Dodání recenze uvedeného díla čtyři roky po jeho vydání níže podepsaného recenzenta
samozřejmě nijak nectí. Přesto onen čtyřletý odstup považuji za určitou výhodu. Posuzovanou publikaci lze totiž vnímat v širším historiografickém kontextu, do nějž patří
i hodnocení předchozích tuzemských recenzentů.1 V následujícím textu proto také úmyslně redukuji konkrétní věcné či faktografické připomínky k dílu a předkládám čtenáři spíše několik obecnějších úvah, které mě při četbě (a prohlížení) rozsáhlé knihy napadaly.

Hned na začátku je třeba se zastavit u žánru posuzované publikace. Označení kolektivní
monografie, které se objevuje v souvislosti s Lucemburky asi nejčastěji, považuji
za adekvátní víceméně pouze v kontextu dnešního (již několik let údajně dosluhujícího,
přesto však stále znovu a znovu resuscitovaného) systému hodnocení vědy, tzv. kafemlejnku. Nazvat objemný svazek sborníkem by ale bylo přílišnou degradací. Po mém soudu se kniha nejvíce podobá reprezentativnímu výstavnímu katalogu, a to zdaleka nejen díky rozsáhlému, pečlivě vybranému a komentovanému obrazovému materiálu. Každá ze tří částí knihy obsahuje nejdříve rozsáhlejší syntetizující text z pera jednoho z editorů, následují tematicky vymezené dílčí studie, roztříděné do určitých celků (ke struktuře práce podrobněji níže), a ty jsou posléze doplněny oddílem na papíru s barevným podtiskem a poněkud nejednoznačným názvem „Stopy a paměť lucemburské éry“, který obsahuje stručné dvou či třístránkové texty ke konkrétním událostem, pramenům, památkám, ceremoniálům, ale třeba i exkurzy do sociálních dějin. Tato mozaika drobných textů, v nichž na rozdíl od ostatních není používán poznámkový aparát (pouze v závěru je uvedena základní bibliografie), připomíná komentáře k jednotlivým vystaveným exponátům. Těmi jsou v daném případě nedávné monografie či zásadní studie k uvedeným tématům, jejichž obsah je zde stručně sumarizován.

Tím se dostáváme k druhé zásadní otázce, kterou si čtenář i recenzent logicky klade,
totiž – komu je kniha určena? Jde o publikaci odbornou či popularizační? Nenechme se
zmýlit zmíněným poznámkovým aparátem, který je ostatně poměrně střídmý. Dílo se obrací jednoznačně na poučené laiky. Proto kniha obsahuje ony výše zmíněné „anotace“ zásadních historických prací, proto i to množství ilustrací a výpravné provedení na křídovém papíře. Popularizační charakter práce je patrný (samozřejmě ne ve všech textech stejně) i ze stylu, jakým jsou psány jednotlivé pasáže, přičemž spíše než eliminaci odborného pojmosloví nalézáme jeho vysvětlování. Pro historika středověku, který historiografii lucemburské éry průběžně sleduje, nepřináší publikace vcelku nic nového – až na ony ilustrace, kterými jinak odborná historická produkce neoplývá (byť i v tomto ohledu se časy přeci jen mění).

Jednoznačné zacílení publikace na poučené laiky přiznávají i sami editoři v úvodu knihy. Hlavním důvodem jejího vzniku byl totiž čtenářský (a tudíž i komerční) úspěch podobně koncipované knihy o Přemyslovcích, jehož následkem se stal plán zpracovat analogicky nejen éru Lucemburků, ale i Husitské století (vyšlo v roce 2014), Jagellonce a Habsburky. Zvolený „model katalog“ tedy dnešnímu čtenáři konvenuje. Poněkud paradoxně není na překážku ani značná cena, které s sebou přináší výpravná ilustrovaná podoba knihy, naopak se zdá, že určitou roli v popularitě knihy právě cena hraje – pro mnohé se stává vítaným hodnotným dárkem, zcela vyloučit nelze ani ryze snobské pohnutky (kniha má být formálním dokladem vzdělanosti jejího majitele).

Konstatování popularizačního zaměření publikace rozhodně není myšleno jako její dehonestace, právě naopak. Neschopnost odborné historie oslovit širší čtenářskou obec byla a je častým předmětem kritiky – a vida, historikové to umí, dokonce velmi dobře.
Přidanou hodnotou je skutečnost, že jde o texty faktograficky spolehlivé, kompetentní
(tedy zjednodušující, nikoli však zkreslující), postihující současný stav historického poznání, navíc nezastírající jeho problémy. Kvalitativní úroveň takovéto popularizace je
podstatně výš než v případě řady povrchních publicistů, kteří chrlí v neuvěřitelné kadenci
knížky odhalující jako záhady či senzace buď skutečnosti dávno známé, nebo naopak zcela nesmyslné. Zejména zmíněné drobné texty sumarizující nedávno vydané monografie a studie k vybraným tématům historického výzkumu doby lucemburské vnímám jako velmi dobrý nápad. Lovci senzací si do jisté míry přijdou na své – řada zde zmíněných informací pro ně bude naprostou novinkou (třeba osudy a básnické ambice Václava Lucemburského, „punkové“ básně Eustacha Deschamps kritizující životní úroveň v Čechách na konci 14. století, nebo interpretace zobrazených divých mužů v Bibli Václava IV.), a přitom půjde o relevantní výsledky současné historické vědy. Kniha Lucemburkové tak není reprezentativní pouze v rovině grafického zpracování, ale zdařile reprezentuje před laickou veřejností i celou současnou českou medievistiku.

Hlavní slabinu díla – což vesměs konstatují i předchozí recenzenti – představuje jeho nepříliš přehledná struktura. Problém přitom není v již naznačené trojí úrovni textů. Rozpaky vzbuzuje spíše ne úplně logické vymezení tří základních částí a zejména zařazení některých kapitol do nich. První a třetí část – „První Lucemburkové na českém trůně (1310–1378)“ a „Třetí generace Lucemburků na českém trůně (1378–1437)“ – se věnují panovníkům, manželkám, soupeřům, dalším příbuzným, dvoru, církevním představitelům, spolupracovníkům apod. Jejich vymezení je, pomineme‑li nešťastné použití číslovek tam, kde se liší počítané substantivum, v zásadě chronologické (se zlomem v roce 1378) a vnitřní struktura analogická, pouze u první části nalézáme vedle oddílů „Panovník, země, společnost“, „Portréty členů dynastie“ a „Osoby a osobnosti ve stínu Lucemburků“ navíc též oddíl „Rituály, ceremonie, festivity“. Ten je stejně jako oddíl „Stopy a paměť lucemburské éry“ umístěn na stranách s potiskem, obsahuje spíše kratší texty a především nemá poznámkový aparát.

Druhá část s názvem „Královská vláda, prezentace majestátu a rozkvět kultury“ má představovat jakési intermezzo, které není vymezeno chronologicky (z tohoto hlediska časově zasahuje do první i třetí části), ale tematicky – soustřeďuje se na otázky duchovního života, kultury a vzdělanosti. Oproti první a třetí části má o jednu úroveň složitější strukturu. Dělí se na dva nižší celky „Královský dvůr, panovnická sídla a správa
České koruny“ a „Umění a vzdělanost za vlády Lucemburků“, přičemž v prvním z nich nalézáme též „tradiční“ oddíl „Osoby a osobnosti ve stínu Lucemburků“, v obou pak „Stopy a paměť lucemburské éry“. Podle jakého klíče byly drobné texty rozdělovány do oddílů „Osoby a osobnosti ve stínu Lucemburků“ či „Stopy a paměť lucemburské éry“ ve všech třech částech, mi zůstává záhadou. Stejně tak nerozumím tomu, proč například kapitolka „Pohřby a hroby lucemburských králů“, která se týká i Václava IV., Zikmunda a Jana Zhořeleckého, byla zařazena do části první, a naopak kapitola „Židé v českých zemích za panování Lucemburků“, která zahrnuje celé období vlády lucemburské dynastie v Čechách (a to ještě se značnými přesahy do doby Přemyslovců i doby pohusitské), našla své místo v části třetí.

K obsahu jednotlivých kapitol necítím potřebu se vyjadřovat. Jednak by se tato recenze rozrostla do neúměrného počtu stran, jednak už tak učinili jiní. Tomáš Borovský ve své recenzi porovnal všechny tři úvodní syntetizující texty, přičemž vyzdvihl ty Františka Šmahela na úkor pasáží Lenky Bobkové, jejíž „deskriptivní přístup… upřednostňuje konstatování událostí před obecnějšími charakteristikami doby a probíhajících trendů“.4
Podobně Tomáš Borovský vytkl první části (ale do značné míry i celé knize) přílišné zaměření na politické dějiny.5 Literární historička Lenka Jiroušková zase poměrně ostře (zároveň však po mém soudu oprávněně) kritizovala schematický a zkratkovitý výklad v pasážích věnovaných literární tvorbě. Problém vidí především v tom, že autory kapitol jsou výlučně historikové, což jim však v podstatě nevyčítá, spíše lká nad tristním stavem vlastního oboru. Osobně jsem v těchto soudech podstatně zdrženlivější. Každý autor má logickou tendenci v rámci jakékoli syntézy upřednostňovat svůj předmět zájmu. Lenka Bobková logicky tíhne k politickým dějinám, kterými se celý život zabývala, Tomáš Borovský zase v souladu se svým zaměřením postrádá větší prostor pro hospodářské a sociální dějiny, historickou demografii a dějiny mentalit. Lenka Jiroušková by ráda četla úplně jiný výklad o literární produkci lucemburské doby prostě proto, že se v této problematice orientuje lépe než historikové. Ani já sám se zcela neztotožňuji s kapitolami Martina Nodla o pražské univerzitě, zdůraznil bych asi něco jiného, některá tvrzení vypustil či přeformuloval, nicméně věcné chyby v jeho textu nenacházím a respektuji jeho právo na vlastní interpretaci.

Vedle výkonu autorů považuji za potřebné vyzdvihnout práci redaktorů. Už jen „ukočírovat“ 51 členů a členek autorského kolektivu různých generací a různého postavení je nadlidský úkol. Korektury takto rozsáhlého díla si také raději ani nepředstavuji. Přesto si nevzpomínám, že bych při četbě narazil na nějaký překlep či jazykově krkolomnou formulaci. Mimořádný výkon přestavuje rovněž shromáždění více jak šesti set fotografií, které knihu zdobí. Těmi se dosud nikdo z recenzentů nezabýval, snad tedy neuškodí následující drobný exkurz.

Zjevnou a chvályhodnou snahou redaktorů bylo zařadit přednostně fotografie dosud nepublikované či v tuzemsku neznámé. Ne vždy to však bylo možné – nechybí tak všudypřítomná vyobrazení bust Lucemburků v triforiu katedrály sv. Víta, rovněž ilustrace ke kapitole o pražské univerzitě patří k těm notně „ohraným“; na druhou stranu se tomu příliš nelze divit, najít vhodný a přitom dosud neznámý obrázek k některým tématům je téměř nadlidský úkol. Celá řada fotografií pochází ze soukromých sbírek jednotlivých autorů, nejednu vyfotil přímo pro účely knihy Robert Novotný. V případě fotografií vzdálených míst byla ojediněle využita i wikipedie (obrázky na s. 184, 399, 617) či jiné webové stránky (obrázky na s. 634, 653, 713), proti čemuž nemám vůbec nic, neboť jde o fotografie kvalitní. Spíše mě překvapují odkazy na soukromé archivy autorů textu u vyobrazení pečetí (obrázek na s. 160, 778), listin (obrázky na s. 440–441), iluminací či jiného ikonografického materiálu (obrázky na s. 358–359, 361, 363–364, prostřední obrázek na s. 375), chybějící zmínka o tom, kde se vyfotografovaný předmět nalézá (např. kachel s erbem Dražiců na s. 191, Corrona ferrea na s. 210, La croix de Bohême na s. 236), resp. upřesnění, zda se v archivu autora nacházejí přímo mince či pouze jejich fotografie (obrázky na s. 453–454).

Z hlediska obsahu zůstaly některé drobnosti redakčně nedotažené. Vedle již zmíněné
nejasné struktury mám na mysli především to, že se některé informace v knize opakují, ba dokonce navzájem vyvracejí.7 Sami editoři ovšem v úvodu knihy tyto rozpory přiznávají s odůvodněním, že „případné odstíny v úhlech pohledu nabízejí vesměs vítané obohacení knihy“ (s. 8). Připomenutí významných jevů na dvou či více místech v publikaci také není „nedbalostí redakce, nýbrž proto, že si to žádala celistvost výkladu“ (tamtéž). Nemám proti tomuto apriornímu ohrazení námitek, naopak jej považuji za celkem sympatické, nicméně jasně potvrzuje konstatování Tomáše Borovského, že máme co do činění s kvalitní popularizační publikací shrnující současný stav bádání (a to rozhodně není málo, takové knihy potřebujeme jako sůl), rozhodně však nejde o „vnitřně hlouběji provázanou syntézu této epochy“.

Obecně platí, že s rostoucím autorským kolektivem klesá šance na skutečně syntetické dílo, na což mimo jiné upozornil Václav Bůžek ve své recenzi na Přemyslovce, tedy na publikaci, která Lucemburkům předcházela a do značné míry jim byla vzorem. Naopak z pouhého prolistování navazujícího svazku s názvem Husitské století mám dojem, že autorský i redakční kolektiv, soustředěný opět kolem Centra medievistických studií AV ČR a UK Praha, vykročil správným směrem. Ponechal, co bylo nosné (bohatý obrazový doprovod, drobné exkurzy představující výsledky monografií a významných studií), zároveň však výrazně zjednodušil a tedy zpřehlednil strukturu díla, a především – vytvořil skutečnou kolektivní monografii. Stejně tak má Husitské století o poznání blíže i ke opravdové syntéze.