Co prožíval člověk, který byl po roce 1948 z politických důvodů zatčen? V jakém vězeňském společenství se ocitl a co mu pomohlo, aby se represivnímu prostředí přizpůsobil? Znamenalo pro něj následné propuštění z vězení úlevu z pocitu nabyté svobody, nebo stál znovu před novými výzvami, jimž musel čelit? Jak je možné, že lidé zatčení v padesátých letech 20. století zůstali ve svém vědomí politickými vězni i po pádu východního bloku?

Letos uplyne třicet let od pádu komunismu v bývalém Československu, ale některé aspekty období 1948–1989 začínají historikové do hloubky zkoumat až v poslední době. Těmi, kdo byli vládou KSČ poznamenáni nejtíživěji, byly desítky tisíc zdejších politických vězňů Historička Klára Pinerová (nar. 1982) právě jim věnovala svoji knihu Do konce života: Političtí vězni padesátých let. Trauma, adaptace, identita.

Autorka vychází z vydaných vzpomínek, natočených rozhovorů i archivních dokumentů, které usouvztažňuje s obecnými teoriemi o tom, jak se lidé chovají v krajních situacích, ať už jde o výsledky hojně diskutovaných a pro někoho kontroverzních experimentů Stanleyho Milgrama a Philipa Zimbarda nebo o úvahy filozofa a literárního teoretika Tzvetana Todorova z jeho knihy V mezní situaci (Mladá fronta, 2000). Inspiruje se také u teoretiků, kteří se obecně zabývali prostředím vězení z hlediska vězňů a jejich prožívání, respektive zkoumali věznici jako sociální instituci (Erving Goffman, Gresham Sykes).

Autorka nejprve stručně rekapituluje vývoj zdejšího vězeňství po druhé světové válce a vyjmenovává nejvýznamnější a největší zdejší věznice s jejich nejslavnějšími vězni, personálem a veliteli. Hlavní část knihy se pak věnuje jednotlivým fázím vězeňské existence: zatčení, vyšetřování a soudu, pobytu ve vězení (z hlediska vztahů se spoluvězni, způsobů adaptace nebo mechanismů moci a odporu) a konečně propuštění a případnému vyrovnávání s utrpěnými traumaty.

Ruka v hlavě
Pinerová detailně líčí výslechové metody, založené na fyzickém vyčerpání, které mělo za účinek jakýsi hypnotický stav, v němž byli vězni napůl bdělí a napůl spící. Tento stav už sám o sobě mohl u některých vyvolat pocit, jako by jim dali do jídla omamné látky. Kupříkladu Eugen Löbl (1907–1987), slovenský ekonom, člen KSČ a autor knihy Svedectvo o procese s vedením protištátneho sprisahaneckého centra na čele s Rudolfom Slánskym (Vydavateľstvo politickej literatúry, 1968), který byl odsouzen na doživotí, později líčil, že tehdy „zažil pocit, jako by mu něčí ruka prošla přes čelo do hlavy“. Nebyl to prý nepříjemný zážitek, ale vyvolal u něj strach ze zešílení.

Navíc komunističtí vyšetřovatelé využívali i skutečné drogy, v čemž navázali na nacistické experimenty se skopolaminem a mezkalinem. Postup prý byl celkem propracovaný. V nejtěžších případech, u osob se zvlášť pevnou vůlí, dostal vyčerpaný obžalovaný černou kávu s meskalinem. Vyšetřovatelé pak začali jeho vlastní, předtím vyřčená slova kombinovat a nutit ho, aby tyto zčásti nesmyslné věty opakoval. Posléze se vyšetřovaný dostal na hranici depersonalizace, jeho výpovědi se začaly točit v kruhu. „Konečně řekl větu, kterou vyšetřovatel chtěl slyšet.“ V tom okamžiku dostal Actebron, což je údajně látka dodnes neznámého složení, a ten tuto jeho větu fixoval do podvědomí.

Rozštěpení
Soustavnému tlaku bylo těžké odolat, takže i lidé tak inteligentní a ukotvení v křesťanské víře jako Bedřich Fučík později popisovali, že u nich došlo k „rozdvojení osobnosti“. Fučík byl roku 1952 odsouzen ve vykonstruovaném procesu k patnácti letům vězení. Po propuštění vzpomínal: „Co je nejhroznější a co ze mě nikdy nevyjde – že jsou z vás najednou dva lidé. Já číslo jedna, jaký jsem vždycky byl, a já, číslo dvě, který tomu prvnímu říká: ‚Ty jsi zločinec, ty jsi provedl to a to…‘ A on se brání. A vedou dialog, ti dva ve mně, je to úplné rozestou¬pení osobnosti, a jeden druhého neustále pokořuje: ‚Vždyť ty nemluvíš pravdu! Vždyť to není pravda!‘ A ten druhý říká: ‚Jo, je to pravda, já jsem to podepsal…‘“

Autorka se snaží postihnout proces reformy vlastního dřívějšího já, který vězni nuceně podstupovali. Pod tíhou nesnesitelných podmínek přistoupili na popření svého dosavadního života a sami pak začali referentům pomáhat, skládat své doznání, a tím si pomalu „příst smyčku kolem vlastního krku“. Tím, že začali vnitřně věřit vině, která jim byla referenty implementována, dokončili proces přeměny své identity. Nebylo již poté složité, aby se u soudního procesu drželi naučených frází, protože s nimi byli vnitřně spjati. Poté, co začali do-znávat své zločiny a spolupracovat, změnil se také způsob zacházení. Bylo jim dovoleno spát, dostávali větší porce jídla, případně i další výhody. Pokud se vzpamatovali a své doznání odvolali, začalo celé martyrium znovu. Tato indoktrinace se přitom mohla částečně týkat i rodinných příslušníků. Hana Frejková, dcera komunistického národohospodáře Ludvíka Frejky, rovněž odsouzeného v procesu s Rudolfem Slánským, v knize Divný kořeny (Torst, 2007) například přiznávala, že nejhorší pro ni bylo, když ve svých sedmi letech otce veřejně zavrhla coby zrádce. Což ji poznamenalo téměř na celý život, jenž byl jakýmsi bojem s vinou, kterou v sobě nosila.

Významnou úlohu v tomto „smývání identity a nahrazování jinou“ sehrávali přidělení referenti, kteří figurovali v pozici jakýchsi „učitelů“ vyšetřovaných. Byli to oni, kteří jim měli ozřejmovat jejich údajné chyby a provinění vůči komunistické straně. Pro vyšetřované představovali také jediný sociální kontakt, takže ti na nich začali být závislí. „Vytvořil se u nich Stockholm¬ský syndrom, tedy specifická emoční a afekční závislost na osobách, kterým absolutně podléhali a které nad nimi měly naprostou a bezvýhradnou moc.“

Mikrosvěty aneb vězni sobě
Naštěstí se ale vytvářela nová sociální pouta i mezi samotnými vězni. Autorka přibližuje odlišné komunity, jež v daném prostředí postupně vykrystalizovaly: katolíci, Svědci Jehovovi, ale i komunisté. U těch ovšem navazování nových či zpřetrhaných vazeb probíhalo obtížně a pomalu, protože cílem výslechů bylo navzájem je rozeštvat a přesvědčit „každého jednotlivě, že je obětí druhého“, jak později poznamenal Artur London. Pinerová nevynechává ani homosexuální vztahy. Lesbičky prý konstruovaly zvláštní mikrosvěty, v jejichž rámci ženy přijímaly ženské a mužské role, takže se dělily na „mamči“ a „tatči“. Prožívaly citová dramata jako ve skutečném světě: seznámení a rozvody, lásku i žárlivost. Předstíraly těhotenství, kvůli němuž si vycpávaly břicha, pořizovaly si panenky, které „kojily“, nebo fingovaly neexistující trampoty mateřství a na svoje potomky si stěžovaly: „Naše malá nechce papat.“ „Tatčové“ jim zase vyráběli kolébky a kočárky.

Jinou verzi umělé reality každodenně volily politické vězenkyně, které se rozhodly i v nuzných podmínkách zachovávat „dekorum“ a chovat se podle distingované etikety Gutha-Jarkovského, tedy střežily svoje gesta, pohyby i slova a zachovávaly si tak zbytky či zdání důstojnosti. (I když možná je takové chování právě známkou té pravé důstojnosti, protože chovat se jako „dáma“, když právě sedíte v salónu, je mnohem snadnější, můžeme dodat.) Celkově autorka ukazuje, že zvláště ženy dokázaly vytvořit atmosféru solidarity, která mohla působit i terapeuticky.

Kniha přibližuje i různé druhy činností, jimiž se uvěznění zabývali: organizovali malé soukromé univerzity, z nichž vycházejí i některé později vydané knihy jako Vězeňské přednášky (Archiv Univerzity Karlovy, 1999) Růženy Vackové, v duchu řešili matematické příklady, tvořili básně. Jedna vězenkyně prý hodiny trávila rozhovorem s malým pavoukem, s nímž sdílela celu.

Někteří vězni se v těžkých podmínkách vraceli ke své křesťanské víře, kterou znali z dětství, jako komunistický politik Ladislav Holdoš, který se začal opět modlit. U mnoha komunistů ale jejich komunistická víra zůstala neotřesena: u zmíněného Londona autorka uvádí jako důkaz, že si i na cele zpíval revoluční písně. Ve stresu je člověk schopný zpívat či recitovat leccos, o tomtéž ale svědčí i jeho pozdější texty i prohlášení jako toto z roku 1968: „Jsem stále komunistou. Ani v oněch zlých dobách jsem se nemohl postavit proti straně. Ale strana pro mne nebyl Gottwald nebo Stalin, ale milióny komunistů i nekomunistů, kteří bojovali za ideál socialismu, za lepší společnost.“ Mnozí odsouzení komunisté tvrdošíjně trvali na své oficiální rehabilitaci. To byl i případ Oskara Langera (1907–1966), dalšího obviněného v procesu s Rudolfem Slánským. Jak uváděla jeho žena Žo Langerová (1912–1990) v knize Žila jsem s oddaným komunistou: Československo – můj osud 1934–1968 (Prostor, 2017), i když všichni rozumní lidé věděli, že byl nevinný, Langer – pro ni nepochopitelně – stále trval na tom, aby jej „rehabilitovala banda zločinců“, tedy jeho straničtí soudruzi.

Místo pro patos
Kniha Langerové ale v recenzované publikaci není zmíněna. A podobně autorka nezohlednila některé další významné texty, které o daném tématu vznikly, zvláště román Tma o polednách od Arthura Koestlera, nad kterým dnes seriózně uvažují i významní politologové jako Petr Drulák, viz jeho stať Lidská tvář v nekonečnu. Jisté také je, že daná oblast stále nabízí široké pole pro další výzkumníky z různých oborů: kupříkladu literární vědci Jan Wiendl a Josef Vojvodík v rámci projektu Poezie krajní možnosti připravují výzkum a analýzu poezie vzniklé v prostředí komunistických (a nacistických) věznic. I tak ale recenzovaná publikace přináší přehledný úvod do dané problematiky, na kterém jsou cenné jeho interdisciplinární přesahy. Nejde jen o historickou studii, ale i o psychologickou sondu, zkoumající, jak na tutéž tíživou mezní situaci reagovali různí odsouzenci, včetně těch kriminálních. Kupříkladu i lidé patrně právem odsouzení za krádeže prý měli ve vězení svoji čest a mravní kodex: nekradli ani neudávali. Někdy přitom Pinerová volí dost patetický slovník, který jí mimochodem vytkl recenzent časopisu Dějiny a současnost, jako vězeňství coby „fascinující“ téma nebo „nezlomnost lidského ducha“. I když je to částečně klišé, existují stále témata, u nichž je snad podobná exaltovanost na místě.