Nakladatelství Lidové noviny vydalo jako šestatřicátý svazek své úspěšné řady Česká historie dlouho očekávanou monografii „Karel IV. Portrét středověkého vladaře“ medievisty Václava Žůrka.

V roce 2016, kdy jsme si připomínali sedmisté výročí narození římského císaře a českého krále Karla IV., se očekávalo, že vyjde řada nových prací o nejslavnějším Lucemburkovi a jeho době. Opak byl ale pravdou. V převážné většině vycházela jen další vydání starších knih, v nichž nemohly být, resp. nebyly zohledněny výsledky nejnovějšího bádání. Vypadalo to dokonce, jakoby se čeští historikové osobnosti a idealizovaného obrazu Karla IV. báli. Proto asi největším přínosem velkého karlovského výročí byly některé výstavy, z nichž ta nejvýznamnější nazvaná „Císař Karel IV. 1316-2016“ byla postupně k vidění v Praze a Norimberku.

Úkolu napsat novou a zároveň alespoň částečně objevnou karlovskou monografii se nakonec chopil Václav Žůrek, který se Karlu IV. a jeho době věnuje již řadu let. Jak uvedl v úvodu své práce, nenastal ještě čas na sepsání nového, podrobného Karlova životopisu, ale bádání za posledních dvacet let dospělo k řadě nových poznatků, které by měly být souhrnněji představeny širší veřejnosti.

Zájemce o lucemburskou éru u nás by nejraději dostal do ruky několikasetstránkový špalek, který by přiblížil nejen Karlův život a jeho vládu, ale i dobu, v níž žil. Žůrek ale pojal svého Karla IV. decentněji. Na první pohled útlá knížečka je rozdělena do celkem dvanácti kapitol. Prvních šest přináší chronologický popis nejdůležitějších okamžiků Karlova života a jeho vlády v širším dějinném kontextu 14. století. Zbývající kapitoly pak nabízejí odlišný pohled na Karla IV., přibližují jeho panovnický styl a zaměřují se na vybrané fenomény, které umožňují lépe pochopit nejen jeho vládu, ale i jeho historické dědictví.

Žůrkova práce je tak na jedné straně novým Karlovým „životopisem“, na straně druhé ale především přiblížením nejdůležitějších aspektů jeho života a vlády, na jejichž základě si můžeme alespoň částečně upravit idealizovaný obraz nejvýznamnějšího Lucemburka na našem trůně.

Životopisné kapitoly nepřinášejí svým způsobem nic nového, začínají Karlovým narozením v květnu 1316 a spějí přes významné mezníky jeho života (uveďme jen některá data: 1323, 1346, 1348, 1355, 1356) až k jeho smrti na konci listopadu 1378.

Mnohem přínosnější a podnětnější je druhá část Žůrkovy monografie. Nejprve se věnuje Karlovu panovnickému stylu, v jehož rámci je Karel Lucemburský představen jako úspěšný sňatkový stratég, což se projevovalo jak při výběru jeho vlastních manželek, tak při výběru partnerů a partnerek jeho dětí, uznávaný diplomat, jenž dával přednost vyjednávání před válkou, hospodář, který sice svými častými zásahy podporoval hospodářský rozmach českých zemí, ale přesto neustále potřeboval peníze, pro jejichž zisk byl schopen téměř čehokoliv, dále jako mecenáš a zakladatel, což se výrazně projevilo i v jeho vztahu k výtvarnému umění, a také jako mistr improvizace, který byl schopen téměř okamžitě zareagovat na různé změny.

Václav Žůrek se badatelsky hodně věnuje i rituálům a ceremoniím, zejména pak korunovacím. Samotný Karel IV. byl celkem šestkrát korunován (1346 na římského krále v Bonnu, 1347 na českého krále v Praze, 1349 na římského krále v Cáchách, v lednu 1355 na lombardského krále v Miláně, v dubnu 1355 na římského císaře v Římě a roku 1365 na arelatského krále v Arles). Mnoha dalších korunovací se pak zúčastnil i jako divák. Na korunovační obřad kladl Karel IV. velký důraz, a proto nechal sepsat nový korunovační řád (Ordo coronandum regem boemorum), který měl sloužit ke korunovacím v Českém království.

Významnou symbolickou roli sehrával i nově zavedený obřad vánočního čtení, kdy v rámci jitřní mše na Boží hod vánoční předstoupil Karel v plném majestátu před věřící a s obnaženým mečem v ruce přednášel pasáž z Lukášova evangelia začínající slovy „Vyšlo nařízení od císaře Augusta“. Panovník se tak prezentoval jako nejvyšší světský vládce, šiřitel evangelia a ochránce církve.

Karel IV. je dále představen jako moudrý panovník, jak se i sám prezentoval. Obraz moudrého vládce dotvářeli i vzdělaní a schopní rádcové, kterými se obklopoval (kupř. Arnošt z Pardubic, Jan ze Středy), a také vzdělanci a literáti, kteří se svými texty na tomto obrazu významně podíleli (kupř. Jindřich z Mügelnu). Karel IV. je jako moudrý vladař spjat i s pražskou univerzitou, i když ve skutečnosti během své vlády udělil různá privilegia minimálně dalším sedmi univerzitám. U Karla IV. byla dále zdůrazňována i jeho znalost několika jazyků a navíc sám proslul jako spisovatel. V Karlově době nebylo vůbec výjimečné ani jeho srovnávání se starozákonním králem Šalamounem, jenž proslul taktéž svou moudrostí.

V posledních letech se hodně napsalo o Karlu IV. jako o zbožném králi. Právě zbožnost byla považována za jeho charakteristickou vlastnost, která se projevovala různým způsobem. Na jedné straně se prezentoval jako ochránce církve, donátor kostelů a klášterů, sběratel relikvií i jako bojovník proti nevěřícím. Trochu jinak se dnes ale nahlíží na jeho zálibu sbírat ostatky svatých. Jejich shromažďováním naplňoval svůj obraz zbožného panovníka, ale před rokem 1352 ostatky svatých téměř nesbíral, nejvíce jich naopak shromáždil v letech 1353-1355, kdy se snažil prezentovat jako vhodný kandidát na císaře. Po své korunovaci jim pak věnoval mnohem menší pozornost.

Praha se ale stala množstvím relikvií „svatým“ městem, do něhož mířili davy poutníků. Karel IV. toho dokázal velice dobře využít, když zavedl slavnost ukazování ostatků, která ale byla spjata hlavně s říšským pokladem (svátek Kopí a hřebů Páně). Karlova zbožnost se projevovala rovněž jeho úctou k vybraným světcům (sv. Kateřina, sv. Zikmund) v čele se sv. Václavem, jemuž zasvětil i nejvýznamnější součást korunovačních klenotů, královskou korunu.

Důležitou roli v Karlově panovnické a dynastické koncepci hrála i historie, která měla zdůraznit legitimitu jeho vlády i nároky dynastie Lucemburků na trůn, zejména pak v Říši. Proto se v jeho službách nacházeli spolupracovníci a literáti, kteří kladli velký důraz např. na panovníkův vztah ke Karlovi Velikému. Pro císaře pracovali i kronikáři, kteří měli zdůraznit jeho legitimitu literární formou (Jan Marignola, Přibík Pulkava z Radenína). Jiní zase měli za úkol podat oslavné svědectví o Karlově době (František Pražský, Beneš Krabice z Weitmile).

Poslední kapitola přibližuje druhý život Otce vlasti, který započal již během kázání nad jeho mrtvým tělem. Základy Karlova idealizovaného obrazu byly položeny jím samotným v rámci jeho propracované panovnické ideologie, která byla základním kamenem jeho vlády. Ten pak ovlivnil jeho vnímání na další staletí. K nejvíce proměnám pomyslného „obrazu“ Karla IV. pak došlo v 19. a 20. století a ten ovlivňuje vnímání jeho významu a odkazu i dnes. O tom, jaký máme ke Karlu IV. vztah, vypovídá mimo jiné i jeho vítězství v celostátní anketě „Největší Čech“ v roce 2005.

Podnětná kniha Václava Žůrka přináší především v druhé části nový pohled na osobnost, život a vládu Karla IV., který ukazuje slavného panovníka v řadě různých rolí, které byly důležité pro jeho sebeprezentaci i panovnickou reprezentaci. Zároveň přiblížením vybraných fenoménů jeho vlády upravil autor alespoň částečně císařův idealizovaný obraz, který ale i přesto nadále přetrvává.

Žůrek ve své biografii císaře a krále Karla IV. nehodlá překonávat monumentální životopisy Seibta, Spěváčka či Kavky, ale chce představit vládu Karla IV. v kontextu doby a prezentovat ji tak v novém světle.

Monografie Karel IV.: Portrét středověkého vládce, kterou vydalo roku 2018 nakladatelství Lidové noviny, je dílem českého historika Václava Žůrka. Václav Žůrek vystudoval historii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Jeho diplomovou práci Korunovační řád Karla IV. jako ritualizovaný panovnický program vedl prof. Josef Žemlička. Doktorské studium Žůrek absolvoval taktéž na Univerzitě Karlově a dále na École des Hautes Études en Sciences Sociales v Paříži. Zaměřuje se především na kulturní dějiny středověké Evropy, panovnické rituály, Čechy a Francii ve 14. století a na raný středověk v pozdější středověké tradici.

Podrobných sepsání vlády Karla IV. bylo v předcházejících desetiletích učiněno hned několik. I s ohledem na to, že historické bádání dosud nedospělo do fáze, kdy by bylo třeba nové komplexní biografie tohoto panovníka, rozhodl se autor monografie Karel IV.: Portrét středověkého vládce zaměřit se na aktuální poznatky historické vědy, které umožňují představit Karla IV. v novém světle. Autor si uvědomuje, že Karla IV. coby historickou osobnost nelze hodnotit morálními měřítky současné doby, proto se snaží jeho počínání spíše pochopit v dobovém kontextu.

Jednotlivé kapitoly knihy se věnují charakteristickým tématům z vlády Karla IV. V první části knihy se čtenáři dostane chronologického popisu života tohoto panovníka. Druhá část se pak zaměřuje na panovnický styl Karla IV. a na fenomény, které dle autora umožňují lépe pochopit jeho vládu a historické dědictví. Autor se snaží ověřovat správnost tendence některých badatelů prezentovat tohoto Lucemburka v nekritickém a naprosto pozitivním světle. Žůrek připomíná, že neobvyklé množství pramenů vzniklých na dvoře Karla IV. sice poskytuje cenný zdroj pro historické bádání, ale na druhou stranu znamená i nutnost být zvýšeně obezřetný. Je totiž zřejmé, že mnoho z takových pramenů vzniklo právě za účelem oslnit jejich čtenáře a představit osobu panovníka v tom nejlepším světle.

Kniha není novým životopisem Karla IV., ale souborem pojednání o zásadních aspektech jeho života a vlády. Ty mají prozradit mnohé o jeho panovnickém programu. Autor se soustředí i na okamžiky, kdy panovník v rámci své vlády selhal a byl přinucen změnit svou strategii. Zajímavá mi přišla především část osvětlující rituály a ceremonie provázející Karlovu vládu (jde hlavně o korunovační ceremonii).

Monografii doporučuji čtenářům se zájmem o české dějiny, kteří chtějí doplnit své znalosti o našem nejznámějším panovníkovi o nové poznatky.