Ústav dějin křesťanského umění Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy vydal ve spolupráci s Nakladatelstvím Lidové noviny práci „Praga sacra. K vizi posvátné Prahy císaře Karla IV. a jejím duchovním kořenům“ Miroslava Šmieda. Kniha vyšla jako jednatřicátý svazek řady Opera Facultatis theologiae catholicae Universitatis Carolinae Pragensis. Historia et historia artium.

Autor si předsevzal nelehký úkol. Pokusil se přiblížit duchovní rozměr životního díla a reprezentaci římského císaře a českého krále Karla IV. v Praze a v Českém království s hlavním důrazem na říšskou symboliku. Významnou roli hrála nejen Karlova rozsáhlá zakladatelská a stavební činnost, ale i užití řady nových patrocinií a translace četných relikvií a svatých ostatků. Karel IV. chtěl z Prahy vybudovat nástupkyni starých císařských metropolí a trvalé centrum lucemburské moci.

Karel IV. měl nač navazovat a čím se inspirovat. Již panovníci z rodu bájného Oráče chtěli z Prahy učinit vlivné duchovní centrum. Proto je první rozsáhlý oddíl knihy zasvěcen křesťanství jako duchovnímu pilíři moci vladařů z rodu Přemyslovců. V něm Šmied pojednává o Praze od počátků christianizace Čech až do doby Jana Lucemburského, který ještě navazoval na přemyslovské dědictví. Ve svém výkladu vychází samozřejmě z dochovaných staveb a uměleckých děl, ale také z archeologických nálezů a písemných, hlavně vyprávěcích pramenů.

Největší pozornost zaměřil samozřejmě na jednotlivé památky sakrální architektury a jejich patrocinia, která mají velkou vypovídací hodnotu. Hlavní důraz je kladen na Prahu v dnešním slova smyslu, zejména pak na areál Pražského hradu a Vyšehradu. Přibližuje tak Prahu prvních českých králů (Vratislava I. a Vladislava I.) a posledních Přemyslovců. Vedle stavebního díla si všímá i dochovaných relikvií a relikviářů, které vznikly ve sledovaném období a jsou spjaty s Přemyslovci.

Nejrozsáhlejší část knihy je zasvěcena duchovní vizi Prahy Karla IV. Na počátku Karlova duchovního díla stojí bezesporu povýšení pražského biskupství na arcibiskupství a položení základního kamene gotické katedrály sv. Víta. Karel IV. ale nezůstal jen u těchto dvou významných počinů a další následovaly poté, co se stal samostatným vládcem, resp. po založení Nového Města pražského, kde se u řady fundací prosadila říšská patrocinia.

Hodně se už napsalo o císařově vztahu k relikviím a kultům vybraných světců. Mezi nejvýznamnější a nejznámější patřili sv. Vít a sv. Zikmund, na jejichž příkladu se jasně ukazuje Karlovo systematické budování kultu zemských patronů. Velevýznamným počinem bylo již výše zmíněné založení Nového Města pražského, které mělo sehrát důležitou roli v duchovní politice i reprezentaci římského císaře a českého krále.

Největší důraz klade Šmied na kult Karla Velikého, jenž byl jedním z osobních panovníkových patronů a zároveň i jeho vzorem. I proto nejprve pojednal o Karlově kultu v Evropě, především ve Francii a ve Svaté říši římské.

Co se českých zemí týče, nebyl u nás Karlův kult sice neznámý, ale byl považován za cizí a nikdy nezdomácněl. Přesto našel významné místo v duchovním díle Karla IV., čehož je důkazem novoměstský Karlov, který se nejen zasvěcením klášterního kostela (Nanebevzetí Panny Marie a svatého Karla Velikého), ale i jeho samotným půdorysem odvolává přímo k Cáchám. Šmied přibližuje místo areálu Karlova i v urbanistické koncepci císaře Karla IV. Věnuje se podobě středověkého klášterního areálu a hlavně pak samotnému klášternímu kostelu, který srovnává s kostelem Panny Marie v Norimberku. U obou staveb nachází řadu shodných rysů.

Pozornost věnuje ale i dalším světcům a světicím, sv. Jindřichovi a sv. Kunhutě, sv. Longinovi nebo sv. Palmáciovi. Stranou neponechává ani úctu k pašijovým relikviím, které se dočkaly samostatného svátku (svátek Kopí a hřebů Páně), během něhož byly slavnostně ukazovány poutníkům na Dobytčím trhu.

Je dobře, že si autor všímá i vazeb mezi Prahou a významnými duchovními a uměleckými evropskými centry (Trevír, Cáchy, Francie), na což bylo kdysi výrazněji upozorněno v rámci mezinárodního výstavního projektu „Karel IV. Císař z Boží milosti. Kultura a umění za vlády Lucemburků 1310-1437“.

Je důležité si ale uvědomit jednu věc: římský císař a český král Karel IV. sice přišel s projektem přetvoření Prahy v duchovní centrum Evropy, ale nepodařilo se mu jej dotáhnout do úplného konce. V jeho započatém díle pak pokračoval jeho nejstarší syn a nástupce Václav IV., za jehož vlády byla dokončena většina karlovských staveb. Bohužel se Václavův podíl na dostavbách dá vyčíst jen z výzdoby Týnského chrámu, kde se v sedile severní boční lodi nachází jeho reprezentativní busta.

Závěrečný oddíl nastiňuje v několika krátkých kapitolách snahy o duchovní obnovu Prahy po husitských válkách a hlavně pak za vlády panovníků z dynastie Jagellonců.

Čtení je to zajímavé a místy i velice podnětné, přesto místy kniha působí jako soubor několika statí, které mají sice podobné téma, ale někdy mezi nimi chybí určitá provázanost a jsou jakoby vytrženy z kontextu. Jako příklad uveďme kapitolu o zisku relikvií a ostatků svatých během první římské jízdy. Některá další témata jsou pak bohužel pouze naznačena, jako např. sv. Václav jako prostředek reprezentace českých králů za hranicemi Českého království. Sám autor až v závěru uvádí, proč se nevěnoval dalším kultům, které jsou spjaty s Novým Městem pražským.

Velkým kladem publikace je určitě její bohatý, i když černobílý kvalitní obrazový doprovod, který je důležitou součástí textu. Čtenáři, kteří znají publikace z řady Opera Facultatis theologiae catholicæ Universitatis Carolinæ Pragensis Historia et historia artium jsou na něj již zvyklí.

Knihu „Praga sacra. K vizi posvátné Prahy císaře Karla IV. a jejím duchovním kořenům“ Miroslava Šmieda můžeme vnímat za jeden z dodatečných, velice zajímavých příspěvků k sedmistému výročí nejvýznamnějšího Lucemburka na českém trůnu.