Příslib blahobytu i strach z rozvratu a nákazy. To vše si naši předci spojovali s továrnami, jejichž dějiny líčí Katedrály industriálního věku. Kniha nabízí pohled na každodennost dělníků, kteří mnohdy chodili do práce nepravidelně, z továren utíkali nebo ignorovali pracovní postupy.

Po celá desetiletí byla práce v továrně jedním z nejběžnějších profesních zařazení. Celé regiony čerpaly energii z jasně ohraničeného místa továrního areálu, jehož vrátnicí procházely stovky, často i tisíce lidí, aby svoji práci proměnili v materiální statky a nasytili sebe a své rodiny. Autor této knihy, Zdeněk Nebřenský (nar. 1978), hned v úvodu přiznává, že motivace ke zkoumání dějinného příběhu tohoto prostoru vycházela z vlastní zkušenosti, kterou jako mladý student zakusil přímo ve výrobě. Podobnou zkušenost sdílí celé generace, jejichž život formovala industriální povaha moderní společnosti. Nicméně v posledních letech dochází k pronikavé změně způsobu života vyjádřené přesunem většiny ekonomicky aktivního obyvatelstva ze sektoru zemědělství, těžby a průmyslu do sektoru služeb. Výroba se postupně stěhuje do vzdálených oblastí a není výjimkou, že tovární areály založené v 19. století nyní zejí prázdnotou. Tato dynamika změny přitahuje historiky, kteří vidí v průmyslové výrobě téma výzkumů s potenciálem objevit zásadní informace o povaze minulé i současné společnosti. Továrna se stává historickým artefaktem a výzkumným objektem sama o sobě.

České země jako ostrov zmítaný v moři globálních procesů
Podtitul informuje čtenáře o tom, že kniha je produktem výzkumu zabývajícího se textilními továrnami v českých zemích v letech 1884–1914, tedy pouhým dějinným okamžikem. Pokud jako laik dychtí po rozšíření všeobecného rozhledu, mohl by se touto informací nechat odradit a sáhnout v regálu knihkupectví po jiném titulu. Ochudil by se však o mnohé. Autor otevírá knihu následujícím příslibem: „…zasadíme příběh českých dějin do širšího historického a geografického rámce…synchronní přístup [pomůže] překročit národní či zemský horizont, uvědomit si provinčnost (v dobrém i špatném smyslu) českých dějin a přemýšlet nad tím, zda zkoumané problémy nemají obecnější povahu…“ V rychlém exkurzu nabízí přehled dějin textilní výroby jakožto motoru průmyslové revoluce včetně jejích koloniálních souvislostí táhnoucích se od 18. století. Předvádí tak metodu psaní skrze postupně se zmenšující měřítko. Z globální světové perspektivy přechází k evropské a svůj pohled postupně zužuje k rakouské monarchii, až se konečně dostane ke konkrétnímu případu v českých zemích. Na ploše čtrnácti stran vysvětluje základní pojmy a představuje procesy klíčové pro rozvoj továrního průmyslu. Čtenář dostane dostatečný úvod, aby do důsledků pochopil problematiku, což je potřeba vnímat jako kladný rys publikace.

Jako zásadní prvky této části lze označit zájem o přechod mezi manufakturní a tovární výrobou, nástin logistických operací nutných k založení továrny, politická omezení a nedostatky infrastruktury či příběh přechodu vnímání továrny jako místa bojujícího s chudobou v místo chudobu šířící. Usouvztažnění těchto globálních procesů se specifickými podmínkami v českých zemích umožňuje Nebřenskému zhodnotit proces přejímání a úpravy technologických a dispozičních novinek ze zahraničí pro lokální situaci. Právě vyvážením mezi obecným a konkrétním je kniha přitažlivá. Na mnoha místech vystupuje ze zažitých schematismů typických pro výklad této problematiky.

Dějiny továrny nejsou jen o dějinách dělnictva
Pro marxisticky orientovanou historiografii rigidně se držící lineárně pojatého výkladu dějin, v němž dělnictvo hrálo zásadní úlohu v naplnění vize pokroku, se stala továrna klíčovým místem pro výklad minulosti. Tam se měla utvářet dělnická třída, která měla – skrze stávky a přiostřující se konflikty se zaměstnavateli – postupně přeměnit místa vykořisťování v pevnosti revoluce. Zatímco badatelé působící před rokem 1989 tento příběh přijímali, byť v různě vyhrocené podobě, Nebřenský marxistický výklad industriální modernity zkoumá jako jeden z mnoha dobových náhledů. Zaujmout tento postoj mu umožnil určitý odstup od oscilace mezi zájmem o politickou aktivitu dělnického hnutí a podnikatelskou iniciativou vlastníků továren, který české hospodářské a sociální dějiny prodělaly mezi lety 1960 a 2020. V knize je továrna vnímána jako prostor, kde se utvářely vztahy mezi dělníky, managementem podniku a státem. Specifické zájmy těchto skupin byly komunikovány v určitém dialogu, jehož podoba a případně míra konfliktnosti se odvíjela od mnoha proměnných.

Spolupráce a úcta k „panu továrníkovi“, na němž byli dělníci závislí, se mohla sledem těžko předvídatelných událostí proměnit v konflikt projevující se zastavením práce nebo vandalstvím. Dělnictvo nebylo v očích autora inherentně jednotnou skupinou se samozřejmostí prosazující svůj jasně vyjádřený názor. Pojímá jej jako velmi různorodou skupinu, jejíž sjednocení bylo spíše nahodilé. Pokud tvrdí, že „není třeba rozvádět zjištění, že dělnická třída byla konstrukcí. V tomto ohledu představovaly kolektivní akce malý zázrak“, jasně se distancuje od třídního boje jako nástroje vědeckého zkoumání. Kniha spíše nabízí pohled na každodenní potyčky mezi svéhlavými dělníky, kteří chodili do práce nepravidelně, z továren utíkali nebo různě ignorovali pracovní postupy a řády, a mezi majiteli a vedoucími pracovníky snažícími se naopak různými omezeními dosáhnout co největší produktivity a státními úředníky přicházejícími se snahou o kultivaci divokých a v jejich očích primitivních dělnických myslí i hygienických a pracovních podmínek. S továrnami se totiž tehdy pojily různé emoce související s příslibem blahobytu a na druhé straně se strachem z rozvratu a nákazy. Hrůza šla jak z negramotnosti dělníků a jejich hrubosti, tak z nedostatečných hygienických návyků. Na knize je nejcennější, že propojuje hospodářské (produkci) a sociální dějiny (proměnu lidských vztahů) s kulturními dějinami a dějinami mentalit (představy, emoce a strachy lidí).

Vliv místa na mezilidské vztahy
Továrna nebyla pouze místem, o kterém referují různé výkazy týkající se produktivity práce, objemu výroby či zisku. Nebřenský se zajímá o tovární budovu jako o klíčový činitel, který formoval zrod a podobu moderní společnosti. Architektonická dispozice jednotlivých prostor doslova utvářela řád a jeho hierarchie. Podle zjištění autora bylo dělnictvo rozděleno na základě svého pracovního zařazení, jež bylo jasnou známkou kvalifikovanosti i mzdy. Dispozice továrny jasně oddělovala tzv. bílé límečky od modrých, tedy kancelářskou a manuální práci. Tím pomáhala vytvářet rozdíl mezi sociálními skupinami, který nebyl jen materiální, ale také symbolický. Továrna se propisovala do života zaměstnanců silně, protože v jejích zdech často netrávili pouze svoji pracovní dobu, ale bydleli přímo uvnitř nebo v bezprostředním okolí. Bydlení v areálu nebylo pro zkoumané období výjimečné u dělníků ani továrních úředníků. Pokud vezmeme v úvahu ještě přísný pracovní postup podřizující je strojové výrobě, nelze se divit, že toto místo nebylo u dělníků příliš oblíbeno. Bylo doslova spojováno se žalářem moderní doby. Ukotvení tovární práce jako standardního postupu výroby materiálních statků, které bylo stvrzeno právě na přelomu 19. a 20. století, bylo zásadní změnou v mentalitě pracujících.

Rychle prohlubující se rozdíly mezi střední a dělnickou třídou, typický doprovodný jev industrializace, Nebřenský vnímá optikou znejistění měšťanské společnosti a jejího strachu z „barbarů“ z továren a zároveň utvoření politického zastoupení dělnictva v rozhodovacích procesech. Oba tyto jevy vedly ke vzniku institutu živnostenských inspektorů, kteří měli dbát na slušné pracovní podmínky zaměstnanců továrny. Jejich zprávy představovaly pro autora hlavní zdroj informací, což vysvětluje také hlavní časové vymezení jeho výzkumu. V roce 1884 byla totiž tato instituce v Rakousko-Uhersku zřízena. Její činnost měla ambivalentní důsledky odpovídající důvodům jejího vzniku. Na jedné straně dělníkům ulehčovala život zájmem o jejich materiální zázemí. Otázka existence šatny, kam by si dělníci mohli uložit civilní šaty, kvality toalet nebo zřízení jídelny nebyla vůbec jednoznačná. Na druhou stranu inspektoři představovali tlak střední třídy na změnu životního stylu dělnictva. Snaha zřízením továrních umýváren zlepšit jejich hygienické návyky a podnikových knihoven zvednout vzdělanost byla často sledována s nezájmem. Prosazování zákazu pití lihovin a existence výčepů přímo v továrně bylo přijímáno s otevřenou nelibostí.

Nebřenského kniha je pozoruhodná právě svým důrazem na každodennost života továrního dělnictva. Nesamozřejmost norem a návyků, jež se mohou dnes jevit jako naprosto automatické, připomíná historickou změnu jako všeobsahující fenomén. Četbu tohoto svazku lze doporučit každému, kdo se nebojí konfrontovat svá zažitá schémata přemýšlení nejen o světě práce, ale o světě celkově s fascinující tvárností reality. Pochopit vznik a fungování civilizace továren, která pod tíhou technologických změn prochází v současnosti pronikavou změnou, znamená být o něco blíže schopnosti nahlédnout, jak rychle se současnost mění před očima.