Na jednu stranu se kniha tváří jako autentický dokument o životě jedné kábulské rodiny, na druhou stranu má dílo beletristickou formu. Jedny burcuje, druhé nudí. Proč?

Recenze knihy norské novinářky a válečné zpravodajky Åsne Seierstadové Knihkupec v Kábulu by nejspíš měla začínat otázkou po žánru díla. Na jednu stranu se kniha tváří jako autentický dokument o životě jedné kábulské rodiny (jak signalizuje podtitul knihy, předmluva i epilog), na druhou stranu má dílo beletristickou formu (její členění i použité postupy odkazují k tradičnímu románu, v jehož centru stojí vševědoucí vypravěč). Obtížná zařaditelnost tohoto eticky poněkud sporného díla se promítá i do reakcí kritiků a recenzentů. Na knihu je buď nazíráno prizmatem problému, k němuž se vyjadřuje, nebo jsou na ni uplatňována kritéria, jimiž se poměřuje umělecké literární dílo.

Spisovatel Matthew Leeming se v britském Spectatoru například rozplývá nad tím, že nikdy nečetl přesvědčivější vyjádření své teze, že veškerá teologie je antropologie. Literární kvality knihy však tento recenzent nezmiňuje ani slovem, zajímá ho pouze zpracovávané téma: „Pro ty z nás, kdo jsou přesvědčeni, že náboženská víra je duševní choroba, poskytuje kniha Seierstadové množství klinických podrobností.“ Vedle toho Ondřej Horák recenzující české vydání díla v Lidových novinách je lapidárně hodnotí jako nepříliš zdařilé: „Přesto ale přece jen zaráží, že ještě někdo může zaujmout pouze tím, že popíše život rodiny v zemi, která má poněkud odlišnou kulturní tradici... A ještě k tomu jsou vypravěčské schopnosti Åsne Seierstadové daleko spíše průměrné než strhující.“

O čem že tedy pojednává kniha, která jedny burcuje, zatímco druhé nudí? Autorka v ní skutečně popisuje život jedné – na afghánské poměry dobře situované – kábulské rodiny, u níž v roce 2002 (několik měsíců po pádu Talibánu) bydlela. V předmluvě odhaluje pozadí svého pobytu. Do rodiny byla pozvána poté, co svému známému, knihkupci Sultánu Chánovi, sdělila přání napsat o jeho rodině knihu. V rodinném kruhu strávila novinářka intenzivní půlrok. Pohybovala se jak v mužském tak v ženském prostředí, vciťovala se do osudů jednotlivých členů klanu, podnikala s nimi cesty po Kábulu i mimo něj. V předmluvě autorka také přiznává, že neovládá perský dialekt darí, jímž rodina mluvila. Tři členové rodiny ovšem mluvili anglicky a střídavě Seierstadové tlumočili.

Kniha je rozdělena do dvaceti víceméně nesouvisejících kapitol, v nichž se postupně dozvídáme podrobnosti o jednotlivých členech rodiny Sultána Chána. Místy vstupují do děje příběhy v rodině vyprávěné (udušení dívky Džamíly), nebo osudy vzdálenějších příbuzných (životní osudy synovce Tádžmíra). Fakta, která se objevují v těchto bočních příbězích, dávají centrálnímu příběhu rodiny Sultána Chána novou perspektivu. Tento trik zdařile udržuje čtenářovu pozornost, takže kniha se čte jedním dechem.

Autorka záměrně akcentuje především postavení žen v afghánské společnosti. Obraz, který vyprávění o koňských handlech s manželkami, podporování negramotnosti dětí a utužování patriarchátu skládá, je neradostný. Český čtenář, který zná knihy, novinové články a na internetu publikované deníkové záznamy Petry Procházkové, nemá důvod podezírat autorku ze zásadního přibarvování afghánské skutečnosti.

Západní společnost přijala Knihkupce v Kábulu převážně s nadšením, o čemž svědčí prodání autorských práv do dvaceti tří zemí spolu se závratným počtem prodaných exemplářů v anglicky mluvícím světě. Zároveň se ovšem rozpoutala bitva o etičnost celého počinu. Samotný Sultán Chán se s autorkou soudí a v několika světových denících se objevily jeho dopisy, v nichž vypočítává, kterými konkrétními výroky ho Seierstadová poškodila. Spisovatel íránsko-norského původu Walid Al-Kubaisi zase ve své recenzi nazvané Sierstadová mě vyděsila rozvádí, jak strašný dopad může mít kniha, která podle něj vytrhává fakta z kontextu. Al-Kubaisi hřímá, že autorka se podobá těm muslimským fundamentalistům z řad přistěhovalců, kteří na základě povrchního pozorování norské společnosti prohlašují ženy za děvky, protože provozují sex před svatbou. Dodává, že kritizovat tradici, společnost nebo náboženství či psát o anonymních osudech je dovoleno, protože jde o kolektivní vědomí. Odhalení pozadí konkrétní rodiny porovnává autor se zápletkou známé Ibsenovy hry Divoká Kachna. Seierstadová se podle něj chová stejně patologicky jako Gregers Werle, který hlavnímu hrdinovi v dobré víře odhalí, že jeho manželka je bývalá konkubína jeho zaměstnavatele a dcera Hedvika není jeho vlastním dítětem.

Kde jsou hranice, které novinář snažící se zprostředkovat bezpráví nemá překračovat, je otázka, na niž zřejmě neexistuje jednoznačná odpověď. Dilema válečného zpravodaje vyjádřil pregnantně novinář Andrej Babický v písemném rozhovoru s Petrou Procházkovou: „Jak potlačit bolení duše a zlikvidovat pocit, že jsme dílem zodpovědni za osudy těch, s nimiž jsme se osobně setkali a vysáli z nich jejich historie, abychom je pak prodali a chvástali se tím, že jsme jejich bolest dokázali pochopit a předat dál?“ Místo odpovědi se vtírá další otázka: Není nakonec problém v tom „prodávání“?