Lidové noviny přispěly na knižní trh rozsáhlým nakladatelským počinem. Husitské století je knihou předních historiků, kteří syntetickým zpracováním oslovují své odborné kolegy, ale zároveň popularizační formou nacházejí cestu ke čtenáři laickému. A takových knih není mnoho.

Husovské výročí cloumá nakladatelskými domy. Několik knih s poukazem na blížící se rok 2015 již vyšlo, nicméně s 1. lednem nebudou stačit prsty, abychom husitologické práce vůbec spočítali. Posledním závažným titulem na toto téma je Husitské století editorů, Pavlíny Cermanové, Roberta Novotného a Pavla Soukupa. Poučený čtenář bude na publikaci zařazenou jako kolektivní monografie hledět skrz prsty, pokud ovšem knihu otevře, bude překvapen, že jde o skutečnou (nakolik nepravděpodobné) kolektivní monografii.

Protože víc hlav víc ví, hlavní editoři přizvali ještě dalších 18 hlav z oblasti historie, dějin umění, archeologie, teologie i muzikologie. Díky šíři autorského týmu kniha naplňuje přání hlavních editorů pojednat šíři husitského fenoménu v kulturním, sociálním, náboženském a politickém smyslu. To se podařilo od přehledu událostní kauzality a biografických hesel přes problematiku sociálních struktur až k literatuře, bohosloveckým otázkám či dobové hudbě.

Autoři se snaží rozbít vrcholy sinusoidy, na nichž se hodnocení husitství v nedávné době pohybovalo. Namísto ultimáta „padouch, nebo hrdina“ spíše vysvětlují kulturní kódy středověkého světa, které formovaly mysl lidí. Spíš než přísné odsudky či nekritickou chválu čtenář nalezne kontexty chování jednotlivců i názorových stran. První pohled napovídá, že dějiny husitského století jsou vyprávěny spíše z pohledu husitů, ale čtení ukazuje, že autorský tým dbal na to, aby příliš nevyzdvihoval ani jednu z protivných stran.

Protože Husitské století přímo navazuje na předchozí výpravné publikace Přemyslovci a Lucemburkové, vytváří již knižní řadu a navazuje na sérii českých historických eposů, jejichž počátek leží v Palackého Dějinách. Protože kniha je stále reprezentativním předmětem (rozumějte, lze se s ní chlubit), může i dnes čtenář demonstrovat Husitských stoletím své společenské postavení podobně, jako to dělával čtenář společensky angažovaného vyprávění otce národa. Snad je takové srovnání oprávněné, Husitské století totiž vskutku má svou váhu (téměř 3 kilogramy!).

Ambicí autorů bylo jak shrnout husitologické bádání posledních 25 let, tak předložit některé nové poznatky. Kniha je přitom stále prací popularizační a vedle intelektuální uspokojení předkládá i přehledné zpracování pro zvídavého čtenáře. Zároveň se jedná o výpravnou a bohatě ilustrovanou knihu, která spoustou obrázků potěší i mladší čtenáře. Snad se ti úplně nejmenší nedopustí blasfémie, když se rozhodnou vymalovat si černobílý starý tisk z Chelčického Sítě víry; naopak prokáží zájem o poselství myslitele 15. století. Husitskému století by to jistě slušelo pod vánočním stromkem, a protože Vánoce jsou svátky klidu a míru, třikrát se rozmyslete, než rozdáte pohlavky za pomalovanou knihu.

Přistoupit k vzývanému i zatracovanému období husitského hnutí v Čechách bez ideologických předpojatostí se pokusil autorský kolektiv více než dvaceti historiků v knize Husitské století. Bohatě ilustrovaná rozměrná publikace formálně volně navazuje na předchozí tituly o Přemyslovcích a Lucemburcích na českém trůně.

Autoři pod editorským vedením Pavlíny Cermanové, Roberta Novotného a Pavla Soukupa (podstatnou měrou kromě nich přispěl do knihy známý historik středověku Petr Čornej) vymezili období svého zájmu lety 1402, kdy Jan Hus nastoupil na místo kazatele v pražské Betlémské kapli, a 1485. Tehdy došlo v Kutné Hoře k „dočasně-definitivnímu“ smíru mezi kališníky a katolíky a faktickému završení husitských válek.

Čtyři oddíly osmisetstránkové knihy představují všechny zásadní děje i osobnosti vymezení doby, jak už v průběžně plynoucím textu, tak v samostatných osobnostních profilech, které hodně pomáhají přehlednosti publikace. První a poslední oddíl se věnuje víceméně politickým dějinám sledovaného období.

Logicky klade důraz na osobnost Jana Husa a pražské univezity na vzniku ideového podhoubí hnutí, rozebírá náboženské myšlenky husitských teologů a filozofů, a popisuje válečná tažení Žižkových vojsk. Závěrečná kapitola pak hovoří o desetiletích po nejradikálnějším období husitství, vzniku Jednoty bratrské a éru „husitského krále“ Jiřího z Poděbrad.

Prostřední dvě kapitoly se věnují společnosti v této době a husitské kultuře. Tento rozměr býval dlouho podceňován. S husitstvím bývá spojováno především obrazoborectví, byla mu dána „nálepka hnutí, které přerušilo kulturní vývoj, zničilo část předchozího dědictví a uvrhlo zemi do izolace.“

Autoři, kteří vycházejí zejména z bádání posledních zhruba třiceti let, nehovoří pouze o kultuře ve smyslu architektury a výtvarného umění, tedy oborů, jež skutečně za husitství stagnovaly. Kladou důraz na hudbu, která zaznamenala rozkvět a mimořádnou úroveň mimo jiné díky počeštění křesťanské liturgie, ale také na písemnictví. To autor příslušné stati Jaroslav Boubín staví v rámci husitské kultury na klíčovou pozici „díky zvyšující se gramotnosti i výrazně se prosazujícím demokratizačním tendencím.“

Změnily se ovšem i nároky na literaturu, u níž do popředí vystoupila zejména agitační funkce, jež „vycházela vstříc specifickým potřebám nábožensky a politicky rozdělené společnosti, na jejíchž dramatických konfliktech se toto písemnictví významnou měrou podílelo.“ Ciceronův výrok „inter arma silent Musae“ v husitském století tedy oproti našim dosavadním předsudkům ani zdaleka neplatil.

Husitství bývá zejména v publikacích určených pro širší veřejnost často redukováno na dějiny slavných bitev a hrdinného odporu proti cizí intervenci. Může proto překvapit, že je husitské době věnována kniha, která svou bohatou výpravou a formátem navazuje na rozsáhlé populární syntézy o dynastiích Přemyslovců a Lucemburků vydané ve stejné ediční řadě. Uveďme hned na úvod, že se jedná o publikaci po všech stránkách povedenou.
Na přípravě této syntézy se podílel kolektiv jednadvaceti autorů, z velké části složený z představitelů badatelské generace třicátníků a čerstvých čtyřicátníků, která se zabývá husitstvím a z jejíchž řad pocházejí také všichni tři editoři rozsáhlého svazku. Autoři vymezují „krátké“ husitské století lety 1402 až 1485, od začátku působení Jana Husa v Betlémské kapli po kutnohorský náboženský mír. Jakkoliv může být volba prvního z dat diskutabilní, nesporným přínosem tohoto přístupu je, že časový záběr knihy zahrnuje také dobu těsně předhusitskou, kdy už v české společnosti probíhaly procesy, které se v radikální fázi husitství měly teprve plně projevit. Stejně tak bylo moudrým rozhodnutím dovést vyprávění až do jagellonské doby, protože zápas o udržení výsledků husitství byl vybojován až po přijetí kompaktát a nástupu Zikmunda Lucemburského na český trůn. Chybí sice následující doba do přijetí podnětů světové reformace, ale je možné očekávat, že ta bude v budoucnu popsána v knize věnované dynastii Jagellonců.
Text knihy je dělen do kapitol, které jsou seskupeny do čtyř oddílů. Průběžně jsou v textu řazeny medailonky významných osobností. První tematický celek se věnuje „reformě a revoluci“ v letech 1402 až 1437. Vývoj v českých zemích je tu zasazen do evropského kontextu boje světské a duchovní moci a „krizových“ jevů 14. století. Kapitolu o Janu Husovi charakterizuje střízlivý pohled a detailní znalost faktů a kontextu Husova působení. Životopis reformátora doplňují texty o husitské univerzitě a husitském radikalismu. Pak nastupuje líčení vývoje v husitské Praze, které se vyrovnává se skutečností, že husitství bylo zejména zpočátku pražskou záležitostí. Oddíl uzavírá kapitola věnovaná polním vojskům. Další větší celek vymezuje prostor a společnost „husitského století“. Po obecném úvodu jsou vylíčeny poměry v zemích Koruny české v letech 1402 až 1490 na základě vztahu mezi králem a stavy. Další stati pojednávají o Moravě a vedlejších korunních zemích, respektive o vývoji katolické církevní správy, klášterů, šlechty a měst a nakonec také o husitském vojenství. Třetí oddíl, zaměřený na kulturu, se po podnětném úvodu věnuje pohledu na husity zvnějšku, husitskému teologickému myšlení, kazatelství, zbožnosti, výtvarnému umění, hudbě, písemnictví a hmotné kultuře. Poslední oddíl nazvaný Království dvojího lidu se zabývá především lety 1437 až 1485, i když výklad o kališnické církvi začíná ještě v době předhusitské. Dále jsou zde vedle obecného úvodu stati o Jednotě bratrské, Matyáši Korvínovi, stavovství a humanismu.
Kniha je napsaná živým jazykem, který ji spolu s názorným a kvalitním ilustračním doprovodem činí přístupnou širším vrstvám čtenářstva. V populární podobě a přitom na vysoké odborné úrovni zprostředkovává nejnovější výsledky bádání o husitství. Vedle pojednání o husitském vojenství a věrouce, které lze v takovém díle očekávat, tu nalezneme i dříve trochu zanedbávaný státoprávní pohled na husitské 15. století či nastínění správního vývoje, a to včetně vedlejších zemí Koruny české. Kniha je dobrou zprávou o současném stavu české husitologie i o jejím popularizačním potenciálu. Chybělo mi jen větší explicitní zdůraznění, v čem myšlenkové koncepty a zbožnost „husitského století“ vycházejí z modelů, které se v českých zemích rozvinuly v prostředí mendikantských a reformních řádů ve 14. století. Z detailů je možné uvést, že modlitební knížka Jiřího z Poděbrad, kterou dostal od své choti Johany z Rožmitálu a která je uvedena jako nezvěstná, je od roku 1965 uložena v newyorské Morgan Library.
Kniha při pohledu na vzrušenou dobu 15. století bere v úvahu kulturu, náboženství, politiku i sociální dějiny. Vrací také do dějin „husitského století“ české katolíky, zdůrazňuje nenápadný přínos husitské kultury pro dějiny českých zemí a zasazuje vývoj v zemích Koruny české do kontextu evropských trendů, jakkoliv ještě ne zcela prozkoumaných a srovnaných.