Ačkoli se problematice vývoje českého znaku dostávalo v historiografii poměrně hodně prostoru, dosud chybělo ucelené zpracování jeho proměn a komplexní výtvarně historický rozbor. Tuto mezeru se snaží vyplnit publikace Štěpána Valeckého.

Kniha Erb českých králů s podtitulem Zobrazování českého znaku v době Přemyslovců a Lucemburků, kterou vydalo nakladatelství Lidové noviny v roce 2018, je dílem Štěpána Valeckého. Štěpán Valecký v současné době působí v Ústavu dějin křesťanského umění. Vystudoval Katolickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, přičemž se v bakalářské i diplomové práci věnoval problematice českého znaku ve středověku.

V publikaci Erb českých králů se autor věnuje vývoji českého znaku v období vlády přemyslovské a lucemburské dynastie. Samotnému výkladu předchází pojednání o literatuře, kde autor shrnuje všechny důležité práce, které se problematice českého znaku ve středověku věnovaly. Následuje stručné seznámení čtenáře s tím, co je to vlastně heraldika. V této části autor konstatuje, že určujícím mezníkem ve vývoji heraldiky jsou křížové výpravy, kdy se začaly znaky objevovat v různých částech Evropy. Za důležitý (ale ne jediný) impuls pro používání erbů považuje vývoj ochranné výstroje válečníků během 11. a 12. století, kdy z faktu, že zbroj zakrývala celého válečníka, logicky vyplynula potřeba umět identifikovat spolubojovníka. Ačkoli jsou tyto informace studentům historie či obdivovatelům heraldiky známy, pro čtenáře, který k heraldice přistupuje coby nováček, jde o základní vědomosti, které je třeba znát.

Do obecné části výkladu spadá i pojednání o heraldických figurách orlice a lva, které jsou pro české prostředí typické. Autor vysvětluje historii těchto heraldických figur a konstatuje, že orlice zobrazená v letu měla vyjadřovat světovládný nárok a doložit, že panovník vládne z milosti boží. Heraldickou figuru lva zase označuje za „módní“ znamení středověku, které užívali ve znaku v určité době (až na výjimky) snad všichni králové křesťanského světa.

Část knihy, věnující se již samotnému vývoji českého znaku za Přemyslovců a Lucemburků, je rozdělena chronologicky dle jednotlivých panovníků. Tyto kapitoly pojednávají o tom, jak se český znak měnil za vlády Přemysla Otakara I., Václava I., Přemysla Otakara II., Václava II. a III., Jana Lucemburského, Karla IV., Václava IV. a Zikmunda Lucemburského. Výklad doprovázejí četné kresby a barevné fotografie, díky kterým si čtenář udělá jasnou představu o podobách popisovaného znaku. Autor ve svém textu shrnul dosavadní poznatky o prezentovaném tématu a efektivně spojil heraldický pohled s kunsthistorickým rozborem.

Publikace zaujme i čtenáře, kteří se heraldice soustavně nevěnují. Pro ně může být zdrojem zajímavých informací, například že dle jednoho ze základních heraldických pravidel jsou zvířecí figury popisovány vždy v mužském rodě. Tomuto pravidlu odporuje užívání termínu „orlice“, který se v české heraldické terminologii objevuje. Jelikož však jde o označení po staletí všeobecně používané a již zažité, nedošlo v tomto případě k úpravě názvosloví. Díky tomu, že se autor nevěnuje pouze úzce zaměřenému odbornému tématu, ale osvětluje i obecné principy heraldiky coby pomocné vědy historické, nabývá jeho publikace komplexního charakteru a je vhodná pro široký okruh čtenářů.