Třetí kniha bulharského autora (1968) přeložená do češtiny by se žánrově dala charakterizovat jako esejistický román. Svorníkem drobných příběhů z bulharského malého města i ze Sofie, úvah o současné civilizaci i cestování se stává antický mýtus o Mínótaurovi stále znovu reinterpretovávaný. Českého čtenáře osloví bezprostředně doteky s obyčejným životem v zemi, o které nemá v poslední době skoro vůbec žádné informace. Čas porcovaly dějiny v Bulharsku jinak, než jak jsme zvyklí kolíkovat dvacáté století my. „Představuji si knihu, ve které budou všechny druhy a žánry. Od monologu přes Sókratův dialog po epos v hexametru, od pohádky přes traktát po seznam." G. sem vložil pak i fotky a kresby.

Druhý román bulharského spisovatele Georgi Gospodinova Fyzika smutku je hojně překládán a těší se pozornosti recenzentů také mimo Bulharsko. Ke konci roku 2018 se dočkal i českého překladu. Rafinované, fragmentární a těkavé vyprávění o trojnásobném životě – děda, otce a syna – má zároveň i epičtější polohu.

Nebývá to pro prozaika z hlediska dalšího tvůrčího vývoje snadné, když se proslaví hned svou prvotinou, a to doma i v zahraničí. Ostatně Georgi Gospodinov (*7. ledna 1968, Jambol) se v Bulharsku stal pojmem už předtím coby básník. Jeho Přirozený román (1999) pak ve své vlasti splnil očekávání velkého románu 90. let, a ač v Česku vyšel až v novém tisíciletí (r. 2005), dostalo se mu zde rovněž vlídného přijetí, a to jak ze strany literární kritiky, tak i čtenářské obce. Ostatně půdu mu u nás připravil už povídkový titul Gaustin neboli Člověk s mnoha jmény, vydaný o rok dříve.

Snad se vyplatí nespěchat, nechat kritické i čtenářské emoce poněkud utichnout a vstoupit na pole literatury opět jakoby zčistajasna; o to větším literárním překvapením pak se nové dílo může stát. Pauzy trvaly podobně dlouho – bulharská dvanáct, česká třináct let. V pořadí druhý Gospodinovův román Fyzika smutku (v originálu Fizika na tăgata, 2011) vyšel v Nakladatelství Lidové noviny na podzim loňského roku. Jde o knihu opět hojně překládanou a těšící se i v cizině zajímavé pozornosti recenzentů.

Srovnání obou postmoderních románových titulů se však člověk stejně nevyhne. Jde ale třeba o to, že mouchy nahradili mravenci a záchody sklepy a suterénní byty? Jistěže ne… Ostatně podobností nalezneme daleko víc. I do Fyziky smutku vplouvá tajemný Gaustin, bravurně se pohybující jak na poli autorovy poezie, tak i prózy. Získává však na rafinovanosti. Vždyť kdo dokáže svádět ženy až do krajnosti bez jediného doteku? Ke slovu se dostává i obsedantní potřeba sestavovat seznamy a soupisy, záliba ve sběratelství, mnohovrstevná fascinace přírodou. Sofistikovaná sečtělost autora se opět projevuje, ač na citacích tentokrát výrazně ubral. S vervou využívá ve vyprávění své charakteristické fragmentárnosti a těkavosti. Oproti dřívějším prozaickým praktikám ale Gospodinov výrazně posílil epickou nit a dobře udělal. Vyprávění, příběhovost jsou nesmrtelné. (Ne náhodou se nyní jak v Itálii, tak i ve světě včetně Česka těší velkému čtenářskému zájmu klasicky podané prózy Eleny Ferrante.) Gospodinov dostál potřebě epičnosti, typickým vyprávěním však jeho text přece není. Připomíná důmyslně rostlý strom, kde každý list má své správné místo, na druhou stranu však i ono neodbytné jmelí, které se usadí na větvi, jen co se autor na chvilku zasní.

Je Fyzika smutku román generační? Ve smyslu autorova oblíbeného roku 1968, roku, kdy se narodil a který si celý pamatuje do nejmenších podrobnosti, se dá říci, že svým způsobem ano. Ještě víc je to však román „rodový“. S dědem, otcem a synem prochází čtenář celým dlouhým trojnásobným životem od začátku (klíčové „Já jsme“) až po konec („Já jsme byli“). Nabízí se poukázat na dnes populární rodové kořeny, na reinkarnaci prožitků a myšlenek. I na bolestnou empatii.

Podstatnou roli hraje dříve zmíněné sklepení, sklepní byty. Království Minotaura a vypravěče. Jen zde se může bohatě rozvinout bolestné odvržení, osamění… A co onen všude přítomný smutek? Někdy materiálně hutný, že by ho šlo krájet (takový prožívají zvířata), jindy v podobě elegantní esenciální melancholie. V knize padla rada lékaře utéct před ním po „čechovsku“ v duchu 19. století – vydat se na cesty. Vypravěči se však v cizích zemích vyléčit nedaří. Útěchu mu přináší jiné cestování – do Saturnovy říše. Do minulosti. Do vzpomínek. Do dětství a mládí svého i svých předků. Tklivě hledí zpět, poddává se sladkobolné nostalgii po starých časech i věcech.

Zná-li čtenář autora osobně, neubrání se možná úvahám o míře autobiografičnosti díla, o vypisování se z vlastních běsů. V jistém slova smyslu je však autobiografická každá kniha. Vždyť ze sebe nejde ani na chvíli vystoupit, sami sebe se nikdy nezbavíme. I přes sebevětší dar empatie do druhého vstoupíme jen přes svou vlastní zkušenost. Odpovědět na otázku, zda tedy jde o autobiografický román, lze „ne i ano“. Ano i ne…

Fyzika smutku není z kategorie knih „líbí – nelíbí“. Četba přináší spíš požitek intelektuální. Skýtá sofistikované potěšení, které není zadarmo. Občas i trochu bolí.

A přes všechen ten smutek dává naději. V duchu vyprávění Šeherezády i Minotaura vítězí nad smrtí všemocností příběhu, oslavou literatury. Především však, ač se kruh uzavírá ve stáří a smrti a vypravěč (ve smyslu Já jsme, Já jsme byli) stále hledá odvrácenou maminčinu tvář, závěr skýtá radostiplný pohled vpřed; dcera Ája se nedostává v knize často ke slovu, ale patří jí slovo poslední: „Ahoj, tati.“ A čtenář tak může doufat, že přes autorovu zahleděnost do minulosti a objetí smutkem dočká se jednou jeho Fyziky či Metafyziky radosti.

K pochopení díla v prostoru i čase zajisté napomůže fundovaný a podrobný doslov Marcela Černého. A k české „podobě“ románu? Nejlepší pro překladatele je, když není za knihou vůbec znát. A to se Davidu Bernsteinovi podařilo.

Román není árijec, podotýká v knize Fyzika smutku postava Gaustina, která je alter egem autora Georgiho Gospodinova. Dalo by se říct, že v této formulaci je shrnuta celá kniha – žánr, námět ani styl vyprávění nejsou „čistě“ románové. Zástupce bulharského postmodernismu ve Fyzice smutku totiž kromě hranic lidského bytí a vyprávění příběhů hledá také hranice románu jakožto literárního žánru.

Někdy jsem v jednom a témže okamžiku dinosaurem, rybou, netopýrem, ptákem, jednobuněčným organismem, jenž plave v prvopočáteční bujabéze, embryem savce, někdy jsem v jeskyni, jindy v lůnu, což je ve své podstatě totéž – zabezpečené (proti času) místo.“ (s. 80) Kniha Fyzika smutku bulharského spisovatele Georgiho Gospodinova, jež vyšla na konci minulého roku v českém překladu, by se dala charakterizovat dvěma slovy: hledání hranic.

Její autor, patřící ke generaci bulharských postmodernistů, se narodil v památném roce 1968. Proslavil se především knihou Přirozený román, která byla přeložena do více než dvaceti jazyků a díky ní bývá označován za nejpřekládanějšího bulharského spisovatele po roce 1989. Kromě románové tvorby se věnuje také psaní scénářů, české publikum ho pravděpodobně zná nejvíce jako básníka, například autora sbírky Lapidárium.

Na český knižní trh nyní vstupuje se svým dalším románem, Fyzikou smutku, jehož česká verze je mimochodem 18. jazykovou mutací textu. O překlad se postaral David Bernstein. Jak už bylo zmíněno, nejedná se o typický román (neboť román není árijec), ale o pokus stanovit hranice tohoto žánru či spíše, lépe řečeno, alespoň se dotknout.

Kniha nemá děj, který by se dal snadno popsat, neboť autor se dotýká mnoha témat a je nemožné zvolit to hlavní. Každý čtenář by ho jistě charakterizoval jinak: pro jednoho to bude snaha o rehabilitaci bájného tvora Minotaura, pro jiného pokus o nalezení nesmrtelnosti ve vyprávění příběhů, pro někoho spíše série autorových víceméně autobiografických vzpomínek.

Vtělování do druhých: já jsme
V několika odstavcích prologu knihy se vypravěč představuje jako několik rozdílných bytostí současně – jako muž narozený v roce 1913 a 1968, embryo sedm měsíců před narozením i jako dlouhá paměť lidstva. Končí shrnutím „já jsme“. Hned v prologu je tudíž obsažena jedna ze základních myšlenek celého textu: vypravěčem nemusí být jenom smrtelná osoba, žijící několik desítek let. Vypravěčem může být lidská paměť mnoha generací, odkazy předávané desítky či stovky let v příbězích. Vypravěčem není pouze člověk, ale také rostlina nebo slimák, který se právě válí v lidských útrobách a účinkuje jako lék na žaludeční problémy. Autor či jeho literární zástupce, který se jako hlavní postava v knize zmnožuje do mnoha dalších vypravěčů, se díky své schopnosti vtělovat do jiných umí podívat na různé situace i z nadhledu.

Hlavní postava knihy například v těle svého dědečka vypráví o jeho dětství za první světové války. Otec byl na frontě, a když se jednou za čas vrátil, počal další dítě a znovu odešel. Matka se již s několika dětmi, které není schopná uživit, vydává povozem do mlýna pro mouku. Při cestě zpět, několik kilometrů od mlýna, na ni zakřičí nejstarší dcera, že v mlýně zapomněli nejmladšího bratra. V tomto okamžiku se vyprávění zastavuje, protože matka se okamžitě neobrátí a nespěchá pro své dítě. Přemýšlí. Přemýšlí, zda by nebylo pro všechny lepší, kdyby ho v mlýně nechala. Malého chlapce se uprostřed války někdo přece musí ujmout.

A na tento naprosto zásadní okamžik v životě zatím malého dědečka se dívají jeho sourozenci i on sám u mlýna. Najednou už se však tato událost netýká pouze jeho života. Na situaci prostřednictvím vypravěčových očí a schopnosti se vtělovat s napětím zírají i jeho budoucí vnučky, manželka a jiní příbuzní. Tento okamžik neovlivní pouze jeho život, ale životy několika (nebo dokonce mnoha) dalších lidí, které dosud ani nezná nebo kteří se ještě nenarodili. Právě v tomto okamžiku se možná rozhoduje, zda se vůbec narodí.

Očista stvůrného Minotaura
Matka se nakonec pro malého chlapce vrátí. Takové štěstí ale nemá další z významných postav románu, starověký Minotaurus. Vypravěč se s ním setkává v chlapeckém těle svého dědečka, v jeho vzpomínkách na pouť. Svých pár drobných tehdy utratil za to, aby se mohl podívat na div: kluka s býčí hlavou. Vidí v něm však spíš smutného, osamělého chlapce, podobného, jakým se kdysi cítil i on sám.

Georgi Gospodinov se v románu snaží o jakousi rehabilitaci mytické nestvůry. Uvádí svůj pohled na věc: tvrdí, že Minotaurus byl pouze opuštěným, nešťastným dítětem, které ve tmě labyrintu marně čeká na svou matku. A že i splašený býk v zápase, který se vrhá do publika, v sobě může nést tuto pradávnou vzpomínku. Nehodlá ublížit, pouze v davu žen hledá tvář té, která ho před generacemi opustila.

Román Fyzika smutku nenabízí lehké čtení, které by se dalo zvládnout na jedno posezení. Nutí člověka zamýšlet se nad několika tématy najednou, a odkládat tak knihu třeba i po přečtení pár stránek. A znovu se k ní se zvědavostí vracet. Gospodinov protkává jednotlivá témata mezi sebou, nečekaně je opouští a na nejméně pravděpodobných místech se k nim zase vrací. Po komplexnosti celého vyprávění, hledání, nacházení a nenacházení tak zbyde poslední myšlenka: „já jsme byli“.

Nejznámější současný bulharský spisovatel Georgi Gospodinov (viz rozhovor na s. 20–21) zůstává v románu Fyzika smutku věrný postmoderní poetice. Okolo dítěte spřízněného s mytickým Minotaurem buduje textový labyrint plný fragmentárních příběhů, rodinných vzpomínek a neuskutečněných možností.
Isto nemusíme disponovať exkluzívnymi znalosťami o kondícii bulharskej kultúry a českom postoji k nej, aby sme mohli konštatovať, že existencia literárnych prekladov zo súčasnej bulharskej literatúry je skôr zriedkavosťou než dobrým pravidlom. Výnimkou z tohto neutešeného stavu je azda len Georgi Gospodinov, v Česku solídne známy prozaik, básnik, dramatik, esejista a literárny vedec, ktorému koncom roku 2018 vy šla v českom preklade Davida Bernsteina ďalšia kniha – jeho druhý román Fyzika smutku (Fizika na tˇagata, 2011).
V postmodernej románovej produkcii je dobrým zvykom nešetriť citátmi z iných textov. Tejto taktike sa nevyhýba ani Gospodinov a hneď v úvode svojho románu nám ponúka deväť ozvien (medzi inými napríklad od T. S. Eliota, Ernesta Hemingwaya, sv. Augustína, Fernanda Pessou) či svoje literárne alter ego menom Gaustin, ktorý krížom -krážom putuje rôznymi autorovými knihami. O niečo ďalej zakončí rozprávač svôj prológ tajomne znejúcou vetou „Já jsme“, aby sa poslednou vetou textu stala ďalšia záhadná veta „Já jsme byli“. Zdá sa, že takéto enigmatické rámcovanie funguje nielen ako dôkaz toho, že tu čitateľ nedostane nič zadarmo, ale najmä ako doklad autorovej snahy vyjadriť hlbokú dôveru v schopnosti čitateľov nezabúdať na to, čo už raz čítali. Orientácia v zložitom labyrinte ambiciózne komponovanej prózy je po - dľa neho ostatne možná len za predpokladu, že diskrétne rozmiestnené signály neostanú nepovšimnuté.
Postmoderná exhibícia
„Klasické vyprávění je anulováním možností, jež na vás dopadají ze všech stran. (…) Snažím se nechat trochu vzduchu i jiným verzím, dutinám v příběhu, dalším chodbičkám, hlasům a místnostem, neuzavřeným příběhům, jakož i tajemstvím, do nichž nemůžeme proniknout…“ Len veľmi ťažko by sme hľadali pregnantnejšie vyznanie rozprávača na margo jeho tvorivej metódy. Ponechajme stranou, či je nutné, aby rozprávač takto otvorene formuloval to, čo sa dá odčítať priamo zo spôsobu jeho rozprávania. Azda je takáto transparentnosť dôkazom mimoriadnej, miestami možno až slepej dôvery v rozprávanie samotné, no je evidentné, že dynamo, ktoré v románe z relatívne samostatných textových partov robí solídne fungujúci celok, je poháňané vedomím, že každá verzia, každý príbeh, každá postava má právo byť zaznamenaná, ale i samu seba zaznamenať, a to bez ohľadu na fakt, že by to znamenalo obohacovanie textu o stále nové a nové vetvy.
U Gospodinova nejde o nič nové, ostatne prichádzať s týmto prístupom ako novinkou v roku 2011, teda minimálne dvadsať rokov po etablovaní postmoderných techník písania v Bulharsku, by bolo skôr rozpačité. Už jeho románový debut Prirodzený román (Estestven roman, 1999, česky 2005) má totiž fragmentárnu povahu a problematizuje i samotný žáner. Vo Fyzike smútku tomu nie je inak. Aj jeho druhú knihu možno čítať ako poetologickú rozpravu nad tým, ako rozprávať, čo je vlastne možné vypovedať, koľko rôznych štýlov písania kniha unesie, ako veľmi je únosné s nimi samplovať alebo do akej miery má byť text vystavaný na iných textoch. No na rozdiel od debutového románu je to predsa len jedna z možností – v románe je možné identifi kovať epickú líniu, a keď nie priamo silnú tému, tak aspoň jej jasné kontúry.
Minotauros alebo aj Daidalos?
Obsahy Fyziky smutku generuje hneď niekoľko rozprávačov. Ten dominantný ale disponuje schopnosťou vstupovať do životov iných, predovšetkým blízkych osôb otca a starého otca: preto „Já jsme“ a tiež o niečo menej nápadné a v texte lepšie ukryté „Já jsem on“. Sledujeme ho v rôznych štádiách s rozličnou mierou životnej skúsenosti, od malého chlapca až po deklasovaného muža unaveného životom, žijúceho na „nejsmutnějším místě na světě“. S pribúdajúcimi rokmi rozprávač túto schopnosť síce stráca, a pokiaľ chce svoju obsesiu uspokojiť, je nútený si príbehy kupovať, to ale nič nemení na jeho umení vyťažiť zo životov iných sugestívne rozprávanie.
Enigmatickosť, rafi novanosť a v princípe i hravosť románu posilňuje Gospodinov využitím mytologickej postavy Minotaura, ktorá býva spravidla interpretovaná len ako beštia s býčou hlavou a ľudským telom, akoby nemala osobnú históriu. Rozprávač, tentokrát ešte z detskej perspektívy, prežívajúci práve prvé iniciačné okamihy „Já jsem knihy“ a už aj vybavený znalosťou kľúčových slov socialistickej mytológie („bytový fond“), však pre Minotaurov smutný osud nachádza porozumenie. Keď sa rozrušený ocitne v ňom a stane sa ním, defi nitívne pochopí, že jeho osud korešponduje s tým Minotaurovým. Nie je síce vystavený osudovému súboju s éseom ani sa nemusí pohybovať v labyrinte postavenom Daidalom a požierať vyžrebované dievčatá a chlapcov, no jeho labyrintom je pivničný byt, ktorý zatiaľ obýva s rodičmi a do ktorého sa v dospelosti osudovo vráti. Už skôr v rovine tušeného a nevypovedaného vnímame, že sa rozprávač stane nielen Minotaurom, keď miesto ľudí požiera príbehy iných, ale najmä staviteľom a konštruktérom Daidalom, keď z týchto príbehov vytvára knihu s výraznými prvkami bludiska.
Smútok ako záchrana
Podstatná časť Fyziky smutku je nesená silnou fascináciou rozprávaním, a teda aj neustálym bujnením ďalších a ďalších príbehov. Nemožno poprieť, že to rozprávanie je prevažne napísané štylisticky zručne, invenčne, sympaticky, miestami dokonca aj vtipne, čo pri románoch nahmatávajúcich otázky identity nie je úplne zvykom. No súčasne sa nemožno ubrániť pocitu nebezpečenstva, že sa román s každou ďalšou stranou zacyklí sám do seba, že ho zaleje matéria, z ktorej je skonštruovaný, a bude z neho len ďalšia grantová próza. Nič by na tom nezmenil ani fakt, že sa tu cítime účastní (s Pessoom povedané) „hľadania a nenachádzania sa“, ktoré je pravým zdrojom opakovaného fabulovania a pristavovania sa pri starých dilemách.
Vo fi nále sa tento nekonečný labyrint nestane svojmu tvorcovi osudným len veľmi tesne. Knihe samotnej nakoniec pomôže autorova odvaha nevzdať sa nároku na smútok a taktiež schopnosť spomínať. Bez týchto prísad by sme mali do činenia s románom, ktorý sa rozbieha do všetkých strán, ale potom prirodzene stojí na hlinených nohách. Tým, čo ho zachráni, je „nevýznamné a malé“ privátne spomínanie – „sedím před domem na vyhřátých schodech, právě jsem se probudil z odpoledního spánku, poslouchám bzučení much, opět se mi zdálo o dívce, která se ni kdy neobrací. Dědeček táhne hadici po zahradě a k nebi stoupá těžká vůně pozdních letních květů. Nic není defi nitivní, nic se ještě nestalo. Před sebou mám veškerý čas světa.“

Román bulharského autora Georgiho Gospodinova (1968) Fyzika smutku vyšel v roce 2012, v českém překladu Davida Bernsteina ho loni vydalo Nakladatelství Lidové noviny. Kniha dosud získala nominaci na osm mezinárodních literárních cen, z nichž jednu proměnila: švýcarskou Cenu Jana Michalského za literaturu 2016.

Teď je společně s třinácti dalšími texty včetně mého románu Jezero v užším výběru soutěže Angelus pořádané v Polsku pro literaturu středoevropského regionu přeloženou do polštiny (přičemž definice střední Evropy je v tomto kontextu poměrně velkorysá, zahrnuje totiž autory od Balkánu po Rusko).

Jak by mě mohlo nezajímat, kdo je v tomto klání za favorita? Aniž bych si tedy sama dělala nějaké naděje; o vlastních textech nemám příliš vysoké mínění a jejich další osudy mi připadají přinejlepším kuriózní.

Román není árijec, říká Gospodinov ústy jednoho ze svých hrdinů a v části Noemův komplex dodává: Představuji si knihu, ve které budou všechny druhy a žánry. Od monologu přes Sókratův dialog po epos v hexametru, od pohádky přes traktát po seznam. Od vysoké antiky po návod na zabíjačku. Do téhle knihy může být vepsáno a nashromážděno úplně všechno. I to, i to, i to, ať je tam prostě všechno, jako Noemova archa, ať jsou tam všechna stvoření, malá i velká, čistá i nečistá, musí tam být všechny druhy i všechny příběhy. Čisté žánry mě příliš nezajímají.

A přesně tak Fyzika smutku funguje, jako fragmenty vyprávění a vzpomínek, kompilát mýtů, novinových výstřižků, filosofických a apokalyptických úvah, seznamů a vědeckých poznatků.

Dětství – a pak smrt
Vypravěčem je osoba postižená empatickou anomálií: dokáže se napojit na cizí vzpomínky a prožitky, a tak s různými protagonisty – svým dědečkem, otcem, růžovým keřem či slimákem – prožívá okamžiky jejich nejhlubší existenciální tísně, osamění, opuštění, zmaru a konce. Vypravěč pak ale svou schopnost s přicházející dospělostí ztrácí, a zůstává tak tragicky jen sám se sebou. Aby prázdnotu zaplnil, začne od cizích lidí kupovat a sbírat jejich příběhy. Hromadí je následně v textu, který funguje jako matematická matice – je prostupný v jednom směru časově a v druhém místně, čtenář jím prochází jako spletitou budovou.

Existuje toliko dětství a smrt, nic mezi tím, prohlašuje nesmlouvavě Gospodinov, jehož jméno, nomen omen, odkazuje v bulharštině k Bohu (Gospod) či pánu (gospodin).

Zdánlivě nesourodý text drží pohromadě prostřednictvím celé řady leitmotivů, z nichž hlavním je osud Mínotaura, napůl člověka, napůl býka. Gospodinovův cíl není nic menšího než obhajoba dítěte, které bylo svými rodiči odvrženo a uvrženo do doživotní izolace v podzemním labyrintu, aby ho všechny další generace zobrazovaly coby monstrum hodné vraždy. Každý z nás si nosí bolestně živou vzpomínku na okamžik, kdy nás matka odvrhla nebo zapomněla, na okamžik tak intenzivní, že nám nedovolil se ani nadechnout. Okamžik, který zformoval zbytek našich životů. Gospodinov se neustále navrací do dětství a jeho mentální i fyzické krajiny.

Zároveň s neskutečnou živostí mapuje různé éry v dějinách Bulharska 20. století se všemi jejich zvuky a pachy. Gospodinov je sečtělý vypravěč, jenž nám nabízí nenarativní požitek, který v nás zůstane jako tříska.

V úlevné katarzi se strádání všech hrdinů zahojí: jsou vysvobozeni, když v davu konečně zahlédnou tvář své ztracené matky. Matka je vítězným archetypem, stojícím nad všemi božstvy, ideologiemi i technologickými výdobytky. Ovšemže Gospodinov takhle polopatický není, je to Literát s velkým L a nechává čtenáře, aby si svůj kus práce tvrdě odpracovali. Pokud v říjnu mezinárodní cenu Angelus získá, bude to bez debat plným právem.

Prestižní středoevropskou literární cenu Angelus 2019, která se v polské Vratislavi každoročně uděluje polsky napsaným prózám či do polštiny přeloženým (přičemž ocenění získává nejen autor, ale i překladatel) a do jejíhož finále se letos probojoval také polský překlad Jezera Bianky Bellové (Jezioro, přeložila Anna Radwan-Żbikowska, Wydawnictwo Afera), nakonec získal román bulharského spisovatele a dramatika Georgiho Gospodinova Fyzika smutku (Fizyka smutku, přeložila Magdalena Pytlak, Wydawnictwo Literackie).

Georgi Gospodinov (*1968) je bulharský básník, prozaik a dramatik, patří mezi nejpopulárnější a nejpřekládanější současné autory. V češtině vyšly tři jeho prózy: Přirozený román, Gaustin neboli Člověk s mnoha jmény a právě Fyzika smutku. Za sbírku Lapidárium (1992) obdržel doma národní cenu za debut, za román Fyzika smutku (2012) dostal ceny za nejlepší fikci a nejlepší román roku. Švýcarský deník Neue Zürcher Zeitung napsal, že Fyzikou smutku zařadil Gospodinov nejen bulharskou literaturu, ale i sám sebe do první ligy evropských spisovatelů.

Román Fyzika smutku vyšel u nás loni v překladu Davida Bernsteina v Nakladatelství Lidové noviny. V anotaci se dočteme, že „Gospodinovovu Fyziku smutku je možné zařadit k již etablovaným postmoderním románům. Ovšem kromě intelektuální hry, jež se projevuje například v mnohavrstevnatých odkazech na antickou mytologii či bulharské reálie, vykazuje také prvky lyrické prózy. Sice i v tomto případě Gospodinov tematizuje žánr románu a jeho hranice či principy, ale současně se snaží rehabilitovat klasické vyprávění. Mezi tyto snahy by se dala řadit i jedna z hlavních linií románu, jež nejen rekonstruuje mýtus o Mínótaurovi, ale zároveň se ho snaží nově nahlédnout a přehodnotit. Fyziku smutku je možné číst jako zprávu o složité románové kompozici a jejích stavebních principech, ale zároveň je možné v ní sledovat napínavé příběhy jednotlivých vypravěčů, jejichž osudy se proplétají napříč prostorem i časem.“

Šéfredaktor Literárních novin Petr Bílek o oceněné knize před časem napsal: „Třetí kniha bulharského autora přeložená do češtiny by se žánrově dala charakterizovat jako esejistický román. Svorníkem drobných příběhů z bulharského malého města i ze Sofie, úvah o současné civilizaci i cestování se stává antický mýtus o Mínótaurovi stále znovu reinterpretovávaný. Českého čtenáře osloví bezprostředně doteky s obyčejným životem v zemi, o které nemá v poslední době skoro vůbec žádné informace. Čas porcovaly dějiny v Bulharsku jinak, než jak jsme zvyklí kolíkovat dvacáté století my. „Představuji si knihu, ve které budou všechny druhy a žánry. Od monologu přes Sókratův dialog po epos v hexametru, od pohádky přes traktát po seznam.“

V rozhovoru, který s autorem přinesly Literární noviny 1/2019 (ukázku z něho si můžete přečíst ZDE), Gospodinov o Fyzice smutku mimo jiné řekl: „Z velké části je to i příběh mé rodiny. Ale když byl román přeložen do italštiny, němčiny, angličtiny, když jsem se potkával se čtenáři z New Yorku, Itálie, Německa, nejhezčí rozhovory s publikem byly, když ke mně někdo přišel a chtěl vědět víc o konkrétním příběhu, který byl velice lokální. Třeba ten o pomatené ženě čekající před kinem. Protože se dotýká společných problémů. Ten smutek není jen bulharský nebo polský, ten smutek je lidský. Ale samozřejmě existují lokální specifika. Bulharský smutek může být trochu hustší, černější, polský zase více Chopinův. Každý spisovatel musí vyprávět, co sám prožil. Bez přemýšlení o tom, zda příběh bude univerzální nebo ne. Pokud je převyprávěn autenticky, vždycky bude univerzální.“

Současný bulharský autor Georgi Gospodinov uvrhne čtenáře po prvních desítkách stran svého románu do nepřehledné, ale zároveň čtivé změti příběhů epizodických postav, které se narodily v rozličných dobách — přičemž některé na své narození teprve čekají. Od počátku se zde proplétá leitmotiv mýtu o bájném Mínotaurovi zakletém v podzemním labyrintu s reflexí života v ateistické totalitní bulharské společnosti, která tlačí lidi ke konformitě a k věčnému strachu projevit svůj vlastní názor. Do toho se střídavě přemítá o smrti, apokalypse, bulimickém čtení, procesu psaní, o ztrátě paměti a řadě dalších témat, jež jsou v románu rozličně naťukávána, ale nikdy zcela vyjasněna. Po padesáti stranách románu, psaného střídavě v první a třetí osobě, vypravěč čtenáři vytkne, že je při četbě tohoto roztěkaného a fragmentárního díla roztržitý a nevyzná se ve spletitých tunelech narativních rovin vyprávění. Jenže autor čtenáře zkrátka nešetří a svou úpornou (ač v podstatě nerealizovatelnou) snahou o vymodelování důsledně atomizovaného románu, v němž by dokonale popřel principy klasické narativní struktury, mu v žádném ohledu nevychází vstříc. Čtenář je tak ponechán napospas svému tápání, stěží odvodí, kdo je vlastně ten nespolehlivý vypravěč, jaký je jeho vztah k dalším postavám, nebo dokonce k autorovi samotnému. Nezbývá než se smířit s málem: vypravěčem je zde spisovatel, jehož otec je sklerotický veterinář a vegetarián, vyskytuje se tu jeho blíže nespecifikovaná žena, dcera a pár přátel. Kromě toho se stýká s fiktivním Gaustinem, autorovým alter egem, jenž putuje časovými rovinami a provokuje vypravěče k reflexi tohoto záludného literárního časoprostoru.
Kdo nerad čte postmoderní texty, ale libuje si v přímočařejších románových strukturách, kde postavy mají jasně ohraničenou identitu, může knihu s klidem minout. Ten, kdo se rozhodne četbu nevzdat, se bude muset obrnit velkou dávkou trpělivosti, aby se vyznal ve fluidním přeskupování naratologických perspektiv, literárních žánrů a esejistických úvah. Bude si také dost možná muset dostudovat pár faktů z fyziky elementárních částic, DNA nebo presokratické filozofie. Bude nucen se v knize prokousat nudnými manuály o zabíjení zvířat anebo seznamy toho, co si museli brát v Bulharsku branci na vojnu, a dlouze přemýšlet, co má autor na mysli, když hovoří o časových kapslích.
Gospodinov svou románovou tvorbu chápe, jak nám polopatisticky sdělí v poslední třetině svého románu, jako pokus o tvorbu paralelních verzí příběhů, jež vznikají v pochybnostech a v rozvíjení principu nejistoty. Autor dává čtenáři s exhibicionistickým potěšením nahlédnout do chřadnoucího nitra vypravěče, jenž v mládí býval „empatem“, tedy se dokázal snadno vcítit do svých románových postav, postupně však tuto schopnost ztratil a začal si v polovině svého románu ze zoufalství kupovat cizí příběhy, aby měl o čem psát.
Před čtenářem se od té chvíle rozvíjí směs zakoupených anebo darovaných anekdoticky vypointovaných, záměrně snově laděných střípků osudů řidičů, bažících po vnadných krasavicích, venkovských naivek snících o filmových hvězdách, žen posedlých fobií z pohledu panenek anebo válečných zběhů, ukrytých ve sklepních prostorách. Gospodinov si navíc libuje v líčení historek s parapsychologickým pozadím: Matky zde opouštějí své děti, aby se pak ve zvláštní časové smyčce samy staly dětmi. Člověk, jenž si chce vyléčit plíce, se díky metodě regresní psychoterapie promění v batole. Díky originálním pointám a ironizaci převyšují prozaické fragmenty literární hodnotu běžné magazínové tvorby pro znuděné čtenářky u vody, z níž autor občas čerpá své nápady.
Na posledních stranách, když vypravěč hodlá svůj román v románu ukončit, začne Gospodinov meditovat nad procesy stárnutí, nechá vypravěče navrátit se do rodného města a identifikovat se s postavou Mínotaura. Vypravěč-Mínotaurus pak přemýšlí nad vraždou autora a nechává umřít postavy, kterým složitě vdechl život na počátku svého románu.
Volný sled asociací, těkání z tématu na téma, svévolné přeskakování mezi žánry ve čtenáři po prvním přečtení zanechají rozpačitý dojem. K románu se interpretační klíč hledá poněkud složitě, nakonec však lze s uspokojením za smysl díla přijmout vlastní proces čtenářského bloudění.