Praha se v roce 1918 stala hlavním městem národního státu Čechů a Slováků, německý a židovský živel byl však nejen nepominutelně početně zastoupenv obyvatelstvu, ale ještě mnohem viditelněji přítomen ve sférách jejího kulturního a společenského života. Reminiscence na meziválečnou metropoli se pohybují v zásadě mezi dvěma symbolickými podobami: „živoucím multikulturním průsečíkem“ a „izolovaností tří oddělených kultur“. Kniha německé badatelky Ines Koeltzsch se snaží nahlédnout pod povrch této dichotomie a předložit multiperspektivní obrázek česko-židovsko-německého přediva vztahů.

...

Z pohledu historie můžeme na nesčetné případy společného soužití příslušníků několika etnik či národností nahlížet jako na dějiny oboustranného obohacování a tolerance, ale i nenávisti a vzájemných konfliktů a střetů, ovlivňovaných jak normativně-právním rámcem platným pro to které území, tak osobními postoji a názory konkrétních jednotlivců či skupin stejně smýšlejících osob. Vzájemná koexistence členů rozmanitých etnik se tak vyvíjí s ohledem na dobové okolnosti. To samozřejmě platí i pro Prahu, obývanou od založení města vedle domácího českého obyvatelstva také příslušníky německého a židovského etnika, ale i dalšími menšinami, proměňujícími se v souvislosti s tokem dějinných událostí. Kniha německé badatelky Ines Koeltzsch je dalším příspěvkem k poznání jedné z etap tohoto mnohasetletého česko-německo-židovského soužití.

Jak Ines Koeltzsch uvádí v předmluvě k českému vydání své monografie, k zájmu o město Prahu ji nepřivedla minulost, ale přítomnost. Její euforie z otevřené a kreativní atmosféry Prahy po „sametové revoluci“ začala vyprchávat, když si uvědomila, že městský prostor stále více podléhá komercializaci, „kde historie působí dojmem pouhé marketingové strategie“, společnost se stále více sociálně diferencuje a narůstá v ní xenofobie (s. 9). Obdobné napětí a antagonismy, samozřejmě zasazené do jiného společensko-politického kontextu, nacházela i v ovzduší Prahy první republiky, a proto se rozhodla věnovat svoji disertační práci výzkumu jednoho z jejich hlavních zdrojů, konkrétně vztahu multietnicity a nacionalismu. Disertaci obhájila na Freie Universität Berlin v roce 2010 a o dva roky později ji vydala v prestižním mnichovském nakladatelství Oldenbourg Verlag.1 S Prahou je svázána i v současné době, neboť její zájem o moderní židovské dějiny, o teorie multietnicity a nacionalismu, ale i o migraci a sociální a kulturní dějiny 19. a 20. století ji naposledy přivedl do Masarykova ústavu a Archivu AV ČR, kde je od roku 2013 hlavní řešitelkou projektu „Dějiny úpadku? Židé na venkově a v malých městech v českých zemích ve středoevropském kontextu (1848–1938)“.

Mezi (nejenom) českými badateli bylo jako další příspěvek k osvětlení problematiky života obyvatelstva meziválečné Prahy vítáno už původní německé vydání monografie I. Koeltzsch a neuniklo ani pozornosti recenzentů. Na stránkách Českého časopisu historického vyšly hned dvě recenze, jedna z pera česko-německého historika Bedřicha Loewensteina, specialisty na moderní evropské dějiny, druhá od Jiřího Peška, jednoho z autorů zatím posledního zpracování dějin Prahy.2 Zatímco B. Loewenstein se zaměřil na celkové vyznění práce, její přínos a obsah jednotlivých kapitol, J. Pešek se jako mnohaletý badatel o dějinách Prahy vedle připomínek ke koncepci soustředil na konkrétní nepřesnosti, omyly, desinterpretace či opomenutí autorky; proto je škoda, že se během přípravy českého vydání publikace nenašel čas na zapracování alespoň nejpodstatnějších z nich, případně těch, které mohou být pro další badatele zavádějící.3 S ohledem na vědomé neakceptování připomínek recenzentů, s nimiž se povětšinou ztotožňuji, nepovažuji za účelné vytvářet jejich další přehled a v následujících řádcích se zaměřím pouze na základní představení struktury práce, jejích hlavních cílů a autorčiných postupů při jejich dosahování.

Základem monografie I. Koeltzsch jsou čtyři dílčí studie tvořící čtyři samostatné kapitoly zaměřené na úřední statistiku („Město očimastatistiky. Ke konstrukci etnických a národnostních skupin při sčítání lidu za první republiky“; s. 31–78), komunální politiku („Symbolicky vymezené hranice. Česko-židovsko-německé interakce v městské politice“; s. 79–148), intelektuální veřejnost s akcentem na intelektuální elity („Mimo dané hranice. Kulturní výměna v řadách intelektuální veřejnosti“; s. 149–209) a populární kulturu velkoměsta, především pak biograf jako oblíbené místo relaxace širokých vrstev obyvatelstva („Urbánní meziprostory. Česko-židovsko-německé setkávání v kultuře velkého
města“; s. 210–277). Každá z uvedených kapitol má vlastní úvod, jen má sledovanou problematiku zařadit do širších historických souvislostí, a závěr. Tematickým kapitolám je předřazena kapitola s označením „Úvod“ (s. 11–30). Autorka v ní vytyčuje hranice oblasti svého zájmu, hodnotí stav současného výzkumu, definuje základní pojmy práce a koncepční přístupy, jež při zpracovávání následujících kapitol využívá, nastiňuje celkovou strukturu práce a seznamuje čtenáře s prameny, z nichž čerpala.

V rámci rekapitulace současného stavu výzkumu Prahy jako multietnického velkoměsta středovýchodní Evropy v meziválečném období (s. 14–22) autorka upozorňuje, že v těchto pracích jsou jednotlivé etnické skupiny či menšiny obyvatelstva zkoumány převážně jako izolované entity, mezi nimiž dochází ke konfliktům, případně žijí v symbióze. Ona sama zvolila pro zpracování svého tématu koncept „integrované historie města“, což znamená, že zkoumá historii „vzájemných vztahů a vazeb mezi ‚kolektivy‘ prezentovanými jako většina či menšina“ (s. 15). Aktéry jednotlivých kapitol „tak nejsou ‚Češi‘, ‚Židé‘ nebo ‚Němci‘, nýbrž experti v oboru sčítání lidu, komunální politici, intelektuálové a také producenti a konzumenti velkoměstské kultury“ a z hlediska výzkumu je podstatné městské „dějiště“, na kterém se potkávají (s. 25).

Na základě těchto koncepčních souvislostí vyvozuje I. Koeltzsch pro svůj výzkum jako stěžejní následující otázky: V jakých sociálních situacích, případně kontextech aktéři vnímali alteritu a jak ji interpretovali? Jaké rozdíly, ale i překryvy existovaly mezi různými etnicko-národnostními konstrukcemi identit? Kde narážely na hranice a ztrácely svoji relevanci? (s. 25.) Při hledání odpovědí autorka pracovala s velkým množstvím pramenů jak úřední, tak osobní povahy a využívala i literární texty a vizuální prameny včetně dobových filmů. Historika vedeného od dob studií ke kritickému přístupu k pramenům ale zarazí její poznámka, že žádnému typu pramenů nepřisuzuje z hlediska možnosti historického poznání přednostní postavení. Vysvětlení a uvedení na pravou míru by sice mohla přinést hned následující věta: „Mnohovrstevnatý obraz minulosti vzejde až ze vzájemně propojené analýzy různých typů pramenů“ (s. 27), problém je však v tom, že tato analýza v práci chybí. I. Koeltzsch totiž pracuje s předem daným konceptem, k jehož doložení vybírá pouze prameny, které ho potvrzují; o případné existenci dalších mlčí. S prameny (stejně jako s danými fakty) navíc pracuje izolovaně, bez přihlédnutí k okolnostem jejich vzniku a historickým souvislostem. To platí např. i o vytěžování dobového tisku, kdy ve většině případů nepracuje s kompletními periodiky, ale využívá pouze výstřižkový archiv ministerstva zahraničních věcí, uložený v Národním archivu v Praze. Přehlížení dobového kontextu je zarážející i s ohledem na dobu, kterou si autorka pro zkoumání nacionalismu pražského obyvatelstva vybrala – ta je na jedné straně ohraničena vyhlášením samostatného státu, o jehož existenci (ať už v jakékoli podobě) český národ a jeho představitelé usilovali řadu desetiletí, ze strany druhé hrozbou šíření nacismu a anexí části Československa.

Přestože Ines Koeltzsch odvedla velký kus práce a její publikace má pro zkoumané období a téma svůj význam, otázky, které si na počátku svého výzkumu položila, zůstaly bez odpovědí. Namísto závěru se zhodnocením výsledků výzkumu autorka zařadila „Výhled a shrnutí“ (s. 278–285), ve kterém komentuje vývoj událostí po Mnichovu a znovu stručně rekapituluje obsah jednotlivých kapitol monografie.