Jako čtyřiatřicátý svazek edice Česká historie vydalo Nakladatelství Lidové noviny další knihu profesora Josefa Žemličky, jednoho z největších znalců období vlády Přemyslovců. V rámci edice vyšly již čtyři jeho knihy, které na sebe navazují. Prvním svazkem byly „Čechy v době knížecí (1034-1198)“ (1997), o pět let později vyšly „Počátky Čech královských 1198-1253. Proměna státu a společnosti“ (2002), jako třetí pak následovala objemná monografie „Přemysl Otakar II. Král na rozhraní věků“(2011). V roce 2014 vyšlo „Království v pohybu. Kolonizace, města a stříbro v závěru přemyslovské epochy“.

Nejnovější Žemličkova práce nazvaná „Do tří korun“ s podtitulem „Poslední rozmach Přemyslovců (1278–1301)“ je tak již pátou knihou zasvěcenou rodu bájného Oráče. Celá přemyslovská série byla původně zamýšlena jako pentalogie, nyní je ale jasné, že Přemyslovcům bude věnován ještě šestý, závěrečný díl.

Autor přibližuje na základě všestranného rozboru dochovaných písemných pramenů různé povahy, které hojně cituje, a znalosti sekundární české i zahraniční literatury život a vládu českého a polského krále Václava II. v širším středoevropském kontextu. Nevěnuje se jeho celé vládě, ale jen období do roku 1301, kdy získal „vyjednáváním“ pro svého syna Václava uherskou korunu.

Osobnosti Václava II. byla u nás vždy věnována velká pozornost, ale historici a historičky o něm psali většinou v rámci rozsáhlejších syntéz. Přesto se dočkal i dvou životopisů: v roce 2007 vyšla v nakladatelství Vyšehrad Václavova populárně naučná biografie nazvaná „Václav II. Král český a polský“ Kateřiny Charvátové a roku 2015 vydalo Argo obsáhlou monografii „Václav II. Král na stříbrném trůnu 1283-1305“ brněnského medievisty Libora Jana.

Žemlička mapuje královy osudy od osudné bitvy na Moravském poli, v níž padl jeho otec Přemysl Otakar II., až po zisk nejprve polské a posléze uherské koruny. Hovoří dokonce o Václavovské „říši“ a právě k ní jeho výklad směřuje. Klade si řadu zásadních otázek a snaží se na ně najít uspokojivé odpovědi, což se mu většinou daří. Je samozřejmé, že na některé už odpovědi asi nikdy nenajdeme.

Po stručném přehledu dosavadního bádání si dovolil autor i pár zajímavých exkurzů, v nichž na jedné straně ukázal, jak je práce historika středověku limitována, na straně druhé pak předestřel několik okruhů, které čekají na své hlubší zpracování.

Autor seznamuje čtenáře nejprve s obdobím „zlých let“ po Moravském poli, kdy se poručníkem sedmiletého Václava a správcem v Čechách stal na pět let jeho bratranec, braniborský markrabě Ota V. Dlouhý. Moravu tehdy spravoval římský král Rudolf I. Habsburský. Pětileté období neklidu a částečného „rozvratu“ bylo navíc provázeno i obdobím neúrody, hladu a nemocí. Až rok 1283, kdy se do Čech vrátil mladý král Václav, znamenal postupný obrat k lepšímu. S jeho návratem došlo rovněž k opětnému spojení Čech a Moravy.

Václav ale zatím nevládl sám a až téměř do konce 80. let 13. století probíhal pomyslný boj o to, kdo bude mít na krále vliv. Nejvýraznější osobností byl Záviš z Falkenštejna z rodu Vítkovců, který se stal po sňatku s královnou-vdovou dokonce královým otčímem. Postupně ale začal jeho vliv klesat a Václav se začal „osamostatňovat“ (dokonce asi dříve, než se soudí) a na konci osmdesátých let získávat respekt nejen ve svém království, ale i v zahraničí.

S pomocí svých cizích rádců (Arnold Bamberský, Bernard z Kamence, později Petr z Aspeltu) začal od přelomu 80. a 90. let usilovat o zisk nových území, což se mu částečně podařilo, když nejprve získal zpět Kladsko a krátce poté se stal pánem Krakovska a formálně Sandoměřska. Devadesátá léta přinesla hospodářský vzestup doprovázený městskou kolonizací. Svou, velice významnou roli sehrálo též stříbro, které se ve velkém začalo těžit především v oblasti Kutné Hory. Další územní zisky byly spjaty s Míšeňskem.

Václavův tchán, římský král Rudolf I. Habsburský mu potvrdil arcičíšnictví a vrátil kurfiřtský hlas, kterým se zasloužil v roce 1292 o zvolení Adolfa Nasavského římským králem a o šest let později i o jeho sesazení a zvolení svého švagra Albrechta Habsburského.

Významným mezníkem jeho královské vlády pak byla pražská korunovace v roce 1297, které věnoval velkou pozornost nejen Petr Žitavský, druhý pisatel Zbraslavské kroniky, ale i Žemličkou hojně citovaný rýmující kronikář Otacher Štýrský. Teprve po ní se stal „skutečným“ českým králem, což se např. projevilo vizuálně na jeho nové pečeti, na níž je poprvé zobrazen v majestátu s královskou korunou na hlavě. Do korunovace byl na pečeti zobrazován prostovlasý.

Na konci 13. století vyvrcholilo soupeření mezi Piastovci, kterého využil Václav II., jenž podnikl v pozdním létě roku 1300 vojenské tažení do Hnězdna, kde byl korunován na polského krále. Jeho hlavní konkurent Ladislav Lokýtek následně odešel do exilu. Pro Přemyslovce to byl sice úspěch a král se ocitl na vrcholu moci, ale zisk polské koruny s sebou přinášel i řadu problémů, které měly postupně vyplavat na povrch.

Když o rok později vymřeli v Uhrách Arpádovci, nabídla část uherských magnátů korunu Václavovi II. Ten ještě nestihl uspořádat situaci v Polsku a už rozhodl se pro velký risk, získat nabízenou korunu. S pomocí bohatých darů a odměn získal podporu přemyslovské kandidatury a v létě 1301 byl jediný Václavův syn (Václav) zvolen uherským králem a koncem srpna pak korunován ve Stoličném Bělehradě. Ovládal ale jen část Uher a musel se spoléhat na přízeň nespolehlivých uherských magnátů, kteří od českého a polského krále očekávali neustálý přísun peněžních darů. Václavovská „říše“ se tak ocitla ve finanční krizi, Václav II. si navíc proti sobě postupně postavil nejen římského krále Albrechta, ale i papeže. Dalším špatným krokem bylo, že od roku 1300 už nikdy nevstoupil na území Polska a vše nechal na svých zástupcích. Bohužel asi už nikdy nezjistíme, co Václav II. ziskem dvou dalších korun sledoval…

Profesor Žemlička se jako tradičně prezentuje jako znalec sledovaného období a velice schopný „vypravěč“, jenž dokáže velké množství informací přiblížit nejen přitažlivou, ale zároveň i srozumitelnou formou.

Kniha „Do tří korun. Poslední rozmach Přemyslovců (1278–1301)“ je velice zajímavým a podnětným příspěvkem k období vlády předposledního krále z rodu Přemysla Oráče. Již nyní se můžeme těšit na poslední díl Žemličkovy „přemyslovské“ série nazvaný „Konec Přemyslovců. Skladba a fungování jejich pozdní monarchie (1278-1306)“.

Josef Žemlička je uznávaným odborníkem na problematiku dynastie Přemyslovců. Jeho nejnovější vydanou prací je kniha věnující se závěrečnému rozmachu Přemyslovců předtím, než vymřeli po meči.

Autorem titulu Do tří korun s dovětkem Poslední rozmach Přemyslovců (1278–1301) je český historik, profesor a doktor filosofie Josef Žemlička. Josef Žemlička se na počátku své vědecko-výzkumné činnosti orientoval na problematiku osídlení a kolonizace ve středověku. Od konce sedmdesátých let minulého století pak svůj zájem rozšířil na vznik středověkých měst, počátky a rozmach pozemkové šlechty a politickou a společenskou strukturu českého státu za posledních Přemyslovců. Mezi jeho nejvýznamnější historické práce patří tituly Století posledních Přemyslovců, Čechy v době knížecí 1034–1198, Přemysl Otakar II.: král na rozhraní věků a Království v pohybu: kolonizace, města a stříbro v závěru přemyslovské epochy. Publikaci Do tří korun vydalo v závěru roku 2017 nakladatelství Lidové noviny.

Hned v první kapitole své knihy Žemlička konstatuje, že „Ulpívá cosi tragického, jakoby neuzavřeného na přemyslovské epoše, která po nedlouhé mezihře vyústila v lucemburské panování.“. Právě uzavírání přemyslovské epochy, smrti Přemysla Otakara II., létům následujícím a vládě Václava II., se historik ve své publikaci věnuje. Kniha je rozdělena na sedm hlavních částí, které se dále dělí na kapitoly. Část první, pojmenovaná „V zrcadle historického vnímání“, analyzuje současný stav zkoumání problematiky a obecné informace, které čtenáři usnadní představu o popisované epoše (například problematika zrodu měst, cestovní rychlosti, dopadů vojenských tažení, orientace středověkého člověka v prostoru a tak dále).

Následující části se již zabývají konkrétními historickými událostmi a dějinnými kontinuitami v chronologickém sledu. Tento rozbor začíná léty následujícími po smrti Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském poli, jež jsou v tzv. Druhém pokračování Kosmově pregnantně nazvána jako Vyprávění o zlých letech po smrti krále Přemysla Otakara II. Následuje popis jednotlivých aspektů panování Václava II. a jeho stýkání a potýkání se zahraničím. Práce končí rokem 1301, kdy bez mužského dědice zemřel uherský Ondřej III. a Václav III. byl díky politickým machinacím nejprve prohlášen za čekatele svatoštěpánské koruny, a následně i korunován pod jménem Ladislav V. uherským králem.

Text je průběžně doprovázen černobílými ilustracemi (mapkami, fotografiemi historických památek, dobovými ilustracemi a podobně), které čtenáři usnadňují orientaci v popisované problematice. Ačkoli je kniha Do tří korun odbornou publikací, je překvapivě čtivá. Na čtenáře jsou kladeny poměrně vysoké nároky, co se faktických znalostí týče – pokud se však potenciální čtenář hlouběji zajímá o dějiny českého středověku, nebude mít pravděpodobně s pochopením textu problémy. Čtenářům, kteří si před četbou recenzované publikace chtějí oprášit znalosti o Přemyslovcích, doporučuji knihu Josefa Žemličky Přemyslovci: jak žili, vládli, umírali, kterou nakladatelství Lidové noviny vydalo roku 2005.

Kniha Do tří korun je velmi obohacujícím zdrojem faktů především pro studenty historie a příbuzných oborů, potěšení a užitek z ní však budou mít i laičtí čtenáři. Ocenění si zaslouží autorova erudice a schopnost srozumitelně a čtivě zprostředkovat historické skutečnosti.