V pořadí již 10. sbírka esejí Tomáše Halíka vychází právě nyní v nakladatelství Lidové noviny. Titul s názvem Divadlo pro anděly nám umožňuje nahlédnout do úvah tohoto významného teologa pohrávajícího si tentokráte s myšlenkou života jako náboženského experimentu.

V úvodu nás autor varuje před projekcí andělů a démonů do lidských bytostí. Zdůrazňuje, že lidé jsou lidé, proto jejich poznání pravdy je nutně omezeno jejich možnostmi. Proto by se člověk měl pokusit najít odvahu přijmout víru jako tajemství a unést břemeno nezodpovězených otázek. A právě s touto odvahou musí čtenář k textům přistupovat.

Dialog víry a nevíry

Ústředním tématem esejů je vztah víry a nevíry. Tomáš Halík zde prezentuje teze a výroky významných osobností, teologů či filozofů. Na teze, jakožto výchozí body svých úvah, reaguje a rozvíjí polemiku o jejich podstatě. Jednou ze stěžejních tezí je návrh kardinála Josepha Ratzingera, aby lidé, kteří nemohou nalézt cestu k Bohu, žili tak, jako by existoval.

Tomáš Halík nazývá tuto možnost – Bůh jako hypotéza. Přemítá o její praktické realizaci prostřednictvím polemiky s Marcellem Perem, jenž vyložil kardinálova slova způsobem, s nímž se Tomáš Halík neztotožňuje. Podle M. Pera jsou věřící mravnější, proto když nevěřící přijmou Boha jako hypotézu, stanou se tedy mravně odpovědnější. Podává tedy vlastní interpretaci této myšlenky, jejíž praktické naplenění vztahuje k sobě samému.

Jako další alternativu přijetí Boha předkládá Halík možnost hrát roli Krista, napodobovat a následovat ho. Zároveň ovšem upozorňuje na nebezpečí záměny rolí ve smyslu hrát si na Boha. Touto úvahou rozvíjí teorii Dorthee Sölleové týkající se role Ježíše jako Boha a role Ježíše jako člověka, v níž se snaží zachytit a rozlišit úlohu zástupce a náhradníka. Za pravou příčinu nevíry v Boha pak Halík považuje vznik a šíření patologických představ o Bohu. Tím si lidé vytvořili vlastní podobu Boha, proto nemohou věřit, jelikož už svého Boha mají.

K otázce ateismu se Tomáš Halík neustále vrací a snaží se ho vyložit z různých úhlů pohledu. Nabízí přehled vývoje ateismu v dějinách myšlení. Moderní ateismus podle něj přestal být kritikou náboženství a vytváří svou víru vlastní. Příčinu vzniku moderního ateismu přirovnává k příčině vzniku náboženství a kultury vůbec dle teorie Sigmunda Freuda. Na mysli zde má Freudův výklad totemické otcovraždy, kterou nazývá krvavou pohádkou

Čtení k zamyšlení

Toť jen malá ukázka toho, jakým směrem se Halíkovy úvahy ubírají. Čtenářům, kteří se s jeho texty setkávají poprvé a zcela se v této problematice neorientují, může dobře posloužit slovník cizích slov či slovník filozofie. Ty vám umožní lépe pochopit skutečnosti, s nimiž Halík pracuje. Rovněž vám mohou přiblížit názory osobností, které v textech zmiňuje.

Eseje Tomáše Halíka kladou velké nároky na čtenářovu pozornost. Složitá a rozsáhlá souvětí vyžadují soustředěné čtení. Text je protkán řadou citací a otázek, jež zprostředkovávají kontakt se čtenářem. Ten tak získává pocit, že je neustále oslovován. Rovněž je nucen neustále pochybovat, srovnávat a přemítat o otázkách, na něž nedává autor jednoznačnou odpověď. Tento prvek nevyřčeného tajemství plní funkci jakéhosi afrodiziaka, které v pozorných čtenářích vzbuzuje pochybnosti o přístupu k otázkám víry a nevíry, který dosud upřednostňovali. Náročný text je doplněn vkusnými a autentickými fotografiemi a obrazy.

Přestože kniha Divadlo pro anděly není zrovna oddechovým čtením do postele, svým úvahovým charakterem čtenáři poskytuje prostor pro vlastní názor a interpretaci. Jednotlivé názory a myšlenky se zde neprofilují jako dogmata se snahou přesvědčit za každou cenu. Naopak Halík polemizuje se vším a se všemi.