Koukáte donekonečna na Picassovy kubistické změti, Mondrianovy čtverce nebo Pollockovy fleky a nic nechápete? Tahle kniha vám pomůže.

Jmenuje se Na co se to vlastně díváme?, má podtitul 150 let moderního umění v cuku letu a od jiných podobných publikací se odlišuje minimálně ve třech věcech: je erudovaná, není povrchní a čtenář se z ní nejen něco dozví, ale také se nad ní pobaví.

Jejím autorem je Will Gompertz, šéfredaktor kultury na BBC, přispěvatel ctihodných listů Times a Guardian, dokonce někdejší ředitel londýnské galerie Tate Modern. Ale také úspěšný účastník divadelního festivalu Fringe, kde vystoupil roku 2009 se stand up comedy představením Dvojí dějiny umění.

„Zdálo se, že to zafungovalo: diváci se dokonce místy smáli, zapojovali se a - soudě podle jejich výkonu při ‚zkoušce‘ na konci představení - o moderním umění se něco naučili.“ Právě tento zážitek byl pro Gompertze inspirací k napsání knihy, která čtenáře zasvětí do problematiky moderního umění, ale nebude na něj klást vědecké nároky.

Umělci i „mazalové“
Van Goghovy slunečnice, Magrittova „dýmka-nedýmka“, Duchampova fontána-pisoár, Mondrianova červeno-žluto-modrá geometrická kompozice, Warholova plechovka, Lichtensteinovo pseudokomiksové okno, Hirstův žralok.

To jsou ikony moderního umění, které zdobí obálku téhle knihy, již v češtině dva roky po anglickém originále vydalo Nakladatelství Lidové noviny v překladu Ladislava Šenkyříka. Jasně naznačují čtenáři, o co tady půjde.

O umělce, kteří jsou už dávno součástí kulturního kánonu a kterým „všichni rozumějí“, jako jsou impresionisté a jejich přímí následovníci. O umělce, které i nespecialisté jako umělce respektují, jen občas nechápou, proč jsou ceny za jejich díla šroubovány do nadoblačných výšin. I o umělce, o nichž zhusta obecný lid nehovoří jinak než o mazalech a podvodnících. Všechny tyhle tři skupiny se Gompertz snaží smířit. Mezi sebou i s jejich publikem. A dlužno dodat, že se mu to daří.

Duchamp na nákupu
„Jsou chvíle, kdy ti z nás, kteří se zajímají o umění, mluví a píší snobské nesmysly. Tak to zkrátka v životě chodí: rockové hvězdy demolují hotely, sportovci a ženy se tváří ukřivděně a lidé od umění žvaní blbosti. Jejich proslovy o ‚nevyvinutých juxtapozicích‘ a ‚pedagogické praxi‘ návštěvníky přinejlepším matou. A přinejhorším je ponižují, všechno zašmodrchají a znechutí lidem umění na celý život,“ píše Gompertz uprostřed třísetstránkové knihy.

Ale klidně by tak mohl mluvit na úplný začátek, aby se jasně vymezil vůči svým kolegům. Nic z toho, co do své ironické poznámky napsal, totiž na něj neplatí.

Gompertzovi se daří vyvážit uměnovědné teoretické části s vyprávěním až anekdotických příběhů a oživujícím beletristickým psaním, ve kterém například polofiktivně popisuje schůzky impresionistů v kavárnách nebo zachycuje okamžik, kdy si Marcel Duchamp koupil na neworské Páté Avenue legendární záchodovou mušli.

Tímto způsobem dokáže získat na svoji stranu snad každého čtenáře. Svou vypravěčskou vášní i způsobem, kterým nabízí klíč k chápání umění posledních necelých dvou století, na ploše celé knihy říká to, co shrnul do jediné věty v předmluvě: „Jak jsem totiž zjistil, moderní umění je jedna z největších životních rozkoší.“

Obrana konceptualismu
Přestože Will Gompertz žádnému uměleckému „ismu“ výrazně nestraní, z celé knihy je jaksi pod povrchem patrné, že vlastně vznikla jako obhajoba současného umění včetně konceptuálního, jímž podstatná část kunsthistorické obce pohrdá.

„Když chceme ocenit a užít si moderní a současné umění, nejde podle mého názoru o to, abychom rozhodovali, jestli za něco stojí, nebo ne, ale o to, abychom porozuměli, jakým způsobem se vyvinulo od Leonardova klasicismu k dnešním konzervovaným žralokům a neustlaným postelím. Jako u většiny zdánlivě nesrozumitelných a neproniknutelných témat se i umění podobá hře; aby matoucí a záhadný začátek začal mít nějaký smysl, potřebujete pouze znát základní pravidla a nastavení. A zatímco lze konceptuální umění často nahlížet jako něco, co je za hranicí moderního umění – jako něco, s čím je marné si lámat hlavu a co se nedá vysvětlit u šálku kávy –, ve skutečnosti je překvapivě prosté. Všechna hnutí, všechny ‚ismy‘ jsou složitě propojené, jedno vede k druhému jako oka řetězu,“ vysvětluje autor - a celou knihou to dokládá.

Čtenáři pak nezbyde než nadšeně procházet kapitoly, v nichž mu Gompertz stylem staršího obeznámenějšího kamaráda například vysvětluje, jak se dívat na Cézannova plátna, abychom pochopili, co na nich miloval Picasso, nebo proč „kdysi zbídačení umělci dnes patří mezi multimilionáře se všemi nástrahami, jaké čekají na filmové hvězdy.“

Na co se to vlastně díváme? je mimo jiné kniha i pro ty, kteří si před abstraktními moderními obrazy pomyslí, že by takové mohlo namalovat jejich pětileté dítě. Gompertz z tohoto omylu vyvádí, i když nechává místo pro trochu tajemství: „Jde o jistou jejich grácii, lehkost, kompozici či tvary, jež ženou miliony z nás do galerií s modernímu uměním, abychom si prohlédli abstraktní obrazy lidí jako Mark Rothko nebo Vasilij Kandinskij. Nějak se jim povedlo jejich obrazce a tahy štětcem zaranžovat do podob, které mohou s námi navozovat tajuplná spojení, aniž bychom tak úplně přesně věděli jak nebo proč.“