Kniha Putování za obzor představuje souhrnné a čtenářsky přívětivé zpracování dějin trampingu.

Čaj z jehličí, bolavé nohy v kanadách, domovenka na rukávu battle dressu, noc pod širákem. Ale také chatová osada, šikana ze strany četnictva či StB, odsudek rodičů, tábornická škola či koncert pod hlavičkou Socialistického svazu mládeže. Československý tramping měl mnoho překvapivých podob. Publikace Putování za obzor autorského kolektivu Jana Randáka, Jana Krška, Jana Mareše, Jana Pohunka a Jana Špringla je první prací, která tento fenomén představuje v jeho šíři a komplexitě.

Kniha se věnuje dějinám trampingu v letech 1918–1989. Proměny subkultury přitom vysvětluje v souvislosti s celkovým politickým a společenským vývojem. Kniha tak má potenciál otevřít dosud opomíjené téma badatelské obci a zaujmout i čtenáře, které láká spíš kavárna než táborák. Výklad se drží obvyklé chronologie – pokrývá počátky trampingu ve dvacátých a třicátých letech, osudy hnutí za Protektorátu i „ve stínu padesátých let“, pozornost věnuje silné vlně trampingu v polovině šedesátých let a končí normalizací. Závěrečná kapitola je postavená na rozhovorech s pamětníky a přibližuje různé podoby trampské zkušenosti.

Kovbojíčci a chuligáni

Nejzajímavější kapitoly knihy se věnují veřejné diskusi o trampingu na přelomu dvacátých a třicátých let a znovu v šedesátých letech. U obou případů můžeme sledovat paralelní vývoj: tramping nabírá na popularitě a dostává se do hledáčku veřejnosti. Po prvotní vlně morální paniky provázené represí nastává vyjednávání žádoucí podoby trampingu a jeho místa ve společnosti. Průvodním jevem je i vnitřní konflikt uvnitř hnutí a vydělování potenciálně konfliktních podob trampingu („političtí“ levicoví trampové ve třicátých letech, „kovbojíčci“ a „chuligáni“ v letech šedesátých). V důsledku toho dochází k přijetí trampingu většinovou společností jako neproblematické rekreační aktivity (což někteří z trampů chápali jako opuštění původních ideálů).

Ve třicátých letech představovala hlavní stabilizační faktor komercializace trampingu a jeho začlenění do populární kultury skrze oblibu trampské písně a sportu. V šedesátých letech hrála důležitou roli zprostředkující role starých levicových trampů, tehdy již oceňovaných členů establishmentu, jako byli Géza Včelička, Bohuslav Čepelák – Irčan či Vašek Káňa, a zejména spolupráce s Československým svazem mládeže. Úspěšné byly zejména tzv. tábornické školy. Budování zázemí a institucionálního krytí v ČSM zároveň připravilo živnou půdu pro rehabilitaci skautingu v obrodném procesu pražského jara. U obou období je naznačena také provokativní otázka využitelnosti trampingu ze strany státu pro účely vojenské služby. Je sympatické, že kniha nevykresluje tramping a priori v opozici vůči „režimu“ či společnosti (až na několik stylistických klišé typu „kolonizace trampingu“), ale ukazuje různé interakce a procesy vyjednávání, od reakcí na represi po zapojení do institucionálních struktur. Kniha tak může obohatit diskusi o charakteru socialistické diktatury. Tyto podněty jsou ovšem přítomné spíše implicitně a kniha tuto linii tázání nerozvíjí. Je to škoda, například v oddílu o normalizačním trampingu by bylo zajímavé navázat na knihu Přemysla Houdy o slavném folkovém festivalu Porta.

Práce se snaží být otevřená co nejširšímu publiku a je psána přístupným jazykem bez zátěže odborné terminologie. Sympatická je snaha o dialog s trampskou komunitou, aniž by vedla k přijímání zažitých schémat a trampského výkladu vlastních dějin. Naopak poměrně citlivě problematizuje řadu trampských mýtů (například trampský odboj za druhé světové války, tramping jako výraz odporu proti komunismu). Zároveň se snaží o co nejširší zachycení nejrůznějších a často i protikladných podob trampingu. Otázka, kdo je a kdo není pravým trampem, provázela tramping od samotných začátků a nezřídka se stávala spouštěčem ostrých sporů. Do této pasti se autoři odmítají chytit. Nenadřazují jednu podobu trampingu druhé a (až na výjimky) se vyhýbají normativnímu hodnocení. Do jejich výkladu se vejdou rudí trampové, „kovbojíčci“, ortodoxní tuláci i „zpaďouřelí“ osadníci.

Tento široký záběr však má i jisté mezery. Pokud by čtenář nabyl dojmu, že „holky na osadu nepatří,“ autoři jako by mu dávali za pravdu. Kromě krátké kapitolky lakonicky nazvané Ženy se s trampkami setkáme zřídka. Genderová perspektiva by se přitom k výzkumu fenoménu trampingu velmi dobře hodila. Kritika trampingu byla v meziválečném období (ale i v šedesátých letech) spojena s představou pohlavní nevázanosti mládeže. Slušné děvče zkrátka nemělo na vandru co dělat. Také sami trampové se vymezovali vůči dobovým genderovým normám a vytvářeli specifické představy ženských i mužských rolí.

Kdo je tady tramp?

Slabinou publikace jsou ovšem (přiznané) potíže s definicí trampingu. S trochou zjednodušení můžeme rozlišit tři způsoby, kterými se autoři k tématu vztahují: tramping jako subkultura (se svým slangem, ošacením i svébytným uměleckým projevem), tramping jako diskurs (veřejná diskuse o trampingu) a tramping jako praxe (kterou si v různých dobách a z různých příčin osvojují různé společenské vrstvy). Nejasná definice trampingu i absence jasného teoretického rámce však může vést k tomu, že podstatné momenty a nosná témata práce poněkud zapadnou.

Badatelské otázky jsou v knize spíše naznačené. Proč tramping v určitých historických obdobích nabýval na popularitě? Měl tramping subverzivní potenciál nebo převažovala jeho únikovost, která měla ve výsledku stabilizační efekt? Proč se ve dvacátých letech u táboráku scházeli levicoví aktivisté a proč v šedesátých letech vycházela trampská rubrika v armádním časopise Obrana lidu? Jaké významy na sebe braly do omrzení opakované fráze o „kamarádství“ a „romantice“? Práce nepostrádá řadu zajímavých momentů ani originální postřehy, tázání však spíše zůstává na pozadí. Celkově působí kompromisním dojmem, a to nejen proto, že je výsledkem spolupráce pěti autorů, ale různým badatelským pozadím. V důsledku popularizačního přístupu některé argumentační linie působí nedotaženě a úvodními pasážemi o genealogii trampingu se pročte nejspíš jen odborně založený čtenář. Celkově se jedná o materiálně bohatou, ale interpretačně spíše uměřenou knihu.

Pětice Janů na sebe vzala náročný úkol napsat syntetické dějiny trampingu ve chvíli, kdy dílčích studiích věnovaných tomuto fenoménu je jako šafránu. Kniha má obdivuhodný časový i tematický záběr, zároveň se ale jednotlivé části liší rozsahem i propracovaností argumentace. Přesto se jedná o vzácný exemplář skutečné kolektivní monografie a text velmi dobře funguje jako celek. Velkým kladem je i vkusná grafická úprava a velké množství atraktivního obrazového materiálu: unikátní fotografie, ilustrace z dobových trampských časopisů či ukázky z cancáků a osadních kronik vhodně doplňují text a prohlubují čtenářský zážitek. Celkově se jedná o zdařilou publikaci, která jistě zaujme čestné místo v knihovničkách sečtělých trampů i intelektuálů předstírajících tuláckou touhu.

Autor je paďour.

V zásadní knize českých historiků se dozvíme detaily ze života trampů, ale lze ji číst i jako doklad neustálého vyjednávání práva na svobodné trávení volného času. Střetávání trampingu s mocí má řadu vrstev, což je možná důvod, proč se autoři bojí odvážnějších závěrů.

Trampingem jako svébytným fenoménem se nová generace českých historiků a etnologů zaobírá již delší dobu; pořizují rozhovory v trampských osadách, bádají v archivech, shromažďují trampské „cancáky“.

Asi nejvýrazněji se tyhle snahy zhmotnily ve výstavě Století trampingu (Národní muzeum, 2018) a v dílčích pracích zaměřených hlavně na prvorepublikový tramping. Teď kolektiv autorů kolem historika Jana Randáka zmapoval tramping v nebývalé šíři: jejich Putování za obzor je dosud nejobsáhlejší sondou do historie tohoto fenoménu.

Takřka sedm set stran textu s obsáhlým poznámkovým aparátem jistě není fanouškovským psaním. Jde o odbornou práci, v níž se o historii trampingu dozvíte téměř vše.

Na druhé straně autoři, mnohdy aktivní trampové, si jsou hned od počátku vědomi, že suchou analýzou (obrovského!) množství pramenů se i leccos vytrácí: nepřenositelný prožitek pobytu v přírodě, zvuků praskajícího ohně, trampské sounáležitosti.

I tak předkládají obraz trampingu velmi čtivý, plastický, nahlížený z mnoha leckdy překvapivých perspektiv. Někdy ovšem až úpěnlivá snaha nic neopomenout vede až k zahlcení detaily.

Od protestu k masové zábavě
Randák a spol. v úvodu diskutují, zda lze tramping považovat za subkulturu definovanou specifickými hodnotami, které jsou často v rozporu s mainstreamovou společností. Tento protestní náboj a relativně exkluzivní systém rituálů nepochybně tramping v části své historie měl (zejména ve 20. a 50. letech), ale už ve 30. letech se profiluje také jako masová zábava, kterou lze jen obtížně odlišit od sportu, turistiky a dalších forem trávení volného času.

Autoři tak nakonec provizorně uzavírají, že trampský svět měl subkulturní prvky a svébytný jazyk i styl, nicméně jeho podoba se proměňovala podle aktuálních módních vln. Nelze tedy najít nějakou esenciální, ahistorickou podstatu trampingu.

Je však třeba říct, že historie trampingu byla vždy bytostně spjata s politikou. Zájem na podchycení „volné“ mládeže měli prvorepublikoví mravokárci, stejně jako představitelé komunistické moci. A nepochybně ani trampové nebyli jen proklamativně apolitičtí, vždyť KSČ podporovala levicově orientovaný časopis Tramp (30. léta), řada z nich sympatizovala s marxismem a legendární je i trampská delegace do SSSR v roce 1931.

Inspirativní jsou zejména ty pasáže knihy, které problematizují zažitá vyprávění a trampské legendy. Jde například o přehodnocení postoje autorit k trampingu v druhé půli 30. let. Zatímco zprvu byl „divoký skauting“, jak se mu přezdívalo, symptomem mravního úpadku (viz Lex Kubát z roku 1931) a překážkou v plánech takzvané předvojenské výchovy (reprezentované organizovaným Sokolem a Junákem), po obroušení hran některých trampských výstřelků čeští ekonomové i vojenští stratégové jeho kvality oceňovali.

Paradoxně i Důstojnické listy v roce 1933 psaly, že trampingu „lze využít pro výcvik mládeže v budování táborů, chat, baráků nebo skrýší pro táboření v noci“. Podobně ekonom Josef Macek (1935) v Cestě z krize oceňoval tramping jako jednu z forem regenerace pracovních sil. A v neposlední řadě masová podoba trampingu měla významný hospodářský aspekt: vydělávali na něm provozovatelé hostinců a chat, výrobci oblečení i sportovního vybavení.

Jinak řečeno, původně antimilitaristický a protikonzumní akcent se z trampingu vytrácel.

Odpor, nebo odboj?
Mládež v osadách byla napříč režimy obtížně kontrolovatelná, nicméně ne vždy lze snahy o její podchycení vykládat jako jednosměrnou represi. I trampové museli s mocí vyjednávat a k prosazení svého činili tu větší, tu menší ústupky: některé (snad usedlejší) trampské osady spolupracovaly za války s Mládeží Národního souručenství či usilovaly o začlenění do Kuratoria pro výchovu mládeže , byť oficiálně tyto kolaborantské organizace tramping odsuzovaly.

Autoři se také nebojí občas poukázat na citlivější místa trampské kolektivní paměti. V Česku například najdeme řadu pietních míst, která mají upomínat odbojáře a oběti nacismu z řad trampů. Podle Randáka a spol. je nicméně třeba rozlišovat mezi odporem (vlastenecká vyjádření, například v písních) a odbojem. Mají za to, že představa o ryze trampských odbojových sítích je spíše scestná a nacistický bezpečnostní aparát ve skutečnosti tramping příliš nezajímal.

„Někteří trampové vyjadřovali odpor proti okupaci a byli členy odbojových organizací, tyto tendence však pravděpodobně nepřekročily pro režim kritickou mez. Kdyby k tomu došlo, nacistický bezpečnostní aparát by proti trampingu jako celku vystoupil, jak se stalo v případě organizací Junák a Sokol,“ píše v knize Jan Špringl. Podobně odbojovou činnost legendárního Boba Hurikána má spíše za zveličenou.

Jak ochočit tramping
Výraznější represi trampingu situují autoři, možná překvapivě, až do konce 50. let, kdy se již v jiných oblastech schylovalo k uvolnění. Běžné bylo rozhánění potlachů, zabavování výstroje, policejní šikana.

Za nejkřiklavější případ policejní zvůle lze považovat takzvaný krvavý jetřichovický potlach (1963), kdy bylo kolem dvou set trampů zbito obušky a jejich tábor rozprášen. Méně se obecně ví o perzekuci zástupců meziválečného levicového trampingu v 50. letech: Jack London Club byl záhy po roce 1948 označen za „tribunu trockismu“ a jeho předseda Rudolf Noha odsouzen na 12 let za velezradu.

Renesance trampingu nastala v roce 1964, kdy se i trampům dostalo samostatných rubrik v armádní Obraně lidu a svazáckém Mladém světě . Tramping proniká do populární kultury a přes opakující se odsudky „výstřelků kovbojíčků“ se stává znovu masovým fenoménem. Nutnost pozitivního přístupu k trampingu brzy zdůraznil sekretariát ÚV KSČ a Československý svaz mládeže (ČSM) se jej na základě jeho zadání pokoušel „kolonizovat“ zřízením takzvaných tábornických škol.

Vágnost legalizovaného tábornictví na druhé straně umožňovala oprašovat nejrůznější historické tradice (tramping, skauting, woodcraft…) a postupně je rehabilitovat. Autoři trefně popisují 60. léta jako éru hybridity a fúze různých tradic, dříve neslučitelných (tramping a skauting) a objevování kořenů. Tato hybridita podle mého přetrvává dodnes a i když na svou pravověrnost budou jistě přísahat leckteří obyvatelé osad, „ryzí tramping“ je spíš Svatým grálem než reálně žitou skutečností. Ale to už je téma na jiný článek i knihu.

Otázka vyjednávání podoby trampingu se svazáckými a odborovými organizacemi může být pro pamětníky patrně nejkontroverznější kapitolou. Autoři se ale nesnaží podat nějaký jednoznačný výklad vztahu mezi trampingem a Socialistickým svazem mládeže ( SSM), protože míra spolupráce s dominující mládežnickou organizací měla dosti široké spektrum odstínů (od využívání výhod a vědomé kolaborace po spíše formální členství). Přiklání se k závěru, že Svaz měl hlavně na lokální úrovni nedostatek prověřených a aktivních kádrů, což vedlo k erozi jeho cílů a k nejrůznějším kompromisům. Pro mládež jednoduše musel SSM zůstat alespoň trochu atraktivní, nechtěl-li ustrnout jako jeho historický předchůdce ČSM.

Paradoxy trampského vzpomínání
Zatímco hlavní část knihy staví na písemných pramenech, závěrečná kapitola čerpá z rozhovorů s 33 trampy-pamětníky. V souvislosti s předcházející debatou stojí za zmínku, že řada z nich přiznává členství v SSM, Svazarmu nebo jiných masových organizacích, což na dnešní racionalizace (ohledně „formálního“ členství) vrhá zase poněkud jiné světlo. Ačkoli tato část vychází z orálně historické metody, lze ji brát spíše jako ilustraci rozmanitosti táboření za komunismu, než jako snahu hlouběji analyzovat podoby trampského vzpomínání/zapomínání.

Autoři uzavírají, že tramping opravdu nelze vměstnat do jedné definice. A že jde o tak mnohotvárný fenomén, že jedinou generalizací je snad jen „převážně dobrý vztah s obyvateli venkovských lokalit a obliba vojenské výstroje či její imitace“.

To je skutečně trochu málo, ale těžiště knihy je naštěstí jinde; v důsledném vytěžení archivů a ve zmapování hlavně prvního půlstoletí existence trampingu. I tak je Putování za obzor dosud nejucelenější prací o této subkultuře a řekl bych, že povede k oživení zájmu o ni i v rámci jiných oborů.

Vlčnovští prominou. Jízdě králů lze celkem fandit a nikterak neprotestovat proti tomu, aby byla nadále zapsána na kulturním seznamu UNESCO. Podobné lidové slavnosti ale najdeme ve střední Evropě, na Balkáně, kdekoliv. Česko má zato kulturně-společenský fenomén, který je opravdu jedinečný. Pokud můžeme seznam UNESCO obohatit něčím výjimečným, je to tramping.

Jeho dějinám mezi lety 1918 a 1989 se věnuje nedávno vydaná publikace nazvaná Putování za obzor. Do torny si ji čtenář nepřibalí. Je to těžký špalek o bezmála 700 stranách. Kromě fundovaného textu přináší dobové fotografie, faksimile a karikatury.

Knihu napsalo pět Janů - Randák, Krško, Mareš, Pohunek a Špringl. K jejich odborné výbavě patří nejen historické vzdělání či praxe, ale také fakt, že jeden je šerifem trampské osady Tuláci podzemí a jiný "praktikujícím trampem, povětšinou samotářem". Je jasné, komu autoři straní, ale kdo by to zálesákům zazlíval.

Některé boje jsou dávno zapomenuty - jako například Kubátův zákon, který na části území zapovídal stanování nesezdaných párů, nebo pře o správné označení: trampové, kovbojíčkové, divocí skauti, woodcrafteři.

Jiné zaslouží smeknout sombrero i po letech, například rezistence ve 40. a 50. letech minulého století. Mezi trampy najdeme opravdové hrdiny, z těch příběhů jde husí kůže a chuť vzdát čest jejich vlajce má i pravověrný měšťák. Vždyť i normalizační festivaly Porta v sobě ještě nesly étos ne přímo odporu, ale nesouhlasu.

Tramping byl od prvopočátků na začátku 20. století krásným snem, ideální mentální krajinou, kde šlo prožívat to, co v občanské společnosti nebylo možné. A nešlo skrývat, že tohle snění se opírá o mystickou krásu severoamerické divočiny, indiánský kýč a zidealizované přátelství. Je to hra pro dospělé - a proč by neměla být? Je to hra na dobrý Západ, a to v určitých dobách znamenalo mnoho.

Ano, tramping je zhruba stejně starý jako republika, jejíž odkaz si připomínáme vždy, když se nám to hodí. Dějiny trampingu tak nejsou jen příběhem tohoto hnutí, ale také politických proměn, které ho rámovaly. Ve sladkých dobách ho mocní nechali na pokoji, většinou se na něj ale dívali s podezřením. Tramping je přece bez kontroly a hierarchie.

Autoři knihy o něm přečetli snad všechny dostupné podklady, aby vytvořili kanonickou kroniku.

Není to oslavná sága, naopak až pedanticky zaznamenává například výtky dobového tisku vůči trampům. Od toho prvorepublikového, kdy prý někde "chodcům na stezce nabízela se skautující děvčata", po normalizační výtku slovenské osadě Slánští vlci, kde údajně zapalují oheň naftou.

Zájem o podobné pitoresknosti, občas zjevně vyfabulované novináři, je ne snad Achillovou patou publikace, ale jejím lehce zhmožděným kotníkem. V margináliích se občas ztrácí směr, dobové směřování trampského hnutí je rozmlženo všedním pinožením, které nezasluhuje zmínku druhý den. Na vandr se tak stále dá jít, jen je to chůze maličko kulhavá.

Více než poťouchlostem denního tisku by stálo za to věnovat zájem analýze a - zejména v novější historii - obsáhlejším rozhovorům s pamětníky. Těch v publikaci několik je, ale nikoliv jako tresť vyprávění, spíše coby bonus nebo střípky z cest a osad.

Plusem je naopak odpovědný, dalo by se říci širokoúhlý záběr autorů a fakt, že tramping neomezují jen na přípražskou Berounku či Sázavu. Severní Morava, západní Čechy, Slovensko, i tam měl tramping přívržence, i tady se dělala "pořádná Amerika".

Publikace podrobně zaznamenává například i proměny skautského kroje, hudby a jejích nosičů nebo dalších atributů tohoto jedinečného "kmene".

Každá pořádná trampská osada má svou kroniku. Nyní ji má i celé hnutí. Tramping trvá, byť v poměrně marginalizované podobě, i po roce 1989. Snad nám nevyhyne. A snad kvůli tomu nebude třeba vypisovat speciální dotační programy.