Georgiho Gospodinova, šestatřicetiletého bulharského autora, znají čtenáři ve Francii, Makedonii nebo Srbsku. U nás vychází poprvé.

Po dlouhých sedmi letech (naposledy to byla Balada o Georgu Henychovi od Viktora Paskova, vydalo nakladatelství Volvox Globator, Praha 1997) u nás vychází zase jeden překlad krásné literatury z bulharštiny. Jsou to povídky Georgiho Gospodinova Gaustin neboli Člověk s mnoha jmény. Tohoto šestatřicetiletého bulharského autora znají čtenáři ve Francii, Makedonii nebo Srbsku, u nás vychází poprvé.

Většina ze třiadvaceti rozsahem nevelkých povídek Georgiho Gospodinova je psána na přelomu let osmdesátých a v pohnutých devadesátých letech dnes již minulého století a jsou proto právem označovány přídomkem postmoderní. Ale kdo přece jen něco málo z bulharské literatury četl nebo o ní alespoň slyšel, musí mu být jasné, že její kvalitní jádro roste ze svébytných kořenů folklorní, svéhistorické a v případě Gospodinova i radičkovovské tradice.

V obsahu jeho povídek převládají témata zdánlivě banální (třeba klozet v Mouše v pisoáru nebo nádraží v Příběhu s nádražím nebo v Kristin, co mává z vlaku), ale autor jim přesto dokáže dát jakýsi nadrozměr, nedegraduje a nezesměšňuje. Přitom v jeho stylu prvky lehkého ba lechtivého humoru rozhodně nescházejí a projeví se i tam, kam se teoreticky a v reálním životě rozhodně nehodí (hřbitov v Živé duši, Slepá Vajša). To je však ona pověstná sůl, bez které by se dobrá literatura do světa nedostala.

V příbězích jednotlivých povídek často figurují, a možná by bylo přesnější napsat, vznášejí se, nejrůznější postavy, duše a sny. Na tak malé ploše, jakými jsou jeho krátké povídky, se Gospodinovovi přesto daří vtisknout obsahu i filosofický rozměr, nenápadně nutí čtenáře zamyslet se nad pomíjivostí světa (Živá duše), pomíjivostí života (Vánoční duše jednoho prasete) anebo nad způsobem vnímání historie národa (Bílé spodky historie). A konečně tu máme ještě jednoho hrdinu, který se z času na čas zjevuje a podle kterého je nazvána celá knížka, a tím je Gaustin. V rozhovorech o něm autor často a rád mluví, je vidět, že má k postavě opravdu vřelý vztah. Dává tušit, že by to mohla být i část jeho já. Složitá, mnohoplánová, vzdělaná osobnost, které autor vkládá velice pravděpodobně do úst, co by řekl on sám (tady v povídkách Člověk s mnoha jmény, Gaustin). Na každý pád je tato postava nejucelenější a nejzáhadnější zároveň.

Zůstává připomenout ještě jazyk autora. Na počátku jsme zmiňovali jméno Jordana Radičkova, ve světě snad nejznámějšího bulharského autora 20. století. Je pozoruhodné, jakým způsobem Gospodinov na jeho tradici, a to nejen bohatostí výrazových jazykových prostředků, ale i způsobem vyprávění nebo tématy z bulharského folklóru, navazuje, avšak nikoliv kopíruje. V knize nalezneme množství slovních hříček, novotvarů, výrazů specificky bulharských.

Tato knížka povídek je v nakladatelství Lidové noviny jakýmsi předskokanem pro avizovaný román, který autora v roce 1999 proslavil a jehož název by se dal přeložit jako Přirozený román. Máme se na co těšit.