Kněží jsou v této knize pojímáni jako lidé, kteří se bolestně snažili v nových podmínkách dostát závazkům svého poslání. Museli přitom reagovat na upadající veřejnou autoritu kněze. Aby pestrá škála zařazených osobností byla soudržná, autoři člení své kapitoly podle předem dané, ale dostatečně pružné tematické osnovy. To je nutí vynalézavě hledat nové, nevšední odpovědi.

V čem spočívá identita duchovních katolické církve? Lze vůbec hovořit o jedné identitě, nebo jde spíše o komplex dílčích identit spojených s institučními a ideovými aspekty církve? A je kněžská identita spíše individuální, nebo je v určitém společenství v konkrétní době obecně sdílená? Nakolik je pojetí kněžství historicky a kulturně podmíněné? Je možné identifikovat nějaké „kněžské generace“? S jakými hlavními těžkostmi se duchovní v průběhu času potýkali? I to jsou otázky, na které několik posledních let hledají odpověď čeští historici. Prvním výsledkem bádání byla kniha „Služebníci neužiteční“: Kněžská identita v českých zemích ve 20. století (Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno, 2015), v níž převažovaly kapitoly o literární tematizaci kněžství v české literatuře a kultuře.

Nejnovějším počinem v této oblasti je kniha Kněžské identity v českých zemích (1820–1938). S tou předchozí ji spojuje i osoba jednoho z editorů, Jiřího Hanuše. Tvoří ji biografie třinácti navzájem dosti odlišných duchovních. Jsou zde zastoupeni kněží většinou nepříliš známí (až na jednu výjimku), působící ve světské pastoraci (Jan Pauly), řeholníci (Andreas Hamerle), politici (Bohumil Stašek) i básníci, jako Jakub Deml, jehož pojetí kněžství je v knize označeno jako svéhlavé. Někteří kněžskou dráhu opustili a oženili se, jako historik Eduard Winter, který umíral s vyznáním, že chtěl být dobrým člověkem zakotveným ve vesmíru, jiní udělali církevní kariéru (biskup Jan Valerián Jirsík). Aby byla tato pestrá škála osobností jednotně a celistvě uchopena, snaží se autoři jednotlivých kapitol svůj výklad členit podle předem daného, ale dostatečně pružného tematického schématu: identita jako mocenská dispozice, jako výsledek boje s protivníky, jako zdroj mobilizace a jako výsledek očekávání druhých.

Pokolení
Své hrdiny autoři rozdělují podle generací, z nichž každá odpovídala na jiné výzvy. První byla generace předbřeznová, „formovaná v době studia zážitkem vyrovnávání se s dozvuky osvícenství a francouzských válek formou restauračního sepětí rakouského státu a církve a hledající v době své pastorace vnitřní obnovu kléru i laiků“ (k té patřil Jirsík). Další byla generace „revolučních zvratů ve společnosti a (rakouské) katolické církvi, jež vkládala v době studia či krátce po vysvěcení velké naděje do revoluce z roku 1848, resp. konkordátu z roku 1855“ (například vyšehradský kanovník a redaktor Beneš Metod Kulda). Třetí generaci historikové charakterizují jako „vystrašenou v době studia vypovězením konkordátu“. Šlo o skupinu „rozpolcenou mezi respektem k oživení církve a pochybnostmi o správnosti konzervativní cesty, jinými slovy generaci odhodlanou následně uplatnit nové pastorační postupy nebo se výrazně upnout k papeži“ (venkovský farář Karel Habersberger).

Následující generace byla „plně a nejdrásavěji“ zasažena krizí modernity, pročež dosahovala „nejvyššího stupně plurality v reakci na ni, a to v souvislosti s podněty národní společnosti a její kultury“ (sem autoři řadí Demla). Poslední pak byla generace „poválečné regenerace katolicismu v českých zemích, s rozpaky prožívající přimknutí katolické církve k československému státu a demokracii a vůbec éru jisté uměřené modernity tuzemského katolicismu, jenž si některé vize modernistů tiše osvojil, jiné, většinou významnější, odvrhl nebo hledal nové pastorační impulsy za hranicemi domácího (československého) katolicismu“.

Pro všechny zařazené duchovní bylo v různé míře společné, že museli reagovat na měnící se, respektive upadající autoritu kněze ve společnosti, která se o jeho rituály zajímala stále méně, nebo je otevřeně karikovala (například parodiemi na mešní obřad proměňování s novými ingrediencemi: pivem a syrečky). Dramaticky se totiž „zvýšil rozdíl mezi vlastními očekáváními spojenými s kněžským povoláním, jeho veřejným respektem, a realitou profilující se stále více vlažností publika i despektem u mužské části populace, ale hlavně vědomím vlastní neschopnosti reagovat jiným než mocenským způsobem na poptávku veřejnosti“. Moderní, zrychlující se doba tak generovala „více možností individuální volby, ale také větší množství konfliktních linií“.

Vyvolení
Kněží nejsou v přítomné knize pojímáni ani jako nekritizovatelní hierarchové, jejichž autoritu je nutné bezezbytku přijímat, ani jako tmáři šířící zpátečnickou ideologii, nýbrž jako lidé, kteří se bolestně snažili v nových podmínkách dostát závazkům poslání, pro které, jak věřili, byli vyvoleni. Museli přitom čelit mnoha nejrůznějším protivenstvím, ať už ze strany venkovských farníků, kteří se při mši v kostele hlasitě hádali, nebo podezíravé a často příliš přísné církevní autority. Bojovat mnohdy museli i se svou vlastní deziluzí z katolické církve, když se už v kněžském semináři setkávali ze strany představených, které například Kulda paradoxně líčil jako „protikřesťanské“ a nelidské, s krutostí a panovačností (takže zmíněný tehdy uvažoval o odchodu ze semináře). Své protagonisty ale autoři neidealizují, takže například nezamlčují jejich občasné sklony k antisemitismu. Píší i o provokativnosti a specifickém osobním nastavení Jakuba Demla, který chápal osobní útoky, jichž se dopouštěl, jako službu z lásky.

Některá potenciálně podnětná témata jsou v knize ponechána spíše stranou, například celibát, který byl tematizován Katolickou modernou, ale nejsžíravěji kritizován opět Demlem. Její obsah se dnes může zdát pro většinu okrajový a nezajímavý. Nicméně například zápas o zachování symbolického kapitálu, překrývání duchovní a mocenské autority, boj proti ztrátě motivace či touha následovat autoritu střetávající se s potřebou vlastní nezávislosti jsou obecnější témata, která mohou být přitažlivá i pro jiné čtenáře než jen pro zájemce o církevní dějiny. V neposlední řadě si pak kniha zaslouží pozornost pro způsob zpracování, který, jak jsme zmínili, není suše biografický, ale autory nutil vynalézavě hledat nové, nevšední odpovědi, a to i mimo rámec klasické historiografie.

Církevní dějiny českých zemí – i moderní doby – postupně dohánějí předchozí dlouhodobé zanedbávání. Díky narůstajícímu počtu monografií astudií je možné přistoupit k náročnějším celkovým zpracováním a konceptuálnímu tázání podle současných trendů historické vědy. Jeden z takových pokusů představuje recenzovaná publikace. Napsal ji tým osvědčených a zkušených historiků, zapojující i historiky mladší generace. Mezi klady knihy patří skutečnost, že zahrnuje česky i německy mluvící duchovní a zohledňuje tak jedno z důležitých dělení místního kléru a důležitý prvek v tvorbě jejich osobní identity, která je hlavním tématem publikace. Práce je aktuální a přínosná i volbou přístupu: diskutuje jednu z důležitých rolí náboženství v novověku a moderní době, totiž právě budování identity.

Kněžské identity lze studovat různým způsobem. Autorský tým zvolil metodu medailonů, kde po stručné životopisné pasáži následuje rozbor dané osobnosti ze čtyř specifických ohledů, zdůvodněných v úvodu: Prvním je identita jako mocenská dispozice, tj. součást identifikace s mocí. Zde autoři zkoumají prožívání vazby na církev
a užívání kněžské autority vůči věřícím. Za druhé jde o identitu jako výsledek boje s protivníky, přičemž za hlavního soupeře je chápána narůstající sekularizace. Za třetí je identita nahlížena jako zdroj mobilizace, motivace k jednání, kde autoři hledají korelaci mezi kněžskými modely a ideály, jejich konkrétními osudy a jejich prožíváním. Konečně za čtvrté je identita vnímána jako výsledek očekávání druhých. Monografie přináší velkou hodnotu už jen díky této snaze po jednotném tázání a formulování nových, dosud jen částečně anebo nedostatečně kladených otázek. Kniha nesporně představuje značný metodický přínos pro české sociální a církevní dějiny 19.–20. století.

Většina členů autorského kolektivu zpracovala postavy, kterým se věnuje dlouhodobě. Hlavním přínosem měl být nový, specifický a jednotný pohled na různé typy osobností, publikace však přináší i nové pramenné informace. Vynikající kapitola o P. Janu Zátkovi například ukazuje, jak si i v rámci zdánlivě uniformně laděné církve mohla silná osobnost udržet přes všechen církevní i státní tlak nekonformní názory i silnou institucionální pozici, ovlivňující mnohé další. Jak je to u podobných děl běžné, někteří autoři se snažili striktně dodržet zadání: Napsali minimalistický životopis, pak se věnovali daným otázkám. Jiní biografii naopak spíše rozepsali do oněch čtyř kategorií identitních otázek. Těžko říci, zda s tím editoři a redaktoři mohli udělat více. Leccos je dané dostupnými prameny, které ne vždy umožnily pokus o rovnocennou a plnohodnotnou odpověď na všechna čtyři tázání, a ovšem lišil se i přístup jednotlivých členů badatelského týmu.

Z medailonů je patrné, že jejich autoři chápou kněžství různě. Zde poněkud chybí jasné vymezení hned v úvodu. Prospěl by dostatečný rozbor dobové, ale i obecné eklesiologie asamotné teologie kněžství, ze které samo pojetí kněžství a identity přece vycházelo. Navíc právě ve zkoumané době vznikla neobyčejně bohatá literatura o kněžství, silně se akcentoval pojem kněžská otázka, identita kněze byla znejistěna v míře, kterou katolická církev po staletí nepoznala.

Ve stručné charakteristice daného období chybí byť i jen krátká reflexe pozoruhodných reformních církevních snah, jejichž motorem byly právě katoličtí kněží v letech 1847/1849, znovu na počátku 20. století a ještě jednou po vzniku ČSR. Editoři správně zvolili plurál v titulu (kněžské identity), ale kněžství mělo také silnou kolektivní, stavovskou identitu. Na úvodní otázku, zda existoval nějaký kněžský ideál, lze odpovědět, že samozřejmě ano. Najdeme sice různé typologie a preference, ideál se vyvíjel, ale v kněžských seminářích po celé sledované období existovaly příručky a knihy, které jasně definovaly ideál kněžství.

Práce dobře ukazuje spektrum činností, kterým se mohli kněží v dané době věnovat. Jejich aktivity se rozhodně nevyčerpávaly „klasickou“ farní pastorací, ale při volbě osobností a osob mohli editoři více zohlednit reprezentativnost většiny, která se přeci jen právě této činnosti celoživotně věnovala. Kniha v zásadě podává příběhy úspěšných, známých kněží. Do kategorie desiderat patří důkladněji zastoupená reflexe identit obyčejných, průměrných, celoživotních kaplanů a administrátorů, rovněž příběhy kněží, kteří opustili službu, odešli, žili v konkubinátu nebo se stáhli do vnitřní emigrace. Kněžská samota, o které se opakovaně mluví v textu, nabrala svůj nelidský, izolovaný charakter až v době pozdního komunistického režimu (a trvá dodnes), kdy často kněz žije zcela sám na rozlehlé barokní faře. Ve zkoumané době na faře ale žila hospodyně, často nějací příbuzní, kaplani, katecheté, bylo to živé společenství, které zmírňovalo tíživost celibátního slibu.

Autoři si kladou otázky po základních podobách kněžské identity a hledají napětí a pole, kde se tvořila a lámala, ale určitě by se dala ještě další doplnit či pojednat důkladněji. Zásadně odlišná je kněžská identita a prožívání kněžství u kněží diecézních (světských) a kněží řeholních. Mnoho energie, času a pozornosti stály kněze vztahy mezi ním a patronem, reforma nebo dokonce zrušení patronátního práva je důležitý motiv kněžské literatury této doby. Velkým tématem byl poměr mezi faráři a jejich kaplany a samozřejmě vztahy mezi farářem ajeho farníky, jež někdy nepříznivě ovlivňoval necitlivý výběr štólových poplatků. Kněží sice tradičně měli silně vyvinutý esprit de corps, zvláště při ohrožení zvenčí, ale jednou z velkých otázek byla po staletí tradiční kněžská řevnivost a žárlivost.

Přes uvedené výhrady je třeba vysoce ocenit originalitu, odvahu a velkorysost v přístupu k problematice, snahu nově formulovat otázky. Autorský tým ukázal možnosti pramenného materiálu i směry dalšího výzkumu, monografie představuje důležitý přínos metodicky i materiálově. Publikace může dobře sloužit rovněž jako dějiny české katolické církve daného období a jako důležitá sonda do sociálních dějin českých zemí.