Opravdu velmi dlouho jsme si museli počkat na český překlad některého z děl velmi známé chorvatské novinářky, esejistky a spisovatelky Slavenky Drakulićové...

Opravdu velmi dlouho jsme si museli počkat na překlad alespoň některého díla velmi známé chorvatské novinářky, esejistky a spisovatelky Slavenky Drakulićové. Přece jen se zadařilo a první kniha je po ročním odkládání ze strany nakladatelství na světě. Robert Vindiš zvolil výbor z esejů S. Drakulić, který vyšel v Chorvatsku pod názvem Kako smo preživjeli na konci 90. let 20. stol. Ve spolupráci s Danielou Slavíkovou pak knihu přeložili a pojmenovali podle první části původní sbírky - Kako smo preživjeli komunizam (Jak jsme přežili komunismus), což je pro probuzení čtenářského zájmu název poutavější.

Kniha obsahuje eseje, které S. Drakulić psala pro řadu evropských a amerických novin a časopisů (Die Woche, La Stampa, The New York Times Magazine, The Observer aj.) a taktéž vyšly v různých knižních úpravách v letech 1990-1996. Český překlad je rozčleněn do tří kapitol, kromě již zmíněné Jak jsme přežili komunismus (1990), je to následná Jak jsme přežili válku (1991-1993) a třetí Jak jsme přežili postkomunismus (1993-1996).

V prvním oddíle jsou zamyšlení nad uplynulou érou komunismu, jak ho vnímala autorka v bývalé Jugoslávii. Rozdíly mezi realitou Titovy Jugoslávie a zbytkem komunistického bloku byly sice výrazné, ale v každodenním životě nalézáme neuvěřitelné množství shod. Výborné postřehy S. Drakulić o tom, jak je třeba shromažďovat věci, protože, „co kdyby v obchodě nebyly“ (svíčky, cukr, rýže, punčochy…), postihuje komunistickou realitu výborně (esej Jak jsme přežili komunismus). Silné je také zamyšlení nad údělem ženy v komunismu, která byla „zrovnoprávněna“ především tím, že kromě práce doma a starání se o děti ještě chodila do zaměstnání (esej O praní prádla). Trochu směšně, ale zároveň mrazivě působí vzpomínka na „neformální rozhovor“ s příslušníkem tajné policie (příběh Na pohovoru s inspektorem). Díky autorce i nám probleskne vzpomínka na obdobnou věc či událost z doby před revolucí, kterou můžeme mít jen „my z Východu“ (esej Panenka, která zestárla).

Daleko vážnější tón má však druhá část, která je zasvěcená válce v Chorvatsku a jejímu otřesnému dopadu na politiku a následně i na každodenní život všech občanů. Ač sama autorka byla v době války často v zahraničí (čímž si spolu s D. Ugrešićovou vysloužila nálepku „zrádce národa“), přesto se jako novinářka setkávala s ostrou válečnou realitou (jak zachycuje zvláště esej Paříž – Vukovar a navazující Rozhovor). S. Drakulić velmi přesně postihuje problém proměny člověka – občana v nacionalistu – Chorvata (Srba, Muslima…) (esej O herečce, která ztratila vlast). Asi nejvíce musel chorvatské nacionalisty nadzvednout příběh o „vůdci národa“ bývalém komunistickém aparátčíkovi, kariéristickém generálovi a následně prezidentovi Franju Tudjmanovi, jemuž skuteční hrdinové – obránci Vukovaru, nestojí ani za setkání na náměstí (Prezident pije kávu na Jelačićově náměstí).

Třetí oddíl se pak nese zase v klidnějším duchu a věnuje se postřehům S. Drakulić z postkomunistické Evropy 1. poloviny 90. let. a kromě Tirany, Bukurešti či Budapešti tu nalezneme i řadu zmínek o Praze a České republice (eseje Café Europa a Peníze a jak je vydělat). Též nám tu autorka přibližuje každodenní neradostnou ekonomickou realitu poválečného Chorvatska a relikty totalitního uvažování v nás (eseje Problém s výprodeji a O koupi vysavače).

Slavenka Drakulićová je výborná vypravěčka, píše poutavě a velmi čtivě, přesto na vysoké úrovni. Ač není ve své vlasti příliš milována, patří k nejpřekládanějším chorvatsky píšícím autorům posledních 15 let. Recenzovaná kniha je prvním českým překladem, vychází přímo z chorvatského sbírky (vydání z roku 1997). Text je doplněn několika poznámkami, které objasňují některé cizí reálie. Pro R. Vindiše je to první práce, a proto mu některé drobné překladatelské nepřesnosti rádi odpustíme.