Události předcházející (osmičkovým) výročím sice mohou být důsledkem náhody a tedy představovat svým způsobem neočekávaný a dramatický zlom, ale často se jedná spíše o vyvrcholení dlouhodobých a širších společenských či politických procesů. Zasazení významných historických milníků do obecnějšího kontextu patří mezi podstatné přínosy recenzované kolektivní monografie určené svým základním charakterem především laické veřejnosti. Publikace, výsledek společného úsilí odborníků z Historického ústavu Masarykovy univerzity vedených Liborem Janem, chronologicky sledující jedenáct významných milníků českých dějin (roky 1158, 1278, 1348, 1378, 1458, 1618, 1848, 1918, 1938, 1948, 1968), si tedy neklade za cíl přinést nové vědecké poznatky či dramaticky odlišný výklad již známých faktů, ale využívá v celé společnosti rezonující šum související s nedávno uplynulým rokem 2018 k oslovení širšího publika. Historická témata totiž sice přednáší popularizační formou, ale vykládá odborným způsobem.
Historické milníky s číslovkou osm na konci tvoří podle Libora Jana nedílnou součást národního vědomí, často ovšem obtíženého mytizací či politicky ideologickými nánosy z předchozích období. I z toho důvodu publikaci provází snaha o co nejobjektivnější a umírněnou interpretaci národní minulosti, jejíž poznání může napomoci k přesnějšímu zorientování se v dynamických výkyvech současného globalizovaného světa a euroamerické civilizace, ovlivněné mimo jiné rozpadem obecných hodnot a postmoderním popřením obecné pravdy zvláště. Vznesená otázka (s. 7), nakolik z duchovní nejistoty společnosti těží politické body populisté a nejrůznější radikální hnutí, se zdá být zcela na místě.
Skutečnost, že se většina příspěvků zabývá významem popisovaných historických milníků pro současnost, tedy nepřekvapí. Kniha, zabývající se výročími, se vztažnosti k dnešním dnům může vyhnout pouze obtížně. Úvodní větu příspěvku Tomáše Dvořáka („1948: Konec svobody v poválečném Československu“), tedy že „přemýšlení o únoru 1948 je na počátku roku 2018 neodbytně doprovázeno také uvažováním o aktuální politické a společenské situaci“ (s. 239), lze vztáhnout i k mnoha dalším pojednávaným milníkům. Jiří Malíř („1848: Vítězi revoluce v habsburské monarchii byli sedlák a byrokrat“) tak představuje dědictví revolucí roku 1848, kterými byly mj. modernizace, zrušení roboty, kapitalizace zemědělství nebo rozvoj obecní samosprávy jakožto průprava k výchově obyvatel k občanství (s. 173–179). Libor Vykoupil („1918: Vznik samostatného československého státu“) při promýšlení roku 1918 zdůrazňuje, že vznik Československa jako republiky a občanskoprávní základy, na kterých byla vybudována, nebyly samozřejmostí, a nesmíme je za samozřejmost v žádném případě považovat ani v dnešní době (s. 181–183, 203). Radikalizace národních témat v důsledku hospodářské krize přelomu 20. a 30. let 20. století sledovaná Jiřím Němcem („1938: Potopení demokratického ostrova“) k hledání možných paralel s nedávno uplynulými roky přímo vybízí (s. 207, 209), stejně jako způsob, kterým Adolf Hitler zneužíval všeobecné referendum ke zdánlivé legitimizaci svých diktátorských ambicí.
Kniha zároveň nenásilným způsobem předkládá skutečnost, že české země nikdy nebyly izolovaným horami uzavřeným středoevropským ostrůvkem, ale nedílnou součástí širokých sociálních i politických procesů působících oběma směry; z Evropy i do Evropy. Dělo se tak nejen ve 20. století, ale i dříve, v raném novověku, dokonce ve středověku. Martin Wihoda („1158: Záhady královského titulu Vladislava II.“) proto zasazuje (ne) korunovaci Vladislava II. do širokých souvislostí, čímž odhaluje složité politické procesy, propojující středověkou Evropu hlouběji, než si značná část laické veřejnosti uvědomuje. Myšlenky k současné evropské integraci a pozici České republiky se nabízejí i u Tomáše Borovského („1348: Rozkvět v čase katastrof “), který navzdory skutečnosti, že i v dnešní době je Karel IV. vnímán především coby český král, připomíná Karlovo vědomí si nezbytnosti navázání českých zemí na širší politické struktury v Evropě (s. 47). Jiří Němec zase zdůrazňuje, že k pádu první republiky výrazně napomohla destabilizace mezinárodního řádu (s. 208) a mnichovskou zradu předkládá jako připomínku nebezpečí neohraničeného mírem zastřešeného ustupování ambiciózním autoritativním vůdcům (s. 229). Pozornost si zaslouží i popis vývoje SdP, načrtávající obraz místní politické síly postupně podléhající a radikalizující se na základě utajeného područenství vůči zahraniční mocnosti. Kniha „Osmičky“ se také v duchu obecného zaměření Historického ústavu Masarykovy univerzity více či méně dotýká dějin Moravy. Tomáš Borovský v příspěvku o Jiřím z Poděbrad („1458: Sjednotitel rozdělené země“) ukazuje rozdílnou moravskou a českou politiku v dynamickém období po husitských válkách (s. 88). Obdobně píše Tomáš Knoz („1618: České povstání jako evropská krize“) o výrazně odlišném přístupu ke konfesním otázkám českých a moravských stavů (s. 109–110). Jiří Malíř zdůrazňuje, které procesy okolo roku 1848 Čechy a Moravu spojovaly (s. 143) a které naopak odlišovaly (s. 147–151). Tím nepřímo naznačuje historickou rozdílnost obou zemí.
Ačkoliv Osmičky vystupují především jako popularizační publikace, lze poznat, že jednotlivé příspěvky píší odborníci, tématy se dlouhodobě zabývající. Jako příklad můžeme zmínit Tomáše Knoze, věnujícího se osobnosti Karla staršího ze Žerotína, nebo Libora Vykoupila, sledujícího pohnuté osudy jednoho z mužů 28. října, Jiřího Stříbrného. Kniha má tedy nespornou odbornou hodnotu. Jednotlivé příspěvky mnohdy dokáží na malém prostoru překvapit hloubkou podávaných informací. Alespoň letmo zmiňme Tomáše Knoze, který využívá bitvu na Bílé hoře k provedení nápadité sondy do vojenské kultury přelomu 16. a 17. století (s. 117–118), nebo Jiřího Malíře a jeho poukaz na význam nových technologií 19. století pro vývoj celoevropských politických procesů (s. 135). Koncepčně zcela ojedinělým je příspěvek Denisy Nečasové a Jiřího Hanuše („1968: Pražské jaro a co bylo dál... Příběh Jaroslava K.“), kteří čtenáře provází rokem 1968 s pomocí imaginární postavy, čímž mimo jiné přispívají k odborné diskuzi reflektující vztah mezi historií jako vědou a literaturou.3
Zdařilá publikace oslovuje i mimořádně bohatou obrazovou přílohou, přičemž odborné úrovni dává zadost poznámkovým aparátem, seznamem pramenů a literatury i anglicky psanými anotacemi. Kritický čtenář může namítnout, že „Osmičky“ vlastně nepřináší nic nového. Publikace ale předkládá nejnovější odborné historické poznatky, vypořádává se s rozšířenými mýty spojenými s národními dějinami a to vše nabízí populární a snadno uchopitelnou formou. Kolika takovými knihami se dokáže domácí historická obec skutečně pochlubit?

Nakladatelství Lidové noviny vydalo podnětnou kolektivní publikaci nazvanou „Osmičky. Osudová výročí českých a československých dějin končící na jednu číslici“, kterou připravili historici z Historického ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

Autorský kolektiv pod vedením Libora Jana se pokusil v celkem jedenácti textech přinést nový pohled na vybrané události českých, resp. československých dějin, jež se odehrály v letech, které končí osmičkou.

Občas se dokonce hovoří o magické osmičce, která je již po několik staletí typická pro naše dějiny. Zároveň je pak velice zajímavé, že čím více se blížíme k naší současnosti, tím je osmička častější, jak dokládají především události 20. století (1918, 1938, 1948, 1968).

Při detailním zkoumání jednotlivých osmičkových výročí si ale uvědomíme, že tato výročí jsou často vyvrcholením předchozího středoevropského či evropského vývoje, takže se v řadě případů jedná o „náhodu“, že se pro nás významné historické události staly zrovna v osmičkovém roce. Musíme si ale též uvědomit, že na druhé straně máme velké množství dat osudových událostí, která osmičkou nekončí.

V našich dějinách by se našlo velké množství různých událostí, k nimž došlo v roce zakončeném osmičkou. Autoři si z nich vybrali jedenáct, které sami považují za stěžejní. Pokusili se nad nimi nově zamyslet a přiblížit je z trochu jiného úhlu pohledu, než jak bylo doposud činěno.

Ze středověkých událostí si autoři vybrali celkem pět výročí: prvním je královský titul pro Vladislava II. z rodu bájného Přemysla Oráče (1158), druhým osudová bitva Přemysla Otakara II. na Moravském poli (1278), třetí a čtvrté výročí se vztahuje k osobnosti Karla IV., nejprve k zlomovému roku 1348 a k roku 1378, kdy římský císař a český král zemřel, posledním výročím je pak volba Jiřího z Poděbrad českým králem (1458).

Královský titul Vladislava II. je úzce spjat s říšskou politikou císaře Fridricha I. Barbarossy namířenou proti severoitalským městům v čele s Milánem. Český panovník se stal součástí těchto událostí a následně byl odměněn čelenkou, kterou směl nosit ve dnech, kdy císař nosil korunu. Poté byl pak v Praze pomazán na krále.

Smrtí „krále železného a zlatého“ v bitvě na Moravském poli pak vyvrcholil králův několikaletý spor s „novým“ římským panovníkem Rudolfem Habsburským.

Obě karlovská výročí od sebe dělí třicet let. V roce 1348 upevňoval římský a český král Karel IV. svou moc, k níž se dostal v létě 1346. Vydal řadu důležitých listin, založil univerzitu, Nové Město pražské a začal stavět Karlštejn, který byl původně zamýšlen jako odpočinková, rodinná rezidence. Všechny tyto promyšlené akty jsou považovány za počátek uskutečňování Karlovy panovnické a zároveň dynastické koncepce. Karlova smrt na konci listopadu 1378 pak byla událostí zcela nečekanou a vlastně náhodnou, přesto se její význam projevil hned v následujících měsících, resp. letech.

Volba šlechtice Jiřího z Poděbrad českým králem v roce 1458 byla důsledkem nečekané události z listopadu předchozího roku, kdy náhle skonal mladý český a uherský král Ladislav Pohrobek.

Opomenuty nezůstaly ani roky 1618 a 1848. Vypuknutí stavovského povstání bylo vyvrcholením sporů mezi protestanty a nekatolíky, protestantskými stavy a císařem, českým a uherským králem Matyášem z rodu Habsburků. Revoluční rok 1848 je pak mnohem více spjat s evropským vývojem první poloviny 19. století, kdy vygradovaly protiabsolutistické tendence v jednotlivých zemích a snahy o sjednocení některých z nich (Itálie, Německo).

Události 20. století úzce souvisejí s vývojem v Evropě. A tak je vznik Československa spjat s koncem první světové války a rozpadem Rakouska-Uherska. Mnichovská dohoda je zase výsledkem dobové mezinárodní politiky, kdy se v rámci appeasementu čím dál tím více ustupovalo požadavkům Adolfa Hitlera. Nástup komunismu k moci v roce 1948 byl pak jedním z výsledků vývoje po druhé světové válce, kdy došlo nejen v Evropě k novému rozložení mocenských sil a uskutečňování nových mocenskopolitických plánů.

Za čistě domácí událost bývá považován vývoj v roce 1968, jenž vyvrcholil v srpnu vpádem vojsk Varšavské smlouvy na naše území. Přesto i tomuto roku předcházela řada událostí, která nasměrovala tehdejší Československo k tzv. Pražskému jaru.

Každý autor či autorka pojal svůj příspěvek po svém, většina pak zasadila danou událost, resp. události do širších souvislostí. Zajímavě pojali svůj text např. Jiří Hanuš a Denisa Nečasová, kteří přiblížili události roku 1968 a let následujících jako fiktivní příběh Jaroslava K. Jedná se sice o „alternativní historii“, ale s přihlédnutím k tomu, že jimi vytvořený hrdina mohl za jisté konstelace vše, jak vylíčili, skutečně zažít.

Jednotlivé, velice čtivé a podnětné texty jsou doplněny bohatým a zároveň zajímavým obrazovým doprovodem. Vybízejí k dalšímu přemýšlení nad osudovými okamžiky našich dějin, které jsou v převážné většině výsledkem předcházejícího vývoje, který „jen“ náhodou vyvrcholil v roce končícím osmičkou.

Kniha „Osmičky. Osudová výročí českých a československých dějin končící na jednu číslici“ má potenciál oslovit širokou veřejnost a ukázat všem zájemcům o českou a československou historii klíčové události našich dějin bez zbytečných mytizací a manipulací.