Sborník deseti studií významného českého historika umění, ve kterých se zabývá pohledy na sakrální i světské výtvarné umění doby baroka v kontextu umění evropského a ve vazbách ke kulturní historii, dobové teologii či literatuře.

Za vzhledem, gestikulací i dikcí přísného badatele „německého střihu“ je v Pavlu Preissovi duch bytostně hravý, okouzlený možnostmi hledání smyslu mimo přísné linie logiky a dokonce i oceňující poezii ne-smyslu. Hravost tohoto typu je vždy výrazem svobody intelektu vůči sobě samému, výrazem existence prostoru odstupu od pouhých zákonů rozumu v mysli myslícího. Radost ze hry pak ovlivňuje i některé fáze a výkony jeho uměleckohistorické práce. Na počátku tohoto procesu je ochota přistoupit na „hru na svět“, kterou dílo nebo soubor děl nabízí. Sleduje tak sdělení díla do nejmenších podrobností a ptá se po významu toho, co shledává. V tomto rozehrání však po odpovědi požaduje, aby nebyla bájí nebo báchorkou, ale aby vykázala všechny náležitosti historické „věrohodnosti“. Před redukujícím pohledem chrání Preisse jeho respekt ke svébytnosti výtvarného díla a schopnost sledovat a plně se poddat jeho povaze jako hry, nechat se jí vést i ve své vědecké práci a právě tak přivádět dílo ke slovu jazykem, který je podstatněji líčením a někdy i básní spíše než tvrzením, konstatováním či definicí.