří jak známým postavám, tak řadovým pěšákům. Útrapy, věznění a popravy totiž hrozily všem stejně – těm, kdo doma skrývali členy odporu nebo šířili ilegální tisk, i těm, kdo prováděli ozbrojené akce a vedli ilegální organizace. Šlo o tajné skupiny, jež čítaly tisíce lidí nasazujících krk v boji proti nacismu. Kniha Čekám až se vrátíš má proto velký význam v dnešní zcyničtělé době. Přispívá k tomu, aby tito lidé nezmizeli v propadlišti dějin. Snaží se tuto vážnou mezeru v naší historii zaplnit a aspoň trochu splatit pomyslný dluh všem padlým i přeživším.