Pražské Nakladatelství Lidové noviny nemohlo, aniž to tehdy tušilo, zvolit k vydání DĚJIN ČÍNSKÉ LIDOVÉ REPUBLIKY (1949–2018) vhodnější okamžik. Již několik dní jsme svědky neutuchající mediální hysterie v souvislosti se smrtící epidemií koronaviru, šířící se v chupejské jedenáctimiliónové metropoli a nejlidnatějším městě střední Číny Wu-chanu (v přepisu pchin-jin Wuhan), připomínajícím nyní město duchů, bleskovou rychlostí. Teprve budoucnost ukáže, zda bublina později nesplaskne jako ta týkající se ptačí nebo mexické prasečí chřipky.

Každopádně autorská trojice Ivana Bakešová–Ondřej Kučera–Martin Lavička, z níž první se specializuje na nejnovější dějiny říše středu a česko(slovensko)-čínské vztahy, které právě nyní procházejí těžkou zatěžkávací zkouškou, a druzí dva působí na Katedře asijských studií FF UP, je zárukou kvality a zasvěceného pohledu na minulost nejlidnatější země světa.

Od represí ke skoku vpřed
Nakladatelství Lidové noviny již před časem vydalo Dějiny Číny v populární edici Dějiny států, vycházející už léta. Tentokrát se zaměřilo na mnohem kratší období, začínající vyhlášením Čínské lidové republiky 1. října 1949. Je nade vši pochybnost, že zejména tato perioda si zaslouží obzvláštní pozornost, neboť asijský kolos v ní prošel lety represí nového, „lidového“ režimu vůči skutečným i potenciálním odpůrcům a přežil i avanturistickou politiku „velkého skoku vpřed“, vedoucí v letech 1958 až 1962 k největšímu hladomoru v historii, který si podle Judith Banisterové vyžádal třicet miliónů mrtvých (přesná čísla se nikdy nepodaří zjistit; různé odhady kolísají mezi dvaceti až čtyřiceti milióny, což je víc, než kolik lidských životů stála první světová válka!).

Čína, jež od předminulého století prožívá turbulence, jaké by vydržela málokterá země, přečkala i naprostý rozvrat a primitivní barbarství způsobené Velkou proletářskou kulturní revolucí, aby se po nástupu reformně orientovaného Teng Siao-pchinga v relativně neuvěřitelně krátkém časovém úseku oprostila od nesmyslného ideologického boje a přeměnila se v druhou největší ekonomiku světa s perspektivou dohnat a předehnat v blízké budoucnosti dosavadního lídra – Spojené státy.

Odvrácená tvář hospodářského zázraku
Autoři věnují patřičnou pozornost i našim vzájemným vztahům, které se po vyhlášení ČLR až do ideologické roztržky na počátku šedesátých let minulého století vyvíjely velmi perspektivně. Bohužel od loňského roku se zhoršily natolik prudce, že Čína ruší vystoupení jakéhokoli tělesa nesoucího v názvu adjektivum „pražský“ a odložila pořádání Česko-čínského obchodního fóra, plánované na konec loňského roku.

Erudovaná autorská trojice však nepodléhá módnímu trendu a neposuzuje rozvoj Číny pouze zúženou optikou obdivující její rychlovlaky, překotně se rozrůstající megalopole a nepopiratelný vědecko-technický pokrok. Jejímu drobnohledu neuniká ani odvrácená tvář čínského hospodářského zázraku: macešský vztah k životnímu prostředí, přednost honby za úspěchem a mamonem před tradičními, dlouhá staletí budovanými hodnotami, ožehavá otázka národnostních menšin apod.

774 mrtvých v epidemii SARS
V ediční poznámce autoři obsáhle vysvětlují přepis čínských, ale i jiných v knize obsažených jmen. Pro transkripci těch čínských zvolili Čínou vehementně prosazovaný systém pinyin (pchin-jin). Tady je ovšem kámen úrazu. Pokud vím, v názoru, zda používat pchin-jin, nebo ustálený český, mimochodem výborně propracovaný a pro čtenáře-nesinologa zcela vyhovující a léta zavedený přepis, nejsou jednotní dokonce ani naši sinologové. Autoři sice na závěr uvádějí českou standardní transkripci pinyinu, což je velice užitečné, ale jestliže běžný čtenář naráží v textu na tvary Mao Zedong (Mao Ce-tung) či Deng Xiaoping (Teng Siao-pching), může tápat, o které osoby to vlastně jde.

Vzhledem k úvodnímu odstavci se přímo vnucuje potřeba zakončit recenzi zmínkou o epidemii SARS, která vypukla v roce 2002, vyžádala si 774 mrtvých v sedmnácti různých zemích a jíž se v Dějinách ČLR také věnují. Doufejme, že současný koronavirus bude milosrdnější. A nekorektní poznámka úplně na závěr: Kolik lidských životů si ročně vyžádá banální chřipka?