Nakladatelství Lidové noviny vydalo třetí publikaci ediční řady „Prameny české historie“ nazvanou „Kostel Panny Marie na Pražském hradě. Dialog nad počátky křesťanství v Čechách“.

Jednotlivé svazky řady mají být doplňkem prestižní řady „Česká historie“, v jejímž rámci vycházejí již více než dvacet let zajímavé a podnětné knihy. Edice, kterou řídí medievista Martin Wihoda, má přiblížit nejen odborné, ale též laické veřejnosti možnosti a meze výkladu dochovaných pramenů k našim dějinám. Představované prameny různé povahy nejsou jen čistě historické, ale i archeologické, uměleckohistorické nebo literárněvědné.

Doposud vyšly dva svazky, oba v roce 2016. Prvním byla kolektivní monografie nazvaná „Zlatá bula sicilská. Mezi mýtem a realitou“, druhým pak podobně pojatá kniha „Pád Velké Moravy aneb Kdo byl pohřben v hrobu 153 na Pohansku u Břeclavi“, jejíž autoři se pokusili osvětlit především náhlý zánik Velké Moravy.

V centru zájmu třetího svazku je, jak naznačuje název, kostel Panny Marie na Pražském hradě, který již od druhé poloviny 19. století patřil k nejhledanějším památkám Čech. Kostel podle torzovitých písemných pramenů založil kníže Bořivoj, někdy ale bývá dáván do souvislostí až s jeho synem a nástupcem Spytihněvem I. V poslední době se pak dokonce objevil názor, že původní sakrální objekt mohl vzniknout ještě před Bořivojovou vládou. Kolem polohy mariánského chrámu a jeho významu se vedly a vlastně stále vedou živé diskuze. Vždyť poslední zmínka o jedné z nejstarších sakrálních staveb v Čechách pochází z kroniky tzv. Dalimila, která vznikla krátce po roce 1300. O něco později měl pak kostel zaniknout a jak jeho existence, tak i jeho poloha upadly v zapomnění.

Kostel Panny Marie byl objeven Ivanem Borkovským až v roce 1950. Jednalo se o docela malou, hodně poničenou podélnou stavbu s apsidou o rozměrech přibližně 7,5 x 6 m. Dodnes je ale i po revizním výzkumu z roku 1995 její celková interpretace velice problematická. Právě proto se pokusil osmičlenný kolektiv archeologů, historiků, lingvistů, religionistů a uměleckých historiků od nás i ze zahraničí zamyslet nad dosavadními výsledky bádání a ty ještě propojit s christianizací Čechů a s mocenskými a společenskými změnami, k nimž došlo na přelomu 9. a 10. století.

Profesorka Nora Berend nastínila v prvním textu východiska a předpoklady christianizace národů střední a středovýchodní Evropy (hlavně v Čechách, Uhrách a Polsku). Důležitou roli hráli během procesu šíření křesťanství místní vládci, proto není možné zkoumat christianizaci, aniž bychom brali ohled na politické události. Křesťanství se pak postupně přizpůsobilo místním podmínkám.

Jiří Dynda se pokusil ve svém příspěvku nahlédnout do světa pohanů, přesněji do náboženských představ Čechů a Moravanů před přijetím křesťanství. Ty se sice odrážely v každodenním životě i po přijetí nového náboženství, kdy vedle sebe existovalo pohanství i křesťanství, ale dnes je těžce prokazatelné, co z popsaných zvyklostí opravdu bylo typické pro Slovany předkřesťanského období.

Dochovanými písemnými zmínkami o kostele Panny Marie se zabývala Iva Adámková, která nakonec došla k názoru, že místo uspokojivých odpovědí přicházejí jen další otázky, na něž najít odpovědi nebude vůbec lehké.

Archeolog Jan Frolík věnoval velkou pozornost pohřebišti v okolí kostela Panny Marie a dokázal, že svatostánek nebyl postaven na neosídleném místě. Zároveň ale potvrdil, že nelze prokázat, že by vznikl na místě předkřesťanského kultu. Naopak ukázal, že Borkovským objevený kostel se nacházel na místě staršího, který mohl být teoreticky i dřevěný. Přestavěn byl pak v 11.-12. století.

S nejkontroverznějšími názory přišla Jana Maříková-Kubková, která klade vznik kostela ještě před vládu knížete Bořivoje. Borkovským objevený objekt byl podle ní hřbitovní kaplí, v jejíž blízkosti stál původní mariánský svatostánek. Po jeho zániku během 11. století, bylo mariánské patrocinium přeneseno na hřbitovní kapli, jež byla o něco později přestavěna a stala novým kostelem Panny Marie.

Profesor Martin Wihoda upozornil, že bychom v případě christianizace Čechů neměli zapomínat na křest českých knížat z roku 845. Zajímavý je i jeho názor, že právě jeden z pokřtěných v roce 845 si mohl nechat vystavět hrobku (kostelík nebo mauzoleum), kterou později kníže Bořivoj poté, co byl pokřtěn na Velké Moravě, nechal zasvětit Panně Marii.

Příspěvek Ivo Štefana se zabýval pohanstvím a počátky křesťanství, které pojal jako „dialog“ mezi historií a archeologií. Zdůraznil roli knížat v počátcích křesťanství, přesto ale neopomenul důležitý fakt, že až do začátku 12. století nemělo křesťanství pevnou pozici. Ta se začala pomalu zlepšovat až od konce 11. století poté, co se začaly na venkově budovat první kostely.

Historik umění Dalibor Prix si předsevzal nelehký úkol a pojednal o počátcích sakrální architektury na území Čech. Konkrétně se zaměřil na období od přijetí křesťanství v 9. století do ustanovení pražského biskupství v letech 973-976. Největší pozornost samozřejmě věnoval kostelu Panny Marie, jehož stavební role podle něj ještě čeká na docenění, ale přiblížil i další významné sakrální stavby sledovaného období s rotundou sv. Víta včele.

Po přečtení všech příspěvků je zřejmé, že názory na kostel Panny Marie na Pražském hradě se budou u řady badatelů i nadále lišit a že už asi nikdy nezískáme jasnou představu o tom, kdy kostel vznikl a jak vypadal. Přesto je dobře, že se s dochovanými prameny různé povahy stále pracuje, ty pak nutí badatele různých oborů přemýšlet nad jejich novou intepretací.