Historička a etnoložka Markéta Křížová (1974) už se jako překladatelka či autorka podílela na vzniku 15 publikací. Její nejnovější nese název Otroctví v Novém světě od 15. do 19. století. Autorka v ní podrobně rekapituluje historii tohoto jevu od starověku až k jeho zákazu v západním světě a sleduje, kdo a za jakých podmínek mohl být do otroctví uvržen. Poutavě ukazuje, jak se proměnil životní styl Evropanů vlivem přísunu třtinového cukru, který byl díky práci otroků ve velkém produkován, a vyjmenovává i četné „kulturní produkty“, které jsou nepřímým a většinou nezamýšleným plodem otrokářství, jako samba či reggae. Věnuje se i literárním reprezentacím černých otroků, a to jak těm slavným (Chaloupka strýčka Toma, Dobrodružství Huckleberryho Finna), tak i těm u nás relativně neznámým, jako anglický román Oroonoko, or, The royal slave ze 17. století (jeden český recenzent navíc knihu doplňuje i o reprezentace filmové). Křížová přitom sarkasticky dodává, že prvním setkáním opravdových černochů s „literárním kódem Evropanů“ byl cejch rozžhaveným železem: písmena vypálená do kůže označující nového pána, rozhodujícího o jejich životě a smrti.

Otroctví podle autorky existovalo ve většině známých společností, a to i ve středověku. Tehdy sice ustoupilo do pozadí, ale nikdy úplně nezaniklo (po právu dodává, že zcela nevymizelo dodnes). Jen v některých oblastech a v konkrétní době se ale podle ní stalo klíčovým „pro hospodářské přežití a sebeidentifikaci obyvatel“. To, že jde víceméně o univerzálně rozšířený jev, ho v autorčiných očích ovšem nijak neomlouvá. I když připouští, že v některých situacích dávali někteří lidé přednost formálnímu setrvání v otroctví před nejistým osudem propuštěnců, celkově na tuto instituci nemůže pohlížet jinak než velmi negativně. V žádné oblasti nebylo podle autorky otroctví vlídnější než v ostatních; nelidské zacházení je totiž podle ní „samotnou podstatou otroctví“. Referuje o mýtech, které měly podpořit údajnou podřadnost určitého etnika a jeho „otrockou přirozenost“; a uvádí výrazy, jimiž byli zotročení lidé zbavováni svého lidství a redukováni na pouhé věci. Tak jestliže je Aristoteles označoval za „majetek s duší“ a římský právník Varro za „mluvící inventář“, jistý puritánský duchovní o staletí později používal spojení „oduševnělý, samostatný, aktivní nástroj člověka“… Klade si i otázky, koho by dnes měl odškodnit Brit, u něhož je prokazatelné, že majetek jeho rodu pochází z obchodů s otroky. Má se snažit najít skutečné potomky zotročených Afričanů? Nebo dát peníze některé černošské organizaci v Británii? Jednoduchá odpověď neexistuje, ale to neznamená, že nemá cenu snažit se ji hledat.

Autorka sice připomíná sílu křesťanství, v němž mnozí černošští otroci hledali duchovní útěchu, a jmenuje křesťanské kazatele a myslitele, kteří zdůrazňovali, že černoši jsou lidé jako všichni ostatní, a kárali způsob, jakým s nimi otrokáři zacházeli. (Jeden se svých bílých farníků rétoricky ptal: „Kdo nanosí vodu a dřevo? Kdo rozdrtí maniok?“ a vyzýval je: „Vy, vaše ženy, my všichni můžeme pracovat.“) Ovšem tyto snahy Křížová možná až příliš bagatelizuje: z toho, že se tyto výtky stále opakovaly, totiž vyvozuje, že se většinou míjely účinkem. To je ovšem trochu diskutabilní závěr, protože není jisté, jaký by byl osud otroků bez jejich přímluvců inspirovaných evangeliem. Každopádně k postupnému osvobozování otroků podle Křížové vedly spíše jiné než morální či náboženské důvody. Ke zlepšování jejich podmínek přispívaly nejdřív pragmatické zdravotní ohledy. Později pak úplné odstoupení od obchodu s otroky nebylo podle autorky výsledkem „sílícího humanismu“, ale toho, že se otroci už svým vlastníkům prostě nevypláceli: otroctví se dříve vzdávaly ty regiony, kde už nemělo hospodářský význam.

Tematicky se její kniha překrývá s nedávnou publikací I. T. Budila Úsvit rasismu. Jestliže ovšem Budil rozebírá spíše teoretické koncepty spojené s otroctvím a rasismem, Křížová věnuje mnoho prostoru i každodennímu životu černochů a tomu, jak svoji situaci vnímali sami a jak to zaznamenali v některých dochovaných textech (ty mimo jiné svědčí o tom, že černošští otroci byli často hrdí na svoje bílé pány, identifikovali se s nimi a navzájem se dokonce mezi sebou přeli, který z otrokářů je ten nejmoudřejší, nejbohatší či nejmužnější, přičemž každý z otroků hájil toho svého). Oba čeští autoři se nezávisle na sobě rozepisují o vzniku samostatného Haiti, kde se Toussaintovi Louverturovi podařilo – vesměs z osvobozených černošských otroků – vytvořit společnost, která se podle Budila „v určité míře přiblížila k řádné a svědomité vládě, po níž většina lidstva vždy jen marně toužila“. Budil se snaží vykreslovat kontrafaktuální scénáře, „co by bylo, kdyby“ nedošlo k ničivé francouzské invazi a stát slibně vedený Louverturem se mohl dále nerušeně rozvíjet. Oproti tomu se Křížová drží více při zemi: referuje o tom, kolik otrockých vzpour se bojem haitských černochů inspirovalo, suše ale konstatuje i to, že pro mnohé bělochy naopak „haitské události“ představovaly odstrašující příklad, který utlumil protiotrokářské nálady v USA a pozdržel zrušení obchodu s otroky ze strany Velké Británie. Samotný rasismus je pak podle Křížové možné chápat i jako reakci právě na zrušení otroctví, totiž jako snahu zabránit osvobozeným otrokům v sociálním vzestupu. Uvádí ovšem i četné starší příklady opovrhování lidmi černé barvy pleti: na počátku 17. století prý napsal jistý francouzský obchodník, že „tito lidé přicházejí přímo z pekla, tak jsou spálení a strašliví na pohled“.

Hlavním paradoxem, na který Křížová ve své záslužné knize poukazuje, je to, že právě v době, kdy se v evropském intelektuálním diskursu – a zvláště v některých evropských státech – objevují myšlenky svobody a lidských práv, dochází v koloniích týchž států k „té nejhorší formě znesvobodnění“. Pro většinu tehdejších lidí šlo ovšem o rozpor zdánlivý: svoboda se vztahovala na lidi, ne otroky. V podobném duchu autorka ironicky tvrdí, že obchodníci s otroky patřili k předním humanistům a filantropům své doby a že rovnosti všech lidí před Bohem se dovolávali i američtí prezidenti, kteří sami vlastnili otroky. Co k tomu dodat jiného než to, že selektivní vnímání a pokrytectví jsou zřejmě ještě univerzálnější jevy než samotné otroctví. Je přitom klidně možné, že podobně jako my na otrokáře se za sto let budou obyvatelé Země dívat na dnešní lidstvo a jeho vztah ke zvířatům; případně budou přísně soudit to, že si většina občanů západních zemí klidně žije ve světě, v němž někteří dodnes musí pracovat v otrockých podmínkách…

Pod dojmem stále živých hrůz, které vyhřezly ve 20. století, ať již diktované rasově, etnicky nebo třídně, ustupují do pozadí neméně děsivé jevy, které se děly v předešlých časech, často po celá dlouhá staletí. Avšak ty vstoupily do dějepisných učebnic jako cosi vzdáleného a odtažitého, co už přestalo oslovovat. Patří mezi ně také otroctví: nebyly na něm založeny jen antické společnosti, až do nedávna - v historickém měřítku - z něho těžily evropské mocnosti ve svých koloniálních državách, kde přetrvávalo i poté, co získaly samostatnost. Nyní se touto problematikou zabývá Markéta Křížová v knize Otroctví v Novém světě od 16. do 19. století.

Autorka hned v úvodu upozorňuje, že se zdrží morálního hodnocení zkoumaného jevu z pozic dnešního pojetí lidských práv a lidské důstojnosti. Otroctví kvetlo v dobách, kdy demokracie platila jen pro svobodné občany - a nikoli pro bytosti, které nebyly považovány za plnohodnotného člověka, a tudíž jim lidská práva ani nepříslušela. Antika považovala otroka za pouhý výrobní nástroj a křesťanství otrocký úděl převzalo, když vyzývalo otroky, aby své pány poslouchali s uctivou pokorou.

Ani průkopníci novodobých lidských svobod a ideje rovnosti, ať již je nalézáme v Nizozemí nebo ve Spojených státech, nebrali otroky v potaz, z jejich pohledu nebyli lidmi. Například Thomas Jefferson, jenž v americkém Prohlášení nezávislosti hodlal pranýřovat britského krále za podporu otroctví, sám vlastnil několik stovek otroků obdělávajících jeho rodinné plantáže. (s.230-231)

Ve středověké i novověké Evropě se rozšířilo pojetí otroka jako cizince, odlišného „od nás“ svým vzhledem, zvyky i vírou, tedy zejména africké černochy - a bylo uplatněno téměř výhradně v zámořských územích, které evropské státy (Španělsko, Portugalsko, Francie, Anglie, Nizozemí...) ovládaly. Závislost kolonií na otrocké práci se zvyšovala a tehdy také začal růst dovoz „černého zboží“ z Afriky. Pracovní určení bylo jednoznačné: plantáže na obdělávání náročných plodin, například třtinového cukru nebo bavlny.

Čekal je bezprávný osud pracovního nástroje, do něhož majitel investoval peníze, a tudíž neměl zájem na jeho zbytečném porouchání. Pokud ovšem otroci odmítali podřídit se svému údělu nebo se dokonce bouřili, čekalo je, jak Křížová uvádí, utínání prstů, končetin, kastrace či utýrání hladem a žízní v železných klecích vystavených na veřejném prostranství, což byly ne snad běžné, ale rozhodně nijak vzácné tresty ukládané černým otrokům. (s.111) A zmiňuje leckteré paradoxy: například v Jižní Americe se leckteří kněží stavěli proti zotročování Indiánů... a navrhovali jejich nahrazení černochy.

Do amerických kolonií připlulo v průběhu dějin – podle autorčina odhadu - přinejmenším 11 milionů černých otroků, nepočítaje v to ztráty během plavby. Jejich „sociální smrt“ (termín Křížové) začínala únosem nebo zajetím v nitru afrického kontinentu a strastiplným přesunem k pobřeží. Vzájemně znepřátelené a spolu válčící domorodé kmeny se pro obchodníky staly bezednou zásobárnou „černého zboží“. Z četných dokladů o poměrech na plantážích vyplývá, že většina otroků umírala před dosažením padesátého roku věku a po velkou část svého života měla podlomené zdraví, že existovala obrovská dětská úmrtnost.

Křížová sepsala publikaci velice čtivou, přehlednou, spolehlivou v předestření historických údajů a zejména dobového myšlenkového kontextu, aniž by zabředávala do soucitného rozhořčení nad krutým osudem otroků. Probírá v chronologickém uspořádání jednotlivé koloniální državy, od španělských a portugalských kolonií v Jižní Americe až po Spojené státy: ty se jako vzor demokracie osamostatnily od anglické nadvlády na sklonku 18.století, avšak ke zrušení otroctví došlo až o bezmála století později, a to ještě zásluhou občanské války.

Autorka oživuje početnými ilustracemi i mapami, do svého výkladu vkládá typem písma odlišené pasáže. V nich přibližuje některé výmluvné detaily, ať již se jedná o jedince spjaté s otroctvím, kteří o něm zanechali důležitá pojednání, nebo různé jevy s ním související, vysvětlení termínů, úryvky ze zpráv a jiných dokumentů. Nechybějí ani zmínky o soudobém literárním zpracování otroctví (Chaloupka strýčka Toma, Dobrodružství Huckleberryho Finna), o pozůstatcích otrocké éry přežívajících do současnosti (karneval v Riu de Janeiru), o „roztančeném“ prožívání křesťanské věrouky, o hudebních aktivitách (reggae), o jazykových odlišnostech. Dočteme se, že ne všichni černí obyvatelé Ameriky se s africkými kořeny ztotožňovali, značná část se spíše pokoušela co nejrychleji vřadit do většinové společnosti.

Je jen škoda, že autorka více pozornosti nevěnovala právě druhotné (sebe)reflexi otrocké minulosti, její případné mytizaci, jak se odráží zejména ve filmovém zpracování. Podle prý autobiografické románové ságy Kořeny vznikl stejnojmenný seriál. Ovšem přístupy se různí: nalezli bychom pohledy romantické (brazilský snímek Sinha Moca) a naivně dobrodružné (němečtí Otrokáři, nejnověji americký western Nespoutaný Django), ale také výpovědi modelově předvádějící porobené obyvatelstvo jako oběť mocenských svárů koloniálních velmocí (italský Ostrov v ohni) nebo soudní drama (americký Amistad). A známe rovněž polohu podobenství, jak dokládá kubánská Poslední večeře. Každopádně bezprávné postavení otroků rezonuje podnes…

Dovedete si představit, že váš život a vše, co smíte či nesmíte činit, má v rukou někdo jiný? Jakási vyšší moc - a nemyslím Boha - která je zodpovědná za to, že smíte dýchat, žít, vykonávat práci? A co když je to ještě jinak? Co když ta moc vůbec nemá na srdci vaše blaho a ovládá vás jen proto, aby se jí samotné lépe dýchalo a žilo? Udělá z vás stroj - levnou pracovní sílu, kterou bude využívat pro svou potřebu, pro zlepšení své životní situace, pro zvýšení úrody a současně i výnosů? Ano, mluvíme tady o otroctví. O něčem, co si dnes už jen sotva dokážeme představit do takové hloubky, abychom pocítili stud za to, že někdy takto někdo zacházel s lidmi. Kniha Markéty Křížové podstatu otroctví zachycuje. A zachycuje i mnohem víc....

Markéta Křížová je autorka, která se věnuje výzkumu indiánských kultur Nového světa a koloniálních dějin Ameriky. Vystudovala etnologii a historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a dnes tam působí jako docentka ve Středisku iberoamerických studií. V roce 2007 vydala odbornou monografii Ideální město v divočině a v roce 2008 následovala studie The Strenght and Sinews of this Western World. V nové knize, kterou vydalo Nakladatelství lidové noviny se věnuje znovu pojmu otroctví a zachycuje jeho problematiku v dlouhé časové rovině.

Odborná monografie se snaží zachytit vývoj otroctví v Novém světě především od 15. do 19. století, ale zároveň zasahuje i do časů hlubších. Autorka se snaží najít samotnou podstatu termínu a vysvětlit tak jeho vývoj od nejstarších dob. Ukazuje, jaký měli otroci v Americe život, jaké si dokázali v těžkých podmínkách vymezit životní hranice a jak se se svým postavením vyrovnávali. Autorka sleduje jejich kulturu, životní postoj a také boj za lepší život. Vše doplňuje obrazovým doprovodem, který je vždy s popiskem umístěný přímo v textu.

"Otroci uznaní za schopné transportu byli pěšky nebo po řekách dopraveni k pobřeží. Často při té příležitosti zvětšili zisk svých nových majitelů tím, že během přepravy nesli zboží určené na prodej. V okamžiku zajetí pro ně začal proces systematického ponižování a ztráty vědomí vlastního já."
(Markéta Křížová, Otroctví v Novém světě od 15. do 19. století, Praha 2013, s. 132.)

V posledních kapitolách se autorka věnuje náhlé změně postoje k otroctví a boj za trvalou změnu. Změnili Evropané k otroctví svůj postoj? Nebo tady byl vždy, jen nebylo vhodné klima proto, aby trvalá změna nastala? V závěru knihy autorka sleduje odkazy otroctví, zda - a pokud ano, tak jakým způsobem se i dnes promítají do společností dnešních zemí (Ameriky, Afriky a Evropy).

"Snažila jsem se také- ačkoli jsem si vědoma, že je taková snaha obtížně naplnitelná - zdržet se morálního hodnocení otroctví z pozic dnešního pojetí lidských práv a lidské důstojnosti."
(Markéta Křížová, Otroctví, s. 6.)

Zda se autorce objektivní postoj vydařil, poznejte sami. Zklamaní rozhodně nebudete. Ač budou budoucí čtenáři této publikace držet v rukou odbornou monografii, zjistí, že autorka píše velice čtivě a i odborný text může být přínosný a hodnotný nejen pro profesionály, ale i pro laické čtenáře. Na konci knihy najdete odborné poznámky, doporučenou literaturu dělenou podle kapitol - a zároveń podle jednotlivých témat - a nakonec zdroje vyobrazení a rejstřík. Ať už jste studenti historie, historici, novináři, cestovatelé či jen laikové, které zajímá téma otroctví a kteří chtějí poznat nové - dosud nepublikované - informace, myšlenky a dedukce, rozhodně vám tuto knihu doporučuji.

Autorka propojila dějiny evropské invaze do Nového světa a následný vývoj na americkém kontinentě. Knihu, v níž se střetává historie Evropy, Ameriky a Afriky, přibližuje Jiří Berounský.

Co tak dělají docentky Karlovy univerzity mezi 30. a 40. rokem? Přednášejí a vedou semináře, publikují odborné i popularizační práce, jezdí do světa na konference a připravují se na profesuru?

Ano, tohle všechno, a také zvládám stále se zvyšující administrativní zátěž, vyplňuji nejrůznější přehledy a dotazníky. Zařizuji pro studenty stáže v cizině, organizuji konference, na které naopak jezdí zahraniční badatelé k nám. A pokud to jde, každý rok vyjíždím alespoň na týden do některého domácího nebo zahraničního archivu, abych měla nový materiál k přemýšlení.

V jakém archivu jste bádala letos?

Vyrazila jsem do Londýna, do Britské národní knihovny. V oddělení rukopisů a vzácných tisků jsou tam uloženy – mimo jiné – písemnosti českých misionářů, kteří v 17. a 18. století působili mezi indiány v Mexiku, v Peru a v Paraguayi.

Zbývá vám vůbec nějaký volný čas?

To je někdy problém. Co nejvíc volného času bych chtěla trávit s našimi dvěma syny a manželem. Vyrážíme na výlety, lezeme po horách, jezdíme na kole, v zimě hrajeme karty a povídáme si při svíčce strašidelné pohádky. Je docela těžké vytěsnit práci z hlavy, zvlášť když dokončuji knihu nebo připravuji nový kurz. Mám sklon zabývat se pracovními věcmi pořád, ale snažím se.

Co vás nejvíc baví na pedagogické práci?

Zpětná vazba, kterou od studentů dostávám, jejich nečekané otázky, na které pak společně hledáme odpovědi. Nutnost být pořád ve střehu a muset obhájit své názory. Studenti jsou nemilosrdní, dají rychle najevo, že se nudí nebo že nesouhlasí. Úžasné bylo, když jsem se dvěma bývalými studentkami psala knihu. Občas jsme se pohádaly, občas jsem jen tiše obdivovala, jak už se ve svých oborech dostaly daleko. Ale na druhé straně potěší, když se někdo ukáže třeba po pěti letech od promoce, vypráví o svých pracovních zkušenostech úplně mimo akademickou sféru nebo přivede ukázat potomky a přitom jen tak mezi řečí utrousí, jak teprve dodatečně ocenil to, co se u nás během studia naučil, i podnětnou atmosféru naší katedry.

Jsou čeští vysokoškolští studenti v něčem odlišní od západoevropských či amerických?

Před několika lety bych řekla, že ti naši jsou zodpovědnější, více si váží možností studovat, cestovat, dovídat se něco nového a neberou vysokoškolské studium jako něco samozřejmého. Ale to už asi neplatí. Dnes se bohužel stále častěji setkávám s neskrývanou lhostejností, nezájmem o cokoli, co vyžaduje jen trochu námahy. Pozveme třeba kolegu ze zahraničí, zorganizujeme přednášku – a studenti nepřijdou! Proč také, je to nepovinné, kredity navíc za to nedostanou… Na druhé straně mám v posledních letech možnost vést mladé lidi z třetího světa, z afrických zemí, Blízkého východu, Asie. A obdivuji jejich motivaci a pracovitost. Ale abych nekřivdila těm „svým“. I na moje přednášky chodí nadšení, zaujatí studenti a studentky, kteří sami zavolají a nabídnou pomoc pro katedru nebo si zorganizují exkurzi do zahraničí.

Jaký je tedy trend?

To právě nevím. Ale jsem optimistka, a tak doufám, že se takoví a podobní budou objevovat i v dalších letech.

Letos vám vyšla knížka Otroctví v Novém světě, podnětný pohled na „odvrácenou tvář“ amerických dějin. Co vás při zpracovávání té rozsáhlé látky překvapilo?

Na jedné straně míra krutosti, kterou obyvatelé kolonií na území Nového světa dlouhodobě přijímali jako „normální“ a dokonce prospěšnou. Nešlo jen o brutalitu konkrétních majitelů otroků, ale o nastavení celého společenského systému. A na straně druhé schopnost otroků – a především černých žen – vymanévrovat si životní prostor i v těchto nelidských podmínkách, zachovat si lidskou důstojnost, založit relativně fungující rodinu a předat svým potomkům určité morální hodnoty. O těchto tématech bych dokázala mluvit nebo psát donekonečna. Ale byla jsem omezena rozsahem knihy. Snad se mi podařilo říci to podstatné.

Počkejte, neutíkejte ještě od té knížky. Proč musela nejvyspělejší civilizace moderních dějin vyrůst na něčem tak strašném, jako je otroctví?

Ono není náhodou, že také řecká demokracie vzešla z otroctví. Masa otroků produkovala materiální statky, které nepočetné skupině pánů umožňovaly věnovat se duchovním aktivitám – filozofovat, básnit, rozjímat nad náboženskými pravdami a zapojovat se do politického života.

Ano, ale to je starověk.

Jistě, jenže stejně to fungovalo v nově založených Spojených státech, kde nejaktivnějšími demokraty byli plantážníci z Virginie. Otroci neukrajovali z omezených zdrojů, zůstávali mimo vlastní „tělo“ společnosti. Dalším důležitým momentem byla skutečnost, že rozmach otroctví v zámořských državách evropských států nastartoval v Evropě překotný hospodářský růst, který pak umožnil průmyslovou revoluci.

Týkalo se americké otrokářství nějak i našich předků? Češi nebyli v novověku otroky ani otrokáři, americká skutečnost, pokud do Ameriky ne­emigrovali, jim byla vzdálená. Nebo ne?

Nekonečně vzdálená jim ta realita nebyla. Třeba v Podkrkonoší se z americké bavlny tkaly látky se zvláštními, křiklavě barevnými vzory, za které se pak v Africe nakupovali další otroci. Nemluvě o jabloneckých korálcích, které z velké části také směřovaly do této oblasti. Máme ale vinit chudé české skláře a tkalce z toho, že nevědomky přispívali k udržování otrokářství? Jisté je, že za svůj dnešní blahobyt Evropané vděčí práci desítek milionů černých Afričanů na amerických plantážích. Na to bychom neměli zapomínat. Jenže zároveň je dnes velmi těžké tento historický dluh nějakým způsobem splácet. I to jsem se ve své knize snažila ukázat.

Zabýváte se dál otrokářstvím?

Teď už ze všech sil pracuji na novém projektu. S kolegyní mapujeme nejstarší české stopy ve španělských zámořských državách. Takže si docela ráda od otroctví na chvíli „odpočinu“. Ale je možné, že se za několik let k tomuto tématu vrátím, zejména pokud narazím na nějaký zajímavý problém nebo dokument.

Kdy se zrodil váš zájem o americká studia?

Už když jsem jako malá četla mayovky, snila jsem o tom, že se vydám za indiány. To se mi podařilo, ale pochopitelně ne hned. Mezitím jsem vystudovala vedle historie také etnografii a strávila pak delší čas u kmene Odžibvejů v Severní Americe.

V indiánské rezervaci?

Ano, v rezervaci White Earth (Bílá země) v Minnesotě, v nekonečných lesích a mezi spoustou jezer.

To je dnes běžné, že studenti etnografie na Filozofické fakultě Karlovy univerzity jezdí na stáž do indiánských rezervací?

Dnes by to běžné být mohlo, nabídek na studijní pobyty, nejrůznějších grantů a nadací je podstatně víc než v 90. letech. Jenže – jak už jsem říkala – mnozí studenti jsou pasivní, někdy máme problém místo na zahraniční univerzitě vůbec využít. Když jsem se já v roce 1994 vydávala do Ameriky, hradila jsem si všechny výlohy sama a ani mě nenapadlo, že by to mohlo být jinak.

Stálo vás to tenkrát hodně úsilí?

Poslala jsem asi dvacet dopisů do různých rezervací, úřadům a charitativním organizacím. Vzali mě právě do White Earth, kde jsem pracovala jedno léto a pak jednu zimu za byt a stravu v projektu, který se snažil podnítit tradiční způsoby zajišťování obživy – sběr divoké rýže, výrobu javorového sirupu – a zaměstnat dospívající děti, aby se po škole netoulaly a nevysedávaly po hospodách, dát jim možnost něco si vydělat a přitom ještě lépe poznat generaci svých prarodičů. Takže jsem tam v partě teenagerů okopávala brambory, štípala dříví, sbírala maliny, občas demonstrovala proti nelegální těžbě dřeva… Společnost nám dělaly staré paní a vyprávěly, jak se žilo před půlstoletím. Některé z nich ještě pamatovaly doby, kdy Odžibvejové kočovali za zvěří.

To zní téměř idylicky. Jak si vlastně tu rezervaci představit? Jako indiánské vesnice se vzorně postavenými stany, jak je známe z filmového zpracování příběhů o Vinnetouovi asi ne, že?

Ne, to opravdu ne, většina obyvatel indiánských rezervací bydlí ve vyřazených obytných vozech, v montovaných baráčcích nebo v podivných barabiznách z prken. Mezi nimi jsou roztroušená políčka s bramborami nebo kukuřicí a na nich jsou poházené plechovky od piva.

Dnešní indiány živí zemědělství?

Kdepak, políčka jsou jen pro domácí potřebu – není, kdo by brambory nebo kukuřici koupil. V rezervaci je téměř stoprocentní nezaměstnanost, leží stranou větších měst. Zároveň ji drancují dřevařské společnosti, které plošně kácí staleté borovice, zaplavují jezera kalem a asfaltují nové silnice úplně beze smyslu. Celkově je to hodně bezútěšné prostředí. Ale najdete tu i ostrůvky neuvěřitelné životní síly, optimismu a snah zachovat aspoň zbytky tradičního života, předat je dětem a ukázat jim, jak být pyšné na to, že jsou Odžib­vejové neboli Anišinábi, tedy Praví lidé.

Jste se svými indiánskými přáteli stále v kontaktu?

Bohužel už moc ne. Někteří zemřeli, jiní z rezervace odešli, další semlela hospodářská krize. Vlastně je otázka, jestli mám právo je nazývat „přáteli“. Mnozí se na mě dlouho dívali jako na vetřelce, který se na jejich osudu chce jen přiživit. Musela bych s nimi žít léta, abych se téhle nálepky zbavila. A já jsem příliš pevně zakořeněná v Čechách, dlouhé měsíce v cizině jsem špatně snášela.

Vzal vám pobyt mezi indiány dětské iluze?

Nevím, jestli dětské. Vystřízlivění ovšem přišlo hned první den, kdy mě děti z rezervace – ty, kterým jsem přijela pomáhat – okradly o všechny peníze, které jsem si na svou velkou cestu do Ameriky vzala, a obratem je naházely do automatů. Byla jsem bílá, a tedy v jejich očích bohatá… Ale člověk se na ně vlastně nemůže zlobit, když vidí, v jakém prostředí a pod jakým tlakem žijí.

A co vám ten „výlet“ mezi indiány dal?

Vedle spousty jiných věcí hlavně zjištění, že jednoduchá řešení neexistují. Že sociálně-kulturní projekty mohou na papíře vypadat báječně, ale do praxe se uvádějí hodně těžko. Mimo jiné proto, že lidé z různých etnik a různých kultur opravdu myslí jinak, řídí se odlišnou logikou. Což nám sice v přednáškách na etnografii říkali, ale zažít to na vlastní kůži je přece jen účinnější.

Pak už jste se tam nevrátila?

K Odžibvejům ne, ale do Ameriky ano. Přesněji řečeno: vypravila jsem se do Mexika. Ale už ne za indiány, ale do archivu. Pobyt v rezervaci byl pro mě opravdu velmi náročný. Zjistila jsem, že mě sice jiná kultura, jiné myšlení fascinuje, ale že se nedokážu chovat jako „etnograf“.

Jak se má chovat etnograf?

Musí umět nakukovat lidem do domácností, vyptávat se jich na podrobnosti z jejich života… To nedovedu. Ale stále mě zajímalo, jak žijí lidé v různých částech světa, jak se dokážou přizpůsobit životu v nehostinných podmínkách, čemu věří, čeho se bojí a co způsobuje, že některé komunity jsou tak odolné – a jiné se při sebemenším nárazu zhroutí. Vydala jsem se tedy cestou studia archivních dokumentů.

Zase jste napsala dvacet dopisů na různá místa?

Ne, povedlo se mi získat stipendium mexické vlády, takže jsem strávila skoro rok v Mexiku. Věnovala jsem se hlavně raným koloniálním dějinám. Z časů dobývání Ameriky se zachovaly úžasné dokumenty zachycující indiánskou kulturu ještě předtím, než ji kontakt s Evropany nenávratně změnil. Ovšem brzy jsem zjistila, že ten náraz dvou kultur působil oběma směry. Kolumbova plavba změnila i Evropu, stejně nevratně a zásadně.

V jakém směru?

Poměrně dobře známé jsou hmotné zisky: příliv drahých kovů, nové plodiny, ale i „výměna“ nemocí. Stříbro vydrancované v říši Aztéků a Inků způsobilo v 16. století první celosvětovou hospodářskou krizi. Brambory naopak zachránily miliony Evropanů před hladomorem. To vše se dá spočítat, změřit… Ale objevování a dobývání nového kontinentu bylo i velkou duchovní, intelektuální výzvou.

Pro misionáře?

Tak to nemyslím. Není třeba náhoda, že protestantismus – zásadní zpochybnění obrazu světa založeného na Bibli – se rodí přesně jednu generaci po Kolumbově plavbě. A je možné jít ještě dál. Jsem přesvědčená, a ve svých knihách se to snažím prokázat, že sama představa „Evropy“ jako svébytného celku se zrodila právě ze střetu s obyvateli zámořských území. Co se dělo v Evropě, když se Kryštof Kolumbus a Hernán Cortés vrátili se svými senzačními zprávami o „Novém světě“, se může zdát dnešku velmi vzdálené. Jenže teprve když rozpleteme tyhle komplikované kořeny, dokážeme plně porozumět naší přítomnosti.