Pokud pravidelně sledujete literární dění ve Spojených státech, na jméno spisovatelky Joan Didion jste už určitě narazili. Odkazují se k ní novináři a novinářky, esejisté a esejistky, vážení autoři a autorky, ale i progresivní a experimentující spisovatelé a spisovatelky. Pro české publikum je to trochu nečekané a podivné, protože jméno Joan Didion tady zná jen málokdo.

Původně jsem měl za to, že nedávno vydaný český překlad románu Lízni si a hrej od Martina Pokorného je vůbec prvním textem Joan Didion převedeným do češtiny. Po chvilce pátrání se ovšem ukázalo, že existuje i česká verze ceněné autobiografické prózy Víc než další den od Jarmily Emmerové, za nějž Didion dostala v roce 2005 prestižní National Book Award. Nepamatuju si ale, že by se o této knize u nás nějak významněji mluvilo.

Ani překlad jejího druhého románu z roku 1970, který vyšel možná až pod trochu moc karbanickým názvem Lízni si a hrej, nejspíš nevyvolá kdovíjakou senzaci. Přesto nám už poměrně jasně představuje jednu z nejdůležitějších amerických spisovatelek, novinářek a esejistek druhé poloviny 20. století, k níž se odkazuje už několikátá generace amerických literátů. Už samotná tato reputace, která autorku předchází, v člověku vzbuzuje zájem.

Co americkou literární scénu na Joan Didion tolik fascinuje? To lze z této prózy docela jednoduše vyčíst. Kniha prý Didion definitivně přesvědčila o tom, že jako spisovatelka za něco stojí. V mnoha ohledech je vlastně takovým ženským protějškem zakladatele gonzo žurnalistiky Huntera S. Thompsona. Oba prosluli především jako novináři, reportéři a esejisté a přinesli do tištěných periodik silně subjektivní psaní na pomezí literatury a publicistiky. Huntera S. Thompsona čeští čtenáři znají jako autora knižní předlohy slavného filmu Strach a hnus v Las Vegas s Johnny Deppem a Benicio Del Torem v hlavních rolích.

A to je další věc, která je spojuje. Přestože Hunter S. Thompson i Joan Didion prožívají mládí v 60. letech a pozorně sledují velké vzepětí hnutí za občanská práva, éru hippies, volnou lásku a svobodné nakládání se zakázanými substancemi všeho druhu, oba začínají mít velké jméno až na začátku 70. let. Hunter S. Thompson ve Strachu a hnusu v Las Vegas mluví o „vysoké a překrásné vlně“, na níž generace 60. let surfovala a která se na konci této dekády roztříštila o horizont a nenávratně zmizela.

Namísto euforie a pocitu „nevyhnutelného vítězství nad silami Zla a starého světa“, přišla deziluze sebedestruktivních 70. let. A přesně do této atmosféry čtenáři vstupují i v románu Lízni si a hrej Joan Didion. Najdeme v něm podivné milostné a partnerské vztahy lidí z filmové branže v Hollywoodu, jejichž chování, motivace a často i samotné dialogy není úplně jednoduché pochopit. A není to tím, že by byl styl Joan Didion příliš složitý a nesrozumitelný. Jen není jednoduché se do světa jejích postav vcítit. Jejich interakce s okolním světem jsou vyšinuté, temné a zraňující, přestože samotný obsah knihy je víceméně civilní a popisuje každodennost popkulturní smetánky ve státech Kalifornie a Nevada. I Joan Didion se ostatně narodila v kalifornském Sacramentu a cit pro působivé zaznamenání unikátní a zároveň banální americké reality je něčím, co ji proslavilo.

Hned několik generací autorů a autorek ale ovlivnila hlavně svým originálním, úsporným a zároveň dynamickým stylem, který nechává čtenáři obří prostor pro imaginaci, ale zároveň výstižně zaznamenává zdánlivě nepodstatné detaily, významové kontrasty uvnitř děje i psychické rozpoložení postav. Zatímco Hunter S. Thompson ukazuje odvrácenou stranu amerických příběhů o nevázanosti, svobodě a především americkém snu, v němž může být šťastný a úspěšný opravdu každý, Joan Didion se v próze Lízni si a hrej dívá za oponu blyštivého života filmových režisérů, herců, hereček a dalších hvězd. Její totiž jasné, že za každou superstar se skrývají stovky a tisíce neúspěšných se smutnými a často tragickými osudy.

S autory a autorkami typu Joan Didion a Hunter S. Thompsona zkrátka příběhy, které si americká společnost říká sama o sobě, konečně získávají hloubku a autentičnost. A to je ostatně taky nejlepší odpověď na to, proč je i ve svých 86 letech Joan Didion stále nezpochybnitelnou legendou americké literatury.

Padesát let je pro špatnou literaturu smrtící lhůta, pro tu dobrou jako nic. Dokazuje to i román americké autorky Joan Didionové Lízni si a hrej.

Hlavní hrdinka a částečně i vypravěčka románu Lízni si a hrej americké spisovatelky Joan Didionové si získá sympatie, přestože je nesnesitelná a naprosto nepoužitelná. Je však zároveň v takovém rozpoložení, že si odmítá cokoliv namlouvat a před druhými zakrývat. To neznamená, že by všechno vzdávala. Jak čteme v závěru: „Jedna věc na mou obhajobu, ne že by na tom záleželo: Vím něco, co Carter ani Helene nikdy nevěděli a možná to nevíte ani vy. Vím, co znamená ,nic‘, a hraju dál. Proč, řekl by BZ. Proč ne, říkám já.“

Román Lízni si a hrej zveřejnila Didionová v roce 1970 a je jejím prvním beletristickým textem, který u nás vychází. Před 15 lety byla do češtiny převedena „vzpomínková“ kniha Víc než další den, v níž se vyrovnávala s nemocemi a úmrtími svých nejbližších, a to bylo dosud všechno.

Zaklesnutí v tunelu
Kdybychom chtěli udělat necitlivou zkratku, mohli bychom říct, že na tom Didionová byla najednou podobně jako hrdinka jejího románu, 31letá Maria Wyethová – rovněž se jí celý dosavadní život zbortil jako domeček z karet, abychom zůstali styloví. Mimochodem, pro stav, jenž je naznačen v citované Mariině promluvě, má karetní společnost výstižnou průpovídku: Leží, běží.

Nemělo by zapadnout, že Lízni si a hrej je v krátké době vytažením dalšího pozoruhodného jména, prozaičky, jejíž beletristické dílo zůstávalo dosud českému čtenáři skryto. Po Smíchu bez příčiny Britky Alice Thomas Ellisové (1932–2005) je to nyní Američanka Joan Didionová. Jak vidno, nejsou třeba žádné kvóty ani násilné přepisování dějin ze ženského pohledu, stačí hledat a pozoruhodné autorky jsou tu i bez té potupné pozitivní diskriminace.

Wyethová prochází manželskou krizí, selhává jako matka a taky její herecká kariéra uvadá. To vše řeší polykáním tablet a dlouhými projížďkami po dálnicích – přičemž její matka právě v autě zemřela. Kalifornské prostředí, útěk od života či osamělá jízda autem jsou motivy, jimiž může Lízni si a hrej připomenout dva filmy, které si nelze ani při nejlepší vůli – Zabriskie Point Michelangela Antonioniho (1912–2007) a Vanishing Point Richarda C. Sarafiana (1930–2013).

Navíc mají-li k románu Didionové časově blízko, první je rovněž z roku 1970, druhý z roku 1971. Hlavní hrdinka Lízni si a hrej už nežije v Los Angeles, v Hollywoodu, o jakém můžeme číst v Příbězích Pata Hobbyho Francise Scotta Fitzgeralda (1896–1940) či v případech Phila Marlowa z pera Raymonda Chandlera (1888–1959), ani ve světě, který můžeme vidět ve starším snímku Sunset Boulevard či v čerstvém Mankovi.

Je to spíše pokračování linie literární tvorby, v níž se pocit camusovské odcizenosti kříží s blahobytnou znuděností, reprezentovaný kupříkladu Nudou Alberta Moravii (1907–1990), kde vše autonehodou vrcholí, či Tichou dohodou Elii Kazana (1909–2003), kde životní krize hlavního hrdiny bouračkou začíná. Lízni si a hrej totiž není románem společenským, ale spíše psychologickým. Přičemž Maria je zaklesnutá v tunelu, jenž má rozměry jejího těla. Je uvězněná sama v sobě.

Stručnost
A ještě do jedné linie by se snad dalo Lízni si a hrej zařadit. Jako by tematicky – nesnesitelným, bezvýchodným přešlapováním na místě hlavní hrdinky – navazovalo na román Pod skleněným zvonem básnířky Sylvie Plathové (1932–1963). Román Didionové však není výrazný pouze tím, o čem či o kom vypráví, ale i tím, jak to činí. Jeho úsečnost je okouzlující, moderní, odmítání cokoli vysvětlovat a usouvztažňovat však zároveň může leckoho mást. Anebo minimálně namáhat.

Důrazem na každé slovo Lízni si a hrej připomene debut jiné americké prozaičky, který je mladší a příběhově zcela odlišný – Ztrácení Marilynne Robinsonové. Tento román si taktikou „všechno zbytečné je zbytečné“ a rovněž tím, že jej publikovala až v 37 letech, aby se na dalších 24 let opět odmlčela, dokázal zjednat podobné „ticho“ a soustředěnou pozornost, jako to dokáže Lízni si a hrej. Možná si zde zaslouží malá odbočka o stručnosti…

Stručnost či úsečnost bývá většinou hodnocena kladně, ale jde o nejednoznačnou kvalitu, sama o sobě totiž v literatuře nic nezaručuje. Pokud napíšete text o něčem zbytečném či nudném, pak to asi stručnost nezachrání. A podobně to dopadne, pokud bude autor vždy úsporný, ale zároveň vydá knih plných stručnosti 20 – nakonec asi stejně bude působit upovídaně. Navíc v českém prostředí je nutno stručnost nahlížet ještě jinak.

Řada zdejších literárních děl totiž buď přímo vychází z hovorů, nebo alespoň nese stopy verbálního projevu, a víme, že když mluvíme, nevyjadřujeme se nejstručněji, používáme spoustu parazitních slov, opakujeme se a tak dále. Proto nejlepší čeští prozaici – Jaroslav Hašek (1883–1923) či Bohumil Hrabal (1914–1997) – ukazují, že stručnost nic nezaručuje. Na druhou stranu oba také ukazují, že hospodské šplechty nejsou fantastické samy o sobě, že je nestačí otrocky přepsat, a již tím vznikne úžasná, autentická literatura.

Všechno to jsou pouze prostředky k dosažení uměleckých cílů, nikoli cíle samy o sobě. Nicméně když už je řeč o střídmosti vyjadřování či o koncentrovanosti verbálního sdělení obecně, pak jedním z výrazných motivů uplynulých 30 let v naší společnosti je, že málokdo si asi tehdy uvědomoval, že se svobodou projevu dojde i k takové devalvaci slova.

V temném sklepě
Kolik lidí mluví, aniž by cokoli říkalo. Kolik lidí mluví jen proto, že je třeba vyplnit určitý čas. Kolik lidí mluví pouze z toho důvodu, aby ubrali prostor jiným diskutujícím, případně zabránili další nepříjemné otázce moderátora. Všichni chtějí o všem debatovat, všichni chtějí vyslovit své „názory“ – což jsou většinou pouhé dojmy –, všichni se chtějí zpovídat, každý chce mít svůj pořad nebo podcast.

Jako by ztratilo cenu ticho – mlčení, nedořečení, naznačení, snaha nejdřív v sobě něco zpracovat a pak až o tom případně mluvit, pokud oním zpracováním tato potřeba nepomine. Jako bychom zapomněli, že nejdřív se myslí, a až potom mluví, protože by pak někteří nemohli mluvit nikdy. Nelze opět nevzpomenout lapidární báseň Ticho do prdele chilského velikána Nicanora Parry (1914–2018): „Dva tisíce let lží bohatě stačí!“ Pokud ale Wyethová něco říká, pak to sedí.

Nemá totiž náladu na dlouhé vybavování a taky si už nechce nic namlouvat: „Proč to nevyklopit: mám problém s tím, jak to bylo dřív.“ To na druhou stranu neznamená, že by nebyla protivná a nesnesitelná, jak již bylo řečeno. A už vůbec to neznamená, že by náhle všechno věděla, že by prohlédla. Ne, je přímo v tom: „Možná jsem opravdu držela všechna esa, jenomže jaká hra se hrála?“

Hlavní hrdinka Lízni si a hrej neví, co se sebou. Dosud si zřejmě myslela, že žije v domě, na nějž budou neustále přistavována patra – kdykoli bude chtít.Bude krásná a mladá. Bude mít úspěšnou hereckou kariéru. Bude mít pořád kolem sebe spoustu sympatických a přátelských lidí. Bude mít manžela. Bude mít i děťátko, proč by ne… Bude mít všechno, co bude chtít, postupem času bude mít úplně všecičko.

Jenže pro samé přemýšlení o nastavování dalších pater, pro samý rozmach zapomněla myslet na zadní vrátka, proto se jednoho dne pod ní v přízemí propadla prohnilá podlaha a skončila v temném sklepě – což je ve slunné Kalifornii k vzteku. Najednou Maria není mladá a krásná. Najednou po ní jako po herečce žádní režiséři nestonají. Nanejvýš na přímluvu a s poukazem, že je na tom teď špatně, dostane nějakou práci, aby se z toho všeho nezcvokla, aby bylo té nebožačce milostivě pomoženo.

Směřování k potratu
Najednou jsou přátelé její přítomností buď otráveni, nebo se s ní snaží manipulovat jako s loutkou, případně jsou naštvaní, že se jim nechce podvolit. Najednou svou přítomností otravuje i manžela, který je neustále v plném filmařském zápřahu. Najednou má Maria výčitky svědomí, neboť její čtyřletá dcera není u ní: „Tam, kde je Kate, jí k hlavě přikládají elektrody a vpichují injekce do páteře a snaží se zjistit, kde se stala chyba… Kate má na páteři hebké chmýří a v mozku škodlivou chemikálii.“

A Maria za sebou netáhne pouze tento naditý pytel, který si bezstarostně nashromáždila během zářivých let, nýbrž má též něco čerstvějšího. Manželství se rovněž rozkládá, protože je znovu těhotná, a to s jiným mužem, jenž o žádné dítě s ní nestojí. Proto je nasměrována k potratu.

Přičemž, abychom na tomto motivu opět ukázali posun vnímání v rámci literatury 20. století, již nejde o tragické drama jako v Divokých palmách Williama Faulknera (1897–1962), nýbrž o pragmatický krok, kde nejde o život – tedy o život dotyčné ženy – „jen“ o následnou fyzickou a psychickou nepohodu, podobně jak jsme o potratu četli v povídkovém souboru Manuál pro uklízečky Lucie Berlinové (1936–2004).

Maria je však na všechno sama. Nejen proto, že se nerada svěřuje a chová se nesnesitelně, nýbrž i proto, že kolem sebe nemá skutečné přátele, protože příliš dlouho žila v povrchním, rádoby růžovoučkém světě:

„O půlnoci se krev řinula tak prudce, že během čtvrthodiny promáčela tři vložky. Postel byla zakrvácená, podlaha byla zakrvácená, dlaždičky v koupelně byly zakrvácené… Při převlékání objevila na vložce velký kus zkrvavené tkáně; vložila ho do obálky a tu pak cestou ze studia doručila doktorovi do ordinace. Když mu na druhý den zavolala, řekl jí, že ta tkáň je část placenty a že tímhle je po všem.“

Prohra
Marii, jak se zdá, totiž vůbec nenapadlo, že by mohla přijít doba, kdy přestane vyhrávat, a o to je její prohra horší. Nechala se zaskočit. To, jak se nahlíží v přítomném okamžiku – konečně jako by si nastavila zpětná zrcátka – nicméně naznačuje, že si prohru nechce zastírat, a proto se možná prohrávat naučí. Což je notorický problém leckterých „celebrit“, které jsou mladé a krásné. Jejich vzestup se v určitý moment prudce zastaví, navíc již tehdy nebývají mladé a krásné…

Okolí už potom není vstřícné a hvězdička si tu změnu není schopná uvědomit či ochotná připustit. Cpe se dál tam, kde bývala, ale kde už o ni nikdo nestojí, proto si jde pro další ťafku. Své si v tomto směru zažil míněný Francis Scott Fitzgerald, jenž začal jako mladičký literární talent a s manželkou Zeldou tvořili „takový krásný pár“. Ona skončila v psychiatrických léčebnách a on jako alkoholik a nájemný pisálek v hollywoodských studiích, odkud na sklonku života vytěžil hořce humorné Příběhy Pata Hobbyho.

Tento odlesk slavného mladíka, který zemřel v pouhých 44 letech. Zdá se však, že Maria má šanci, aby se stala dospělou ženou, nikoli stárnoucí parodií na mladici, která dělá školácké chyby, než jedna z nich vleklé trápení ukončí. Jak čteme v závěru největšího literárního triumfu F. S. Fitzgeralda, novely Velký Gatsby: „A tak sebou zmítáme dál, lodě deroucí se proti proudu, bez přestání unášeni zpátky do minulosti.“

Útlý román slavné americké esejistky Joan Didionové přináší zprávu o setkání s nicotou, o realitě šedesátých let ve Spojených státech a postavení žen tamtéž. Jedenatřicetiletá Maria má po krk večírků, blazeovaných známých i slavného manžela, ale cesta ven z jejich světa není vůbec snadná.

Kariéru americké představitelky takzvaného nového žurnalismu Joan Didionové (1934) odstartovalo vítězství v esejistické soutěži časopisu Vogue. Didionová ve svém příspěvku psala o sebeúctě: „Ať to odkládáme, jak chceme, do té nechvalně známé nepohodlné postele, kterou si steleme, si nakonec sami lehneme. Zdali v ní usneme, záleží ovšem na tom, jestli máme nějakou sebeúctu.“ Hlavní hrdinkou jednoho z pěti románů Didionové Lízni si a hrej (Play it as it lays, 1970), který nedávno vyšel česky v překladu Martina Pokorného, zmítají na oné nepohodlné posteli noční můry. Spolu se sbírkou esejí Slouching Towards Bethlehem (1968) a pamětmi The Year of Magical Thinking (č. Víc než další den, 2005) tvoří román Lízni si a hrej – který časopis Time zařadil mezi stovku nejlepších knih v angličtině za léta 1923–2005 – trojici autorčiných nejoceňovanějších děl.

Když se bývalá modelka Maria vdá za filmového režiséra Cartera, stane se součástí hollywoodské smetánky a přijme její způsob života, přestože ji nijak netěší – přetrvává v ní „jakási osudná absence vnitřního přesvědčení“. Když zjistí, že čeká nemanželské dítě, manžel ji pod hrozbou odebrání jejich čtyřleté dcery přiměje jít na potrat. Dceři je v knize věnováno velmi málo prostoru, ale víme, že její situace je jedním z faktorů, které Mariu v podstatě bez ustání deptají a vysávají z ní životní sílu. Dívka zřejmě trpí nějakou formou postižení a z Carterova rozhodnutí dlouhodobě pobývá v nemocnici, ale žádné podrobnosti se nedozvíme. V závěru se Maria sama dostane na neuropsychiatrickou kliniku, kde zaznamenává svůj příběh. Zařadí se tak po bok dalších „bláznivých“ literárních hrdinek, které spíše než duševní nemoc sužuje křivda či trauma pramenící z nerovného postavení ženy ve společnosti. Na rozdíl od řady z nich však přece jen bere život do svých rukou. Víme, že si psychicky opravdu sáhne na dno, ale zároveň je odhodlána dostat Kate z nemocnice a vést s ní normální život.

Lízni si a hrej tvoří kratičké kapitoly, ve kterých vypravěčka často odbíhá do minulosti. Forma je ve zvláštním kontrapunktu k obsahu, střípky z večírků, mládí a osamělých chvil za volantem nebo doma se čtou až příliš lehce. Více či méně náznakově se totiž pod nimi vine spodní proud hrdinčiných traumat a depresí: z matčiny smrti, dceřiny hospitalizace, potratu nebo minulých a ne vždy uzavřených vztahů s muži. Ještě hlouběji pak nalézáme kritiku dobových poměrů a svědectví o tom, že kolaps společenských norem může namísto svobody přinést prázdnotu. Co se tváříš tak zkroušeně, diví se Mariina kamarádka, no tak se rozvádíš, to já už dvakrát. Kamarádka je ovšem znovu vdaná, za majetného skrytého homosexuála. Ukazuje se, že ani „osvobozený“ svět neměří všem stejně a že s rozvolněním manželského svazku se nevytratily genderové nerovnosti. Maria si všímá, jak ženy z jejího společenského okruhu stárnou rychleji než muži, tetkovatí, rozplývají se v konzumní banalitě všedního dne. Když jde ona sama čerstvě rozvedená do supermarketu, nakupuje jako pro rodinu, což je tím smutnější, že sama má často problém cokoli pozřít.

Prázdnota se stává Mariiným bytostným živlem, nebo jím možná byla odjakživa. Vyrostla v městečku, které už neexistuje, protože jeho území bylo vyčleněno jako plocha pro raketovou střelnici. Nemá tak nikde kořeny, ani její rodiče už nežijí a se starým rodinným přítelem se jí nedaří spojit. Jak bylo řečeno, prázdná schránka se stane i z jejího manželství: „Něco by řekl a ona by něco řekla a dřív, než by si všimli, sehrávali by dialog tak důvěrně známý, že vysává představivost, ochromuje vůli, dovoluje jim vynechávat slova i celé věty a přesto dospět k mrazivému závěru.“ Přes bezútěšnost své existence se Maria nakonec vybičuje k aktivitě, pokud tak lze nazvat skutečnost, že se nechá zavřít na psychiatrii. Když vezme zodpovědnost za svůj život do vlastních rukou, prázdnota začne nabývat nějakých obrysů. V eseji The Women’s Movement Didionová nutnost tohoto kroku specificky vztahuje k ženské otázce. Kritizuje feministky, které ženu prezentují výhradně jako oběť systému. „Obtěžuje ji dokonce i gynekolog, který ji nechá marně žebrat o antikoncepci. A tu naléhavě potřebuje, protože je znásilňována na každé schůzce, znásilňuje ji manžel a nakonec je znásilněna i na operačním stole, kde jí provedou potrat.“

Didionová píše přesně mířenými slovy, její styl je strohý a elegantní, ale v textu zároveň nechybí expresivní popisy vyprahlé jižanské krajiny nebo dálničních tahů, kam se Maria za volantem denně utíká, a drásavé pasáže, ve kterých vyhřezávají na povrch její traumata: „Celý den se Marii honila hlavou embrya v East River, průsvitná jako medúzy, proplouvající podél hald odpadků se slupkami pomerančů.“

Lízni si a hrej je působivá kronika osobního, partnerského i společenského marasmu. A není třeba se obávat, že by se v závěrečném emancipačním momentu překlopila do laciného optimismu: „Vím, co znamená ,nicʻ, a hraju dál,“ nechává se slyšet Maria.

Se smrtí manžela a vážnou nemocí dcery se vyrovnávala americká spisovatelka Joan Didionová v pamětech, které vyšly pod názvem Víc než další den a za oceánem získaly Národní knižní cenu i nominaci na Pulitzera.

Když se roku 2006 objevily v překladu Jarmily Emmerové, byla to pro zdejší čtenáře první a dosud poslední možnost seznámit se s autorkou. Přes terapeutickou hodnotu autobiografie však skutečný význam letos šestaosmdesátileté Didionové spočívá jinde.

Je hlavně slavnou esejistkou konce 60. let minulého století, kdy navazovala na nejlepší tradice takzvaného nového žurnalismu: v první osobě, metodou koláže vlastních dojmů a postřehů, rozebírala odvrácenou stránku éry květinových dětí a hippies. Poukazovala na rozpadající se morálku a kulturní zmatek jedinců i celé generace upnuté k nekonečným mejdanům, co do estetických kvalit nevalnému umění, pochybným meditacím, věčným útěkům a kultu mládí, drog či alkoholu.

Didionová jasně viděla, pronikavě pozorovala a ostře komentovala - ačkoli soudy nechávala, jak ukazuje její bezpochyby nejlepší svazek non-fiction Slouching Towards Bethlehem (Co plouží se k Betlému), výhradně na čtenáři. Kromě toho je ovšem autorkou pěti beletristických titulů včetně nejznámější novely z roku 1970 nazvané Lízni si a hrej, podle časopisu Time jedné ze stovky nejlepších anglicky psaných próz z let 1923 až 2005.

Právě tuto knihu nyní pražské Nakladatelství Lidové noviny vydalo v českém překladu, moudře svěřeném zkušenému a renomovanému Martinu Pokornému. Málokdo by tak náročný, kompaktní a přitom nádherně jemný text zvládl - neboť je to vskutku, jak se vyjádřil jistý kritik, "vize temná a přesná jako v Eliotově Pustině".

Hrdinkou a zčásti též vypravěčkou novely je jednatřicetiletá Maria, expertka na nicotu, jejíž život předznamenalo už to, že se narodila "nikde". Je "odnikud", to znamená z nevadského městečka Silver Wells, kde chtěl zázračně zbohatnout její otec. Postupem času se proměnilo ve vylidněnou osadu duchů, jejíž území nakonec zabrala raketová střelnice.

Krásná Maria přesídlila do New Yorku, kde se uchytila jako modelka, ani tam ale pro ni nic nemělo smysl. Seznámila se s režisérem Carterem, který s ní natočil dokument nazvaný Maria a její typický newyorský den, načež v jeho druhém snímku hrála oběť znásilnění - přitom si filmaře vzala a dostala se s ním do Hollywoodu.

Ten je pro ni spíše místem za hranicemi dobra a zla, stejně jako kasina v Las Vegas, poušť Mojave, která v textu i obrazně funguje jako krajina vyprahlé duše, a anonymními motely či bary lemované dálnice.

Maria po nich zuřivě a zoufale rychle jezdí sem a tam, neboť zjevně chce utéct. Utéct ze života večírků, sexu, pití a marihuany, ze společnosti ostatních žen polehávajících u bazénů a většinou závislých na prášcích. A utéct chce také před vlastními traumatickými zážitky, což se jí nedaří: ať už je to vzpomínka na matku, která se zabila v autě (přičemž vyloučená není ani sebevražda), mučivá přítomnost čtyřleté a mentálně i fyzicky zaostalé dcerky Kate v jakési nespecifikované instituci či nedávný a detailně popsaný nelegální potrat, který si Maria nechala udělat patrně v hrůze z věcí příštích.

Maria je zjevně žena v krizi, ve které se nachází také její okolí: všude, kam se podívá, vidí jen promiskuitu, pohlavní zneužívání, domácí násilí a machistické muže, kteří jí už dávno neimponují. Protagonistky se zmocňuje nejprve čirá existenciální úzkost, posléze až nefalšovaný nihilistický děs z prázdnoty a chaosu. Navzdory veškerému pozlátku končí v depresích a marně si klade mimo jiné tuto řečnickou otázku: "Možná jsem opravdu držela všechna esa, jenomže jaká hra se hrála?"

Jako by to nestačilo, k depresím se přidávají panické představy přerůstající v souvislé halucinace. Souvisejí s hrdinčiným pocitem selhání v roli ženy a matky: "'K plynu tady, dámy a pánové,' opakoval teď v jejích snech amplion a ona odškrtávala jména dětí, které kolem ní procházely, malých dětí v zelené vstupní hale, a vybírala od nich do drátěného košíku přívěsky a prstýnky," píše Didionová.

Z amerického snu obecně a konkrétně z kalifornské kontrakultury sklonku 60. let se stává ohromná noční můra. Cesta k sebedestrukci a rezignaci, kterou předjímají už první věty novely ("Odkud se v Jagovi bere zlo? Ptají se někdy lidi. Já ne."), je tak v posledku jediná možná v oné opěvované zemi nekonečných příležitostí.

Není divu, že kritik listu New York Times John Leonard přirovnal autorku k Nathanaelu Westovi, který ve svém románu Den kobylek obnažuje Hollywood, to černé srdce amerického snu, stejně neúprosně a nelítostně jako Didionová. Ani jeden nevidí pražádnou naději.

Joan Didionová v rozhovoru pro literární čtvrtletník Paris Review přiznala, že v pubertě na stroji přepisovala povídky Ernesta Hemingwaye, aby zjistila, jak funguje věta - zejména tehdy, má-li být úderná a přímá. Zrovna tak ji ale ovlivnil mistr americké zjemnělé tradice Henry James a jeho dlouhá, komplikovaná souvětí, která dokonale zachycují veškeré nuance zamýšleného sdělení. K čemuž zase sama Didionová podotýká, že pokud se změní struktura věty či souvětí, je to stejné, jako když pozice fotoaparátu změní význam zachyceného předmětu nebo jevu.

Výsledkem je úsporná, elegantní a vycizelovaná próza, pro niž jsou v případě Lízni si a hrej příznačné enormně krátké kapitoly a rychlé střihy mezi přítomností a minulostí.

Ne vždy jsou ale mezi jednotlivými fragmenty jasné příčiny a následky, což odpovídá autorčině záměru i stavu hrdinky. Ta se v závěru novely nachází v ústavu. A svou situaci spolu s tím, jak umí vyprávět vlastní příběh, vidí takto: "Jestli si Carter a Helene chtějí myslet, že se to stalo, protože jsem se zbláznila, tak co. Na někoho se to hodit musí. Carter a Helene pořád věří na příčiny a následky. A taky si Carter a Helene myslí, že lidi buď jsou, nebo nejsou blázni… Nas*at na to, řekla jsem Helene. Nas*at na to, řekla jsem jim všem jako radikální chirurg vlastního života."

S více než padesátiletým zpožděním se k nám konečně dostal kulturně radikální a radikálně poetický skvost.