Oldřich Kašpar je etnologem, hispanistou a zdařilým populizátorem hispanoamerické problematiky jak kulturní, tak historické. Českému čtenáři pravděpodobně nebude neznámý jeho výbor kubánské lidové slovesnosti, soubor mayských mýtů či cestopisné črty z Mexika.

Islámské právo šárija postihuje krádež utnutím ruky. Naštěstí pro ty, kterým cizí majetek není svatý, se nacházíme v zemi s odlišnou kulturou a veskrze shovívavými zákony. Bral jsi jednou, můžeš brát i podruhé, ruce ti zůstanou obě. Toto pravidlo se nevztahuje pouze na osoby, které zcizují hmotný majetek, ale i na ty, které si rády přivlastňují cizí kulturní díla. Rozporuplné autorství Oldřicha Kašpara v případě čerstvě vydaných Dějin Karibské oblasti dokazuje, že s jídlem roste chuť.

Oldřich Kašpar je etnologem, hispanistou a zdařilým populizátorem hispanoamerické problematiky jak kulturní, tak historické. Českému čtenáři pravděpodobně nebude neznámý jeho výbor kubánské lidové slovesnosti, soubor mayských mýtů či cestopisné črty z Mexika. Kašpar má dar řeči, je schopen citlivých postřehů a poutavého vyprávění. Dokáže zaujmout, pobavit i poučit, jeho knihy nestojí ve výprodeji, zkrátka řečeno je to komerčně úspěšný autor. Není proto divu, že mu Nakladatelství Lidové noviny svěřilo sepsání dalšího pokračování z řady dějin států.
Leč oč sebevědoměji se Kašpar chová na domácím poli etnologie a populárně naučné literatury, o to zoufaleji se cítí na poli historie. Jak jinak si vysvětlit skutečnost, že použil v Dějinách Karibské oblasti celé pasáže z prací předních iberoamerikanistů? Pokud by to totiž nebylo nízké sebevědomí, které Kašpara přimělo otisknout pod svým jménem cizí odborné publikace beze změny odstavců a názvů kapitol, museli bychom ho označit za nestoudného plagiátora.
Další hádankou je, podle jakého klíče si Kašpar vybíral témata. Ačkoli Kuba byla a nadále je epicentrem karibských dějin, kniha je na "ostrov svobody" zacílena až příliš monotematicky. Čtenář tak z Kašparovy práce nabývá mylný dojem, že se moderní historie ve zbytku Karibiku odehrává přímo závratnou rychlostí a bez dramatických zvratů a že ji lze proto vylíčit v několika větách. Nabízí se však i jiné vysvětlení: kubánské téma Kašparovi nabízelo největší množství v češtině dostupných pramenů. Za hlavní zdroj informací Kašparovi totiž nesloužily, jak by se očekávalo od autora historické publikace, primární prameny a cizojazyčná sekundární literatura, ale práce jeho českých kolegů.
Kašpar se v první řadě nechal inspirovat knihou Dějiny Latinské Ameriky vydanou Nakladatelstvím Svoboda v roce 1979. Zcela nepokrytě z ní okopíroval kubánské dějiny 19. století, které původně sepsali doc. PhDr. Vladimír Nálevka a prof. PhDr. Josef Opatrný. Jako další opěrný materiál sloužila Kašparovi i zbrusu nová Stručná historie Kuby od již zmiňovaného Josefa Opatrného, kterou vydalo nakladatelství Libri v tomto roce. Kašpar pořídil věrnou kopii celkem 16 jejích stran, na kterých se hovoří o Castrově režimu. Provedl tak Kubu téměř řádku po řádce stejnými peripetiemi od pádu Batistovy diktatury až po masový exodus Kubánců do USA v roce 1994. Můžeme pouze spekulovat, proč Kašpar zakončil své vyprávění na počátku 90. let a opomenul zařadit do svých dějin události zbylých osmi roků. Bylo by skutečně trapným důvodem, kdyby tomu bylo proto, že v tomto roce končí také Opatrného kniha.
Dějiny karibské oblasti jsou věnované především koloniální a moderní historii. V dobré vůli představit karibské země v jejich plné šíři Kašpar připojil na závěr každé historické etapy i přehled věnovaný karibské kultuře. V případě hispanoamerické literatury jsou tyto kulturní a literární podkapitoly zcela nevyváženými synopsemi, které v konfrontaci s kteroukoli literární příručkou vyznívají jako pokus o americké vylodění v Zátoce sviní. Je škoda a s podivem, že Kašpar, člověk nestudovaný v oblasti hispanoamerické literatury, nepřizval ke spolupráci odborníky z katedry španělské filologie a místo toho raději převzal slovo od slova přehled svého kolegy Františka Vrhela z knihy Nakladatelství Svoboda.
Stejně rozpačitý dojem vzbuzuje i Kašparova závěrečná kapitola, v níž se pod titulem Dodatky skrývá historicko-demografický přehled států karibské oblasti. Fakt, že tato tabulka obsahuje demografické údaje z roku 1998, je pouhou maličkostí ve srovnání s tím, že u řady karibských ostrovů není zmíněno ani získání nezávislosti v 70. a 80. letech a že státy Aruba a Anguilla v přehledu chybí. I tato záhada má své možné opodstatnění. Kašparův přehled je identický se sborníkem, který vydal Institut zahraničního obchodu v roce 1975. Je ovšem nepochopitelné, proč si Kašpar nedal práci alespoň s jeho aktualizací.

Dějiny karibské oblasti jsou vzácným nakladatelským počinem. Kniha je napsána poutavě, je obdařena skvělým ilustračním materiálem a má tradičně vysokou grafickou úroveň. Její jedinou vadou na kráse je, že si Nakladatelství Lidové noviny neohlídalo, aby její autor zacházel korektně s prameny. Nabízí se otázka, zda nakladatelství najalo odborného lektora, který by Kašparovu práci před vytištěním recenzoval. V tiráži každopádně nikdo takový není uveden.
Žijeme v Čechách, kde se přestupky proti autorským právům trestají vlažně, a to nejen díky liknavosti odpovědných orgánů, ale hlavně díky lhostejnosti veřejnosti a skromnosti a nekonfliktnosti autorů. Pokud by Oldřich Kašpar žil v zemi, kde by šárija trestala krádeže duchovních plodů, nezbývala by mu k napsání další knihy jediná ruka. Kdyby žil v zemi, kde by se striktně dodržoval zákon o přestupcích, musel by větší část svého honoráře použít na splacení pokuty za neoprávněné užití autorského díla.