Dřívější historická bádání se tématu dětství a dětí dlouho vyhýbala, nanejvýš se toto období probíralo v souvislosti se životopisnými projekty, případně s nejrůznějšími druhotnými náměty - třeba o hračkách, zpodobnění dětí ve výtvarném umění apod. Velkým průlomem byla kniha Philippa Arièse Dítě a rodinný život za starého režimu (1960), které v českém překladu bohužel nikdy nevyšlo. Autora zajímala především samotná idea dětství, avšak svou koncepcí vyvolal značné diskuse, především vadilo pojetí dítěte jako „malého dospělého“. Nyní jsme se i v českém prostředí dočkali reprezentativní publikace DĚTI A DĚTSTVÍ, mapující období od středověku až na práh osvícenství.

Přichystal ji kolektiv patnácti pisatelů, kteří čerpali z obsáhlého seznamu související literatury, a rozvrhli ji do čtyř oddílů, pokrývajících rozličné „svodné“ okruhy – od péče v rodině přes výchovu a vzdělávání až k okamžikům ohrožení. Přitom každý z těchto okruhů zahrnuje širokou škálu sociálních vrstev (od panovnické a šlechtické až po ty nejnižší), nahlíží do dění ve městech i na venkově. Velkou předností jsou kvalitní barevné reprodukce, ať již zpodobňují stránky z dávných rukopisů, portréty urozenců nebo rozličné předměty s dětstvím související.

Knihu otevírají kapitoly, které přibližují představy dotýkající se zejména výchovných aspektů (a třeba v takovém starověku se vzdělávat měli najmě chlapci, samozřejmě jen z rodin svobodných občanů – tak je nutno vnímat třeba Plútarchův spis O výchově dětí). Bohaté jsou rovněž prameny, které vznikly na českém území, mimo i zásluhou Jana Amose Komenského. Ostatně jeho pedagogická naučení si získala celoevropské uznání. Dětské postavy vstupovaly i do světa umění a samozřejmě odedávna existovala literatura určená dětskému čtenáři, zvláště pohádková.

Děti – a jejich věkové rozvržení bylo proměnlivé! – se stávaly i předmětem právních úvah. Jejich postavením se zabývali přední odborníci raného novověku. Lišily se názory, odkdy je dítě za své činy zodpovědné. Třeba zákoník Marie Terezie stanovoval, že jen dětí mladší sedmi let nejsou vůbec trestně odpovědné, v pozdějším věku už nastupovala zodpovědnost aspoň částečná. A tělesné tresty bývaly považovány za blahodárné.

Autoři podrobně načrtávají, jak se děti od nejútlejšího věku až do dospělosti vyvíjely v jednotlivých prostředích, ať již je provázel blahobyt nebo nouze. Zmiňují vysokou dětskou úmrtnost (včetně početných skonů rodiček). Líčí péči o nemluvňata na panovnických dvorech i brzké sňatky, zásnuby, pokaždé motivované politickými i hmotnými zájmy, mohly potkat třeba i dvouleté děcko, sňatek pak třeba v pouhých deseti letech. Nahlížejí do světa měšťanů i nejrůznějším vrchnostem poddaných vesničanů. Velkou pozornost věnují i citovým vazbám mezi dětmi a jejich rodiči, což podnes bývá předmětem diskusí. Lidé podřízení náboženskému (ba snad až magickému) uvažování všechny rány osudu vnímali jako Boží úradek, což jim zajisté pomáhalo překonat tíhu nevyzpytatelných tragédií. Dětské pohřby – stejně jako nemanželský původ dětí - se proměnily v běžnou součást lidské existence, stigmatizující všechny zúčastněné. Hrozivý dopad také mohly mít také čarodějnické procesy, v nichž se snadno ocitly i děti.

Posuzovaná kniha není psána suchopárně, na zajímavosti jí přidávají i stručné průhledy do konkrétních rodin, jak jejich osudy zaznamenaly dobové záznamy. Je tudíž dobře přístupná i laikům. Snadno pochopí, proč a jak byly uspořádány vztahy v rodině, ať již mezi sourozenci (a mohlo jich být i několik desítek!) nebo mezi rodiči a dětmi, jak se uplatňoval princip závazné hierarchie a podřízenosti, jak byla vnímána sexualita církví považovaná za hříšnou, jaký býval úděl jak chlapců, tak děvčat. Avšak doví se rovněž, jaká byla strava, používaly-li se nějaké hračky, jak vyhlíželo dětské odění. Postřehne, že při zohlednění narůstajícího věku vystupuje do popředí školní vzdělávání (a zdalipak se v paměti zachovala vzpomínka na břidlicové tabulky, na které se psalo?), ale třeba také příprava na budoucí povolání, dětská práce byla všudypřítomná. Na vesnici se i školní výuka podřizovala rytmu zemědělských prací.

K jakým zjištěním autoři dospěli? Ve shrnujícím závěru konstatují, že dětství si naši předkové rozhodně uvědomovali, že bylo součástí mezigeneračního předávání zkušeností a znalostí. Avšak napříč všemi společenskými vrstvami prostupuje přece jen koncept „malého dospělého“, po většinou disciplinovaně smířeného s předem určenou profesní kariérou, zpravidla danou povoláním rodičů.

Historický ústav Akademie věd České republiky vydal ve spolupráci s Nakladatelstvím Lidové noviny nádhernou výpravnou kolektivní monografii nazvanou „Děti a dětství“, jejíž podtitul „Od středověku na práh osvícenství“ vymezuje velice obsáhlé téma chronologicky. Z hlediska geografického se pak zaměřuje na české země, respektive na prostor střední Evropy. Jedná se o komplexní práci, která v české historiografii doposud chyběla.

Patnáctičlenný kolektiv historiků, archeologů a památkářů v čele s Danou Dvořáčkovou-Malou a Janem Zelenkou se pokusil o pokud možno maximální přiblížení tématu, jemuž byla dlouhá desetiletí věnována spíše jen okrajová pozornost. Čeští historici se v posledních letech začali nejprve více věnovat problematice žen. Co se týče problematiky dětí a rodiny, jedná se bohužel o témata, která stála téměř zcela mimo zájem odborníků. Přesto bylo napsáno již několik studií a prací, které jasně ukázaly, že téma dětí, respektive dětství je opravdu nedoceněné a určitě má současným badatelům a badatelkám co nabídnout. Za všechny vydané práce zmiňme alespoň kolektivní monografii „Ženy a děti ve dvorské společnosti“, kterou vydal Historický ústav Akademie věd ČR v roce 2015.

Dlouhá léta se mělo za to, že děti byly v minulosti vnímány pouze jako „malí dospělí“. Samotné dětství pak dokonce nebylo vnímáno jako svébytná životní etapa. O dětech se mluvilo a psalo pouze v několika málo souvislostech, např. s dětskými sňatky nebo infanticidou. Rovněž se vedly dlouhé diskuze ohledně vztahu rodičů ke svým dětem, který neměl být v minulosti tak vřelý, jak je tomu dnes. Skutečnost ale byla zcela odlišná, a proto není možné fenomén dětství přehlížet. Na druhou stranu je si ale třeba uvědomit, že dané téma je natolik rozsáhlé, že jej není možné v rámci jedné monografie zcela vyčerpat.

Autoři pracovali s velkým množstvím dochovaných pramenů různé povahy, především pak těch písemných (legendy, kroniky, knížecí zrcadla, exempla, autobiografie, ale i různé praktické příručky a další), jejichž prostřednictvím seznamují čtenáře se životem dětí v předmoderní době, tedy ca. od 10. do 18. století.

Celá kniha je rozdělena do čtyř rozsáhlých oddílů. První oddíl nazvaný „O dětech a dětství“ je převážně teoretický, přináší přehled různých konceptů, tezí a názorů na chlapce a dívky ve sledovaném období. Blíže jsou také představeny i nejdůležitější písemné prameny, které jsou zdrojem nejrůznějších informací o životě dětí. Čtenář je obeznámen i s řadou dobových právních knih a kodifikací, které se věnují ochraně dětí v tehdejší společnosti.

Jádro práce pak tvoří tři následující oddíly: Péče v rodině, Výchova a vzdělávání a V ohrožení. Každý z nich je ještě rozdělen podle sociálního postavení dítěte. Postupně se tak seznamujeme s vybranou problematikou na panovnickém dvoře, v prostředí šlechty, ve městech a na venkově. Nejprve je pozornost vždy věnována období středověku a poté novověku. Jednotlivé texty jsou různě dlouhé, což je dáno především stavem a vypovídací hodnotou dochovaných pramenů. Více písemných pramenů se samozřejmě dochovalo k období novověku, proto jsou i mnohem častěji citovány, aby dokreslily život a postavení nejen dětí, ale i mladistvých.

Autoři jasně dokládají, že dívky a chlapci v českých zemích prožívali dětství podobně jako děti v současnosti. Největší rozdíl ale spočíval v životních podmínkách a nárocích, které na ně kladla rodina a společnost. Jednotlivé kapitoly a podkapitoly jsou pomyslnými dílky mozaiky obrazu dětství, která však bohužel nikdy nebude kompletní. I tak je úžasné, kolik různých dílčích témat a problémů dětí a dětství se podařilo autorům nastínit.

Významnou součástí publikace jsou i speciální, graficky odlišené kapitoly, které jsou vloženy za hlavní oddíly a které přinášejí velice zajímavý náhled do dětské každodennosti. Jejich prostřednictvím si pak můžeme učinit ještě lepší představu o životě dětí ve středověku a raném novověku. První takto pojatá kapitola představuje svět hraček, z nichž některé, které se dochovaly až do současnosti, se podobají i těm dnešním. Následující kapitola je pak podnětnou sondou do stolování a stravování. Po třetím oddílu jsou zařazeny hned dvě speciální kapitoly, které spolu úzce souvisejí. První přibližuje roli dětí ve vztahu k církvi, druhá pojednává o jejich pohřbívání a hrobech. Poslední speciální kapitola následně seznamuje s dětským odíváním. Celkově vzato se jedná o velice inspirující čtení, které se jistě stane podnětem k dalším výzkumům.

Důležitou součástí všech textů, které se dají číst postupně, ale i pouze po vybraných kapitolách, je kvalitní, bohatý obrazový doprovod, jehož popisky ještě navíc vhodně doplňují hlavní texty. Řada fotografií představuje vybrané hmotné a zejména pak vizuální prameny, jejichž vypovídací hodnota je i pro laického čtenáře vysoká.

Vydání kolektivní, reprezentativní publikace „Děti a dětství. Od středověku na práh osvícenství“ je vskutku velice záslužným počinem. Více i méně zasvěceným čtenářům se tak dostává do rukou zajímavá a především podnětná práce, která určitě bude inspirovat k dalšímu bádání a vzniku mnoha dalších studií a monografií.

Bytosti odmala vedené k práci a poslušnosti a současně vyhledávající dobrodružství, nemající zábrany a využívající fantazii podobně jako současné děti. Takto nejednoznačný obraz najdeme v nejobsáhlejší české knize o dějinách dětství.

Jak žily děti v době středověku a v raném novověku? Existovala tehdy samostatná kategorie dětství? A proč šlechtické děti uzavírali sňatek v nižším věku než děti neurozené? I na tyto otázky odpovídá v češtině zatím nejobsáhleji kniha Děti a dětství: Od středověku na práh osvícenství od patnácti českých historiků, archeologů a památkářů. Ti si téma rozdělili podle své specializace, takže několik šlechtických kapitol zpracoval například Martin Holý, autor knih jako Zrození renesančního kavalíra (Historický ústav, 2010), mnohé venkovské pojednal Jaroslav Čechura, mimo mnoha jiných prací autor výborné knihy o sexuálním životě venkovanů v jižních Čechách.

Autoři dětský svět představují s ohledem na specifika jednotlivých sociálních vrstev a s vědomím společenských rozdílů přibližují, jaké se používaly hračky (jejich základní typy existovaly po staletí, kontinuálně), jaké bylo dětské ošacení (běžný byl dětský čepeček zvaný karkule nebo karkulka) a strava (například desetiletý Ladislav Pohrobek snídal pocukrované ořechy a pohár vína). Obsáhle se kniha zabývá začínající literaturou pro děti (například jakýmsi zárodkem pohádky O dvanácti měsíčkách) i naučeními, jak by se správné dítě mělo chovat, stejně jako dobovými představami o výchově. Kupříkladu Jan Amos Komenský zavrhoval plavání jako jalové a nebezpečné – mimochodem u dětí do čtyř let bylo utopení nejčastější nehodou.

Obsáhle jsou v knize pojednány církevní rituály, kterými děti stihly projít: křest, biřmování, první svaté přijímání, ale nezřídka i pohřeb. Zmíněny jsou ale i přetrvávající magické praktiky, například to, že po narození dítěte měl otec sníst rozdrcenou placentu přidanou do jídla, aby svého potomka miloval. Dodejme, že mezitím se konzumace placenty opět vrátila do módy, ale tentokrát už z poněkud jiných, zdravotních důvodů. Když ji nedávno ochutnal Bill Schutt, autor knihy Přírodopis kanibalismu, konstatoval, že chutná jako kuřecí žaludky.
Jiné dobové zvyklosti už v původní podobě zanikly a dochovány zůstaly jen v některých našich rčeních: dostat za vyučenou původně označovalo přechodový rituál, během kterého dostal učedník nezřídka obřadní výprask a finálně byl prohlášen za tovaryše.

Výše zmíněný problém kategorie dětství, kolem kterého se vedly spory od vydání vlivné knihy Philippa Arièse Dítě a rodinný život za starého režimu (L’Enfant et la vie familia le sousl’Ancien Régime, 1960), se autoři recenzovaného díla snaží nedramatizovat. Poukazují na metodologické problémy této otázky, a to třeba na případu obrazu Pietera Bruegela staršího, kterému tradice přisoudila název Dětské hry (1560). Malba znázorňuje desítky různých her a zábav. V bádání však panují rozdílné představy o jejím hlubším smyslu. Americká kunsthistorička Sandra Hindmannová se například domnívá, že obraz musíme vnímat v kontextu děl zachycujících „fáze života“. Hrající si postavy tak mají podle autorky alegorický význam symbolizující dětinskost. Britský historik Nicolas Orme naopak malbu využívá jako katalog dětských her, který dokládá vnímání odlišností dětského světa dospělými. Podle autorů knihy nemusíme pochybovat, že se zobrazené scény na ulicích vlámských měst a vesnic skutečně odehrávaly. Jako nevyjasněná otázka nicméně zůstává, zda chtěl Bruegel zachytit a vyjádřit „dětskost“, nebo „dětinskost“.

Autoři kompromisně soudí, že dětství nelze pojímat jako univerzálně platný koncept a že je nutné přihlížet k historickému období i k řadě sociálních či etnických faktorů. Ale zároveň konstatují, že kategorii dětství i roli dětí ve společnosti si naši předkové uvědomovali a jejich tematizace byla součástí mezigeneračního předávání zkušeností a znalostí. Ovšem k oné roli patřila také poslušnost k rodičům (a loajalita k rodině, která byla soudržnější než dnes), takže v knize najdeme svědectví o dětech již před narozením zasvěcených například Panně Marii, kteří se pak skutečně dali na duchovní dráhu, ale méně příkladů dětského vzteku a vzdoru, a to navíc spíše krátkodobého. Kupříkladu jedna z dcer Marie Terezie prý odmítala konzumovat ryby – ale k rozumu přišla, když jí matka ukázala chov pstruhů. Současně ovšem kniha uvádí příklady drsných alotrií některých venkovských výrostků a vražd spáchaných nezletilými (i kruté tresty, které nezřídka následovaly). Z čehož vyvozuje, že mírou vyhledávání dobrodružství, absencí zábran a využíváním fantazie se svět středověkých dětí zjevně „nelišil od současných poměrů“. Jaké ovšem byly tehdejší dětské fantazie nebo jestli se u malých dětí nějak projevovalo období vzdoru, se z této obsáhlé a výpravné knihy arci nedovíme, ale to už bychom zřejmě chtěli příliš (a historici by museli příliš popouštět uzdu své fantazii)…