Nakladatelství Lidové noviny vydalo další z monumentálních svazků řady věnované u nás vládnoucím dynastiím. Nejnovější kolektivní monografie nazvaná „Habsburkové. Země Koruny české ve středoevropské monarchii“ přibližuje období let 1526 až 1740.

První svazek úspěšné řady vyšel v roce 2009 a byl zasvěcen Přemyslovcům (Přemyslovci. Budování českého státu), druhý pak následoval v roce 2012 a byl věnován Lucemburkům (Lucemburkové. Česká koruna uprostřed Evropy). V roce 2014 vyšel třetí svazek pod názvem „Husitské století“, který ale občas není považován za součást řady, protože jeho středobodem není žádná panovnická dynastie, ale tzv. „krátké“ husitské století začínající rokem 1402, kdy Jan Hus začal kázat v pražské Betlémské kapli, a končící rokem 1485, kdy uzavřením kutnohorského náboženského míru skončilo období sporů a potyček mezi husity a katolíky. Čtvrtý svazek - Habsburkové 1740-1918. Vznikání občanské společnosti - vyšel v roce 2016 a „přeskočil“ monografie zasvěcené Jagelloncům a také první část o Habsburcích.

Na vzniku nejnovější publikace se podílel početný mezinárodní autorský kolektiv pod vedením Historického ústavu Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Autoři z České republiky, Maďarska, Německa a Rakouska se pokusili o celistvé uchopení vlády Habsburků v raně novověkých zemích Koruny české a o její představení v širších středoevropských, respektive evropských souvislostech.

Svůj velký význam má mezinárodní složení autorského týmu, protože díky němu má čtenář jedinečnou možnost poznat lépe život i v dalších zemích, kde vládli Habsburkové. Nedošlo tak jen k tradičnímu „omezení“ na české země a český pohled.

Hned na začátku se nabízí srovnání s předchozími svazky řady. Svou strukturou se nejnovější publikace přibližuje k třem prvním svazkům. Bohužel publikace zasvěcená Habsburkům v letech 1740-1918 z této řady vybočila a pro čtenáře a milovníky historie, kteří si koupili všechny díly, byla svou strukturou i pojetím trošku zklamáním. Na druhou stranu ale zase přiblížila řadu témat, která byla doposud většinou opomíjena, a i díky tomu si našla své čtenáře.

Je více než jasné, že si početný (téměř čtyřicetičlenný) tým stanovil u nejnovějšího svazku řady nejednoduchý úkol: přibližit na přibližně sedmi stech padesáti stranách knihy první stě staletí vlády Habsburků. Řadu témat tak mohli autoři jen nastínit, na jiná naopak vůbec nezbyl potřebný prostor. Přesto můžeme konstatovat, že ve svém úsilí byli úspěšní, protože se jim podařilo vytvořit docela kompaktní pohled na vymezené období. Čtenáři, kteří by chtěli vědět více, pak mají k dispozici základní poznámkový aparát, na který autoři nerezignovali, a dále pak obsáhlou, téměř šedesátistránkovou bibliografii vydaných pramenů a literatury.

Celá publikace je rozdělena do deseti základních oddílů různé délky. Úvodní část zařazuje Habsburky do širšího politického a mocenského, především středoevropského kontextu. Druhý, mnohem rozsáhlejší oddíl je už pak věnován jednotlivým vládcům od Ferdinanda I. až po Karla VI., otce Marie Terezie. Výklad je chronologický a plynulý, rozdělený do řady kapitol. U každého panovníka je nejprve přiblížen jeho život a vláda, v dalších kapitolách jsou pak nastíněna některá klíčová témata jejich vlády. Záleží i na významu a délce vlády jednotlivých Habsburků, od čehož se pak odráží prostor jim vymezený. Proto je např. Maxmiliánu II. věnováno jen sedm stran (včetně obrazového doprovodu), jeho synovi Rudolfovi II. pak téměř třicet.

Třetí část je zasvěcena manželkám, sourozencům a také dětem habsburských vládců. Pravdou je, že asi nejznámější manželkou některého z Habsburků je Anna Jagellonská, manželka Ferdinanda I. Někteří si možná ještě vzpomenou na Filipinu Welserovou, první manželku Ferdinanda Tyrolského. Ostatní manželky habsburských panovníků jsou ale ve stínu svých manželů, podobně jako další ženy z tohoto rodu, které jsou představeny v jednotlivých kapitolách. Z mužských členů rodu se možná někomu vybaví Leopold Pasovský, jenž pomáhal císaři Rudolfu II. Milovníci umění pak pravděpodobně ještě znají velkého sběratele arcivévodu (autoři publikace používají termín arcikníže) Leopolda Viléma, jehož umělecké sbírky se staly základem dnešního Uměleckohistorického muzea ve Vídni.

Následující oddíl představuje formou „biogramů“ nejvýznamnější osobnosti z řad šlechty (Albrecht z Valdštejna), duchovenstva (arcibiskupové, biskupové) i měšťanů (Fuggerové), které měly zásadní vliv na rozhodování a činy habsburských vladařů v českých, rakouských i uherských zemích, respektive na území Říše. Vedle nich jsou ale prezentováni i protivníci Habsburků, např. Jan Zápolský nebo Gábor Bethlen.

Pátá část přináší chronologický přehled nejvýznamnějších událostí, které ovlivnily nejen politický, ale i společenský, náboženský a kulturní vývoj v jednotlivých zemích, kde vládli Habsburkové. Proto pojednává např. první kapitola o bitvě u Moháče, v níž zahynul český a uherský král Ludvík Jagellonský. Z dalších událostí jmenujme za všechny první veřejnou pitvu v Praze, vydání Majestátu na náboženskou svobodu Rudolfa II., bitvu na Bílé hoře, staroměstskou exekuci nebo svatořečení Jana Nepomuckého.

Šestý oddíl provází čtenáře po habsburských rezidencích a seznamuje s fungováním a proměnami jejich dvorů. Výklad se neomezuje jen na rezidence ve střední Evropě, ale prostřednictvím jednotlivých textů zavítáme i do rezidencí a na dvory habsburských místodržitelů v Bruselu nebo místokrálů v Neapolsku.

Každodennímu životu, ale i rituálům a ceremoniálům je věnována sedmá část, která je velice podnětnou sondou do života renesančních a barokních dvorů. Hned několik kapitol je vymezeno panovnickým insigniím a s nimi souvisejícím korunovacím, které byly jedním z nejvýznamnějších, ne-li nejvýznamnějším politickým ceremoniálem vůbec. Stejně jako ve středověku byla i v raném novověku věnována významná pozornost slavnostním vjezdům do měst, což se projevilo mimochodem i ve výtvarném umění.

Zajímavé jsou též kapitoly přibližující každodennost říšských a zemských sněmů nebo válečných tažení. Poutavé a zároveň zajímavé jsou i sondy do světa zábavy habsburských dvorů nebo průběhu významných mezníků v životě každého člověka: křtin, svateb a pohřbů.

Záslužné je zařazení dvou následujících oddílů, které přibližují nejprve Prahu Rudolfa II., o níž máme sice jakési povědomí, ale autoři ji pojali zeširoka a nesoustředili se pouze na umělce a vědce, kteří působili na císařově dvoře. Naopak se před běžným čtenářem otevírá nová Praha Rudolfa II. představená z mnoha různých úhlů pohledu. Čtenáři tak mají jedinečnou možnost poznat sociální, náboženské i kulturní zázemí císařské rezidence.

Na renesanční a manýristickou Prahu Rudolfa II. pak navazuje část přibližují barokní Vídeň císaře Leopolda I. Tento oddíl je pojatý stejně jako předchozí část. Pro české čtenáře jsou jednotlivé kapitoly této části možná jedněmi z nejobjevnějších v celé monumentální publikaci.

Závěrečná část – Paměť habsburské doby – přibližuje „druhý“ život habsburské doby s hlavním důrazem na české země. Zajímavé jsou hlavně kapitoly o Habsburcích sledovaného období v literatuře, na divadle a ve filmu.

Stejně jako u všech předchozích svazků věnovaných dynastiím na českém trůně je velkým plusem této nádherné, reprezentativní knihy její bohatý, často objevný obrazový doprovod, který čítá více než šest set položek. Na škodu nejsou ani podrobnější popisky, které doplňují jednotlivé kapitoly hlavního textu. Nechybí ani podrobné mapy a na konci najdeme i rodokmeny Habsburků a vedlejších větví rodu.

Pro všechny milovníky historie bude pročítání této krásné publikace určitě zážitkem, i když pro podrobnější seznámení s řadou témat a otázek budou muset sáhnout po dalších monografiích. Celkově se ale dá konstatovat, že jednotlivé svazky řady České panovnické dynastie mají potenciál vzbudit u širší veřejnosti zájem o historii a nejen o ni.

Snad se brzy dočkáme posledního svazku, který ještě chybí, svazku zasvěcenému vládě králů z dynastie Jagellonců.

Panovnickému rodu Habsburků, s nímž byl po mnoho staletí spojen i osud českých zemí, věnovali (nejen) tuzemští historici dva tlusté svazky, vybavené bohatou obrazovou výzdobou. Nazývají se jednoduše – Habsburkové. Nejprve – před rokem – vyšel druhý svazek završený pádem habsburského mocnářství a vznikem samostatných států na jeho troskách. Nyní následuje první část, která naopak začíná jejich vstupem do zdejšího prostoru.

V historickém povědomí bývají Habsburkové spojeni zejména s pobělohorským obdobím, ještě dnes prosvítá někdejší fráze, že „tři sta let jsme pod nimi trpěli“. Jenže oni na český trůn nastoupili už v roce 1526, dávno před Bílou horou a popravou sedmadvaceti pánů a měšťanů, viněných z povstání proti nim. Královskou korunu získali díky dohodě s Jagellonci (tehdy u nás panujícími), že v případě vymření jednoho z rodů, myšleno samozřejmě v mužské linii, převezme jeho léno ten druhý. Jagellonci, respektive mladičký Ludvík záhy zahynuvší v osudné bitvě u Moháče (1526), sotva předpokládali, že k naplnění závazku dojde tak brzy.

Kniha je rozčleněna do pěti oddílů. V krátkých, spíše zjednodušujících nežli hutných pojednáních se tak seznámíme nejen s jednotlivými panovníky a s děním během jejich vlády, s dalšími význačnými osobnostmi a událostmi politickými i hospodářskými, s vladařskými rezidencemi, ale také nahlédneme pod pokličku každodennosti na královském dvoře pražském i vídeňském, na rituály a ceremonie s nimi spojené. A jako přívažek vcházejí ještě studie o „druhém životě“ Habsburků, tedy o jejich vnímání poddanými i o tom, jak jsou zobrazení v umění, v literatuře i ve filmu.

Mozaika postřehů i shrnutí, jak je kniha předkládá, je zajisté pestrá, přitažlivá, jenže výsledkem je roztříštěnost. Kniha se totiž skládá z bezmála tří stovek (mini)příspěvků, zpravidla dvojstránkových, které přibližují ten či onen dílčí motiv, případně shrnují dosavadní poznatky do krátkého náčrtu. Někdy se blíží k rozměru slovníkového hesla.Takže takto problesknou nespočetné údaje tu o dokladech náboženské svobody i nesvobody, o svatořečení Jana Nepomuckého, tu o čarodějnických procesech, tu o pověstném mariánském sloupu na pražském Staroměstském náměstí. Ten byl těsně po vzniku samostatné republiky stržen, proto byl vnímán jako symbol útlaku a vnucené katolické víry, čímž nepochybně byl, když mimo jiné symbolizoval potlačení kacířství (což byla každá víra protivící se povinnému katolictví) coby zhoubné nákazy přirovnatelné k válce či moru.

Po dvou stránkách, byť vybavených mapou a dobovými rytinami, dostaly i neuralgické okamžiky českých dějin, např. bělohorská bitva a záhy následující poprava (údajných) viníků protihabsburské vzpoury. Povšechné líčení obou událostí zabránilo podrobnějšímu vhledu – tak třeba hrdelních rozsudků bylo vyneseno devětadvacet, avšak jeden z odsouzených spáchal ještě ve vězení sebevraždu, zatímco další byl těsně před popravou omilostněn.

Podívejme se ještě, co se v knize dočteme o tom, jak dobu prvních Habsburků na českém trůně ztvárnili filmaři. Asi nejpopulárnější osobností je podivínský Rudolf II., jenž se dočkal hned několikerého zpodobnění – do diváckého povědomí vstoupil zejména výpravný Císařův pekař - Pekařův císař s Janem Werichem v titulní dvojroli. Na připojených snímcích vidíme jak skutečného Rudolfa, tak jeho werichovskou verzi. V knize jsou zmíněna i další díla vztažená k Habsburkům a jejich době, byť nikoli všechna. Bohužel televizní tvorba je opomíjena, i když se může pochlubit cenným přiblížením osudů lidí žijících v dobách habsburské nadvlády (včetně těch snímků, které se týkají Komenského) .Právě články, které postihují „druhý život“ Habsburků v umění, dokládají nejzřetelněji, jak dvoustránkové glosy nedostačují, neboť vedou ke zjednodušování, k odosobněným přehledům, k pouhému vypočítávání položek, aniž by se jim mohla věnovat náležitá pozornost. To považuji za základní neduh celé publikace.