Historička Denisa Nečasová se opakovaně zabývá stalinistickou etapou československé společnosti (1948-1956). Zajímá ji jak konstrukt uvědomělé ženy, která se měla osvobodit od svého předurčení, diktovaného kapitalistickým zřízením, a spolupodílet se na budování šťastných zítřků, tak vznik obecně „nového socialistického člověka“, jenž bezvýhradně podporuje a uskutečňuje naplánované vize. V knize Obrazy nepřítele v Československu 1948-1956, nyní vydané Nakladatelstvím Lidové noviny, se obrátila k takříkajíc odvrácené straně popisovaného období a zaměřila se na jednotlivé prototypy škůdce, který sabotoval budování nové společnosti. Soustředí se převážně na české prostředí, ale pro lepší dokreslení uvádí i příklady ze Slovenska.

Vyjmenovává a blíže rozebírá několik skupin, z nichž v dobové terminologii klíčili třídní nepřátelé, vedeni jedinou slepou nenávistí ke všemu pokrokovému. Popisuje, jak všechna odůvodnění nepřátelské činnosti vycházela z bolševického prostředí Stalinova Sovětského svazu - včetně teze, že i do řad komunistické strany se vloudili zakuklení nepřátelé; a proto je bylo třeba odstranit, aby se celek ozdravil. Pro lepší pochopení takovéhoto ideologického působení přidává ukázky z tehdejšího propagandistického tisku – jsou totiž výstižnější nežli pouhý teoretizující popis.

Jako první tematický okruh, s nímž se musela komunistická moc vyrovnat, byly pozůstatky buržoazního, měšťanského myšlení, takzvaně „bývalí“ lidé byli stále vnímáni jako významná hrozba – přinejmenším tím, že (si) idealizovali najmě prvorepublikovou minulost. Ostatně ani účast v protinacistickém odboji nebyla zárukou společenského ocenění, zvláště pokud se jednalo o účast na politicky nesprávné „imperialistické“ straně. Ostatně samotné osvobození státu se připisovalo výhradně Rudé armádě, která zlotřilým Američanům zabránila, aby si naši vlast zotročili (když už se ocitli v západních Čechách).

Mezi další důležité škůdce náleželi bohatí sedláci zvaní podle ruského vzoru kulaky. Ti měli zabraňovat združstevňování, a to i v tom případě, kdy se tvářili pokrokově a podporovali proměnu vesnice. Také katolické duchovenstvo bylo vnímáno jako význačný protivník, byť se režim zprvu – a neúspěšně - snažil proti sobě poštvat takzvaně vlastenecké kněze, solidarizující s lidem, a vysoký klérus, zaprodaný Západu. Teprve později bylo samotné náboženství prezentováno jako veskrze zhoubné. Konečně jsou zmíněny i Spojené státy americké jako ústřední arcilotr, provozující válečnické štvaní proti baště míru a socialismu.

Nečasová sepsala pojednání výstižné a přehledné, byť čerpá téměř výhradně jen z písemných zdrojů. Je však škoda, že svá zjištění nerozšířila jak o vhled do dobové mentality (nakolik obyvatelstvo věřilo překládaným tvrzením?), tak o průnik do kulturní sféry, neboť zpodobnění jednotlivých typů kladných i záporných nalezneme v literatuře, na divadle i ve filmu. A jedině film je podnes vcelku účinně zpřítomňuje, jak se lze přesvědčit třeba z častého uvádění marvanovské budovatelské agitky Dovolená s Andělem nebo o trochu pozdějšího thrilleru Král Šumavy, vyzdvihujícího ochranu hranic před záškodníky.

Venkovští boháči, zahraniční bankéři, krvelační američtí generálové či zvrhlí kněží. To byly hlavní skupiny, vůči nimž se vymezoval komunistický režim 50. let. Co tyto skupiny spojovalo? A nakolik této propagandě věřili obyčejní lidé?

Na pultech knihkupců se nedávno objevila nová kniha z pera Denisy Nečasové. Tato autorka se v posledních letech zapsala v kruzích českých historiků jako přední odbornice na kulturní dějiny poválečného Československa. Její dílo s názvem Obrazy nepřítele v Československu 1948–1956 volně navazuje na studii Nový socialistický člověk 1948–1956, kterou vydala v brněnském nakladatelství Host před dvěma lety. Z povahy žánru vyplývá, že se nemůže jednat o přímé pokračování příběhu s jasně označenými hrdiny a dějovou linkou. Nečasová čtenářům nabízí analytickou práci, jejímiž hlavními objekty jsou často křiklavé symboly a úderně znějící hesla a jejíž vyprávěcí složka je spíše potlačena. Pokud se však čtenář rozhodne číst obě jmenované publikace vzešlé z jednoho letitého tematicky sevřeného výzkumu v těsné návaznosti na sebe, otevírá se mu možnost projít cestu komplexního poznání ideologické produkce československého stalinismu. Zatímco první svazek nabízel průhled do představ ideologů KSČ o ideální podobě budoucnosti komunismu zalidněného novým typem nesobeckého ideálního člověka, druhý svazek čtenáře seznamuje s obrazem těch, které označili jako nepřátele bránící v naplnění nastíněných ideálů. Pomyslnými hrdiny knihy jsou kulaci, buržoazní továrníci, katoličtí kněží a američtí imperialisté, tedy lépe řečeno jejich obrazy vymalované přesvědčenými komunisty.

Proč se na stalinismus dívat prostřednictvím propagandistických brožurek?
Denisa Nečasová, jak bylo výše řečeno, je součástí širokého okruhu badatelů zajímajících se o kulturní dějiny. Hlavním zdrojem informací k výzkumu jsou jí prameny, které bychom mohli označit za dobovou publicistiku či literaturu, a kritériem jejich výběru nebyla estetická měřítka. Zásadní roli hrála spíše četnost výskytu jednotlivých promluv, ze kterých autorka usuzuje na podobu něčeho, co bychom mohli nazvat ideologickým jazykem stalinismu. Kultura je v jejím pojetí pomyslná všeobjímající síť, utvářející hodnoty a názory určité skupiny lidí. Ty jsou formulované v komunikaci uvnitř členů této „skupiny přesvědčených“ a posléze prezentovány navenek s cílem přesvědčovat váhavé.

S teoretickými východisky výzkumu seznamuje autorka čtenáře v úvodní části knihy. Zvláště v těchto pasážích je patrná snaha zapojit se do odborné debaty vědeckých kruhů, která ovlivnila jak volbu slovníku, tak celkovou složitost vyjadřování. Pojmy typu „diskurzivní jednání“ či „kulturně a sociálně konstruované entity“ se mohou pro laického zájemce o historii zdát nepřekonatelně složité a nesrozumitelné. Odložit tuto knihu a ponechat jí uzavřenému dialogu profesionálů by však bylo dle mého názoru chybou. Pokud čtenář věnuje energii pečlivému sledování autorčiny argumentace, může se seznámit s dnes platnými sociálně vědními teoriemi vysvětlujícími mechanismus kolektivní nenávisti. Ze závěrů sociologů, historiků a dalších specialistů příbuzných věd sestavuje autorka osmi stupňovou škálu kroků vedoucích od zvýraznění odlišnosti určité skupiny od běžné a přijímané populace k jejímu naprostému zatracení jako nejhoršího a nejnebezpečnějšího zla. Odsud vede již jen malý krok k násilí a perzekuci. Své závěry o tomto v podstatě obecném mechanismu lidského uvažování Nečasová následně aplikuje na konkrétní případ československé společnosti konce 40. a 50. let.

Na dobových masově rozšiřovaných brožurách a jiných tiskovinách autorku zajímalo, jak autoři z pozice přesvědčených komunistů veřejnosti předávali informace o tom, kdo jsou nepřátele vlasti a socialismu a jak brání „společenství dělníků a rolníků“ v naplňování jeho cílů. Před čtenářem defilují postavy venkovských boháčů, zahraničních bankéřů, krvelačných amerických generálů či zvrhlých kněží, jejichž společným jmenovatelem byla chamtivost, lenost, sobectví a bezcitnost.

Mohl tomu vůbec někdo uvěřit?
Takto položená otázka je pro badatelský přístup, který si autorka pro zpracování tematiky zvolila, klíčová a zároveň velice obtížně zodpověditelná. Přestože základní snahou je ohledat mentální svět dobových aktérů spoluutvářený ideologií, v knize nenajdeme žádná souhrnná data ani zmínky o jednotlivých zážitcích dobových čtenářů analyzovaných textů. Lze konstatovat, že autorka je přesvědčena o moci jazyka ovlivňovat vnímání reality, dokonce toto přesvědčení můžeme označit za jeden ze základních kamenů, na nichž celý výzkum stojí. Nejedná o jakousi iracionální víru, svoji tezi o dobové účinnosti komunistické propagandy opírá o důkladný rozbor jejího obsahu. Na první pohled absurdní tvrzení typu, že v USA výchova dětí k válce došla tak daleko, že se tam prodávají dudlíky ve tvaru atomových bomb a tyto „americké upíry“ podporuje Vatikán se svou rozsáhlou špionážní sítí, zasazuje do širšího kontextu stranického zpravodajství. V souvislostech s tím, jak KSČ prostřednictvím svých autorů hodnotila trauma války, se uvedená tvrzení stanou nadsázkou, ale nikoliv nesmyslem.

Zvláště pozoruhodné jsou pasáže, které se věnují návaznosti stalinistického jazyka na předválečnou xenofobii národního hnutí, starší vrstvy evropského antiamerikanismu či kritice hrubosti velkých sedláků vyjadřované v tzv. selských románech známých již z 19. století. Některá zjištění doslova nabourávají představu o stalinistické propagandě jako striktně černobílém vidění světa. Samozřejmě její autoři byli vedeni snahou označit a dehonestovat nepřítele a vytvářeli skupiny odporných zrádců jasně vydělených ze socialistické společnosti, ale v některých případech byli ochotni slevit z pouček marxismu-leninismu a sáhnout ke kompromisu. Nečasová jako příklad uvádí přístup ke katolické církvi, jejíž obraz byl rozdělen na vysoký zkažený klérus spolu s línými mnichy a obyčejné lidové kněze. Zatímco klérus byl „panský“ a „zrádný“, „drobný kněz“ se mohl a měl zajímat o lid a jeho veliké budování a tak následovat Ježíše, dělnického proroka a prvního socialistu. Přes starší socialistické a spíše nemarxistické výklady křesťanství se tak tento pohled přiblížil husitství, dobově tak ceněnému. Na běžného čtenáře tyto výroky mohly působit jako radikální verze dávno známých myšlenek.

Historikové minulost často jen popisují, jde však o to ji vysvětlit
Autorka je daleka toho, aby obhajovala podobná tvrzení jako objektivní popisy reality tehdejší společnosti. Zachovávajíc distanci vědce od předmětu zkoumání přistupuje k pramenům jako ke zbytkům zaniklé reality, jejíž část analyzuje. V centru zájmu je proces, který budovatelé nového řádu po druhé světové válce rozjeli, aby sjednotili národ k budování socialismu a zároveň z něj vyloučili celé skupiny nepřátel. Démonizace vnějších a vnitřních nepřátel, kteří v reálném světě buď neexistovali vůbec, nebo nebyli nijak významní, umožňovala stmelení kolektivu dobově nazývaného „lid“ ke vzdoru vůči ohrožení. Tento jazyk neustálého boje vůči špionům a rozvratníkům umožňoval veřejné ospravedlňování perzekucí, které se z dnešního pohledu zdají zarážející.

Denisa Nečasová se svou prací řadí k okruhu historiků, kteří poválečné dějiny Československa vysvětlují. Vedle popisů jednání konkrétních jednotlivců, kteří rozhodovali o změně zákonů, vynášeli rozsudky, snažili se měnit společnost a přitom často páchali násilí, je také potřeba se zajímat o širší souvislosti mentality těchto lidí, o to jak své jednání vysvětlovali navenek nebo co je k němu vedlo. Exkurze, kterou Nečasová podnikla za hranici „komunistických lží“, pomáhá čtenáři porozumět dění československého stalinismu. Četbu této knihy lze doporučit každému, kdo se nespokojí se zkratkovitou reflexí traumatické minulosti v podobě moralizujících hesel, které podávají dostačující zprávu o 50. letech jen zdánlivě. Rozhodně se při důkladném čtení stane důležitou etapou na cestě k poznání.