Dvě nové publikace českých historiků zkoumají expertní skupiny v době socialismu a poukazují na jejich významný podíl na porevoluční transformaci Československa.

V těsném sledu za sebou vyšly dvě historické publikace, které zkoumají zatím nedostatečně zpracované téma expertních forem vládnutí v socialistickém Československu. Zatímco publikace Řídit socialismus jako firmu od Vítězslava Sommera zkoumá kořeny technokratického vládnutí od začátku 20. století a především za socialismu, kolektivní monografie Architekti dlouhé změny na toto téma navazuje a nachází v expertních skupinách pozdního socialismu kontinuitu s vývojem po roce 1989. Obě knihy novým způsobem odpovídají na otázku, proč se ekonomická a společenská transformace Československa po roce 1989 odehrála tak hladce a bez sebevětšího odporu. Převládající odpovědí do nedávné doby bylo poukázání na dominující neoliberalismus na Západě, který byl importován do postsocialistického prostoru. Tato představa však přehlíží vývoj, který se odehrával v samotných zemích bývalého socialistického bloku dávno před revolučním rokem 1989. Nositeli změny byly zejména expertní skupiny uvnitř jednotlivých socialistických zemí, které mohly po revoluci uskutečnit své představy o změně hospodářského, sociálního, politického, ale i právního systému.

Důraz na kontinuitu

Vítězslav Sommer ve své knize identifikuje obrat k expertnímu vládnutí již v poststalinském období, kdy dochází k nárůstu vědních oborů a institucí. Hledáním nových cest, jak vyřešit problémy socialistického modelu a představit společnosti vizi budoucnosti, založenou na příslibu materiálního blahobytu, větší politické participace a širokých možností osobního rozvoje každého jednotlivce, se intenzivně zaobíraly expertní skupiny v reformních období druhé poloviny šedesátých let. Tuto technokratickou vlnu nezastavilo ani radikální odmítnutí reformistů a nástup normalizace. Naopak, jak ukazují předložené studie v knize, posrpnový režim využil reformní expertizu a navázal na některá její témata. Vznikla tak kontinuita s technokratickými tendencemi přítomnými v reformním komunismu. „Pragmatické spojenectví mezi stranickými elitami a technokraty bylo zárukou stability socialistických režimů, přesto se mohlo stát východiskem politických a sociálních pohybů, podrývajících zdánlivě pevné a jednoznačné rozdělení moci,“ dodává ve své knize Sommer.

Kontinuitou mezi expertním prostředím pozdního socialismu a tvůrci liberálně demokratického systému po roce 1989 se věnuje druhá publikace Architekti dlouhé změny. Kniha navazuje na koncepci tzv. dlouhé změny, která nabourává zaběhnutou představu o „zamraženém socialismu“, izolovaného a neměnného molocha, který byl po revoluci 1989 transformován vlivem importu západního neoliberalismu. Publikace naopak ukazuje, že socialistické elity se společně s expertními skupinami minimálně od sedmdesátých let stále více přibližují k vývoji na Západě ve snaze jej dohnat a stabilizovat svůj hospodářský systém. Představa, že se hospodářský systém podaří zachránit aplikací tržních mechanismů v rámci státem řízené centralizované ekonomiky, se však v druhé polovině osmdesátých let rozplynula. V souvislosti s probíhající přestavbou a glasností se stále častěji z expertních kruhů ozývala kritika stávajícího systému a komunistický režim se pod tímto tlakem začal hroutit.

Pragmatičtí ekonomové, nepřipravení ekologové

Revoluční rok 1989 tento proces dokonal. Expertní skupiny, technokrati, kteří působili za socialismu ve státní správě, a část stranické elity byli na porevoluční transformaci na rozdíl od zbytku obyvatelstva připraveni. Andrej Lukanov v Bulharsku, Leszek Balcerowicz v Polsku, Václav Klaus v Československu nebo Jegor Gajdar s Anatolijem Čubajsem v Sovětském svazu od osmdesátých let spatřovali v neoliberalismu směr, jimž by se jejich země měla vydat. Jejich ekonomické recepty byly navíc často radikálnější než ty, které navrhovali západní ekonomičtí poradci, jejichž expertízu už porevoluční tahouni ekonomické transformace ani nepotřebovali. Inspirací pro ně nebyli ani tak západní země, jako spíše Latinská Amerika a zejména Pinochetova šoková doktrína. Připraveni na změnu byli i podnikoví manažeři střední generace, kteří často využili své pozice k rozpuštění státního majetku do svých rukou. Mimo ekonomickou sféru byli na nový politický řád připraveni i právní experti. Myšlenka právního státu v rámci stranického monopolu KSČ dominovala představám právních expertů po velkou část období pozdního socialismu. Nová podoba právního systému měla obnovit důvěru lidí ve státní instituce. „Jakkoliv tyto změny nesledovaly cíle liberální vlády práva, lze tyto změny chápat z hlediska dalšího vývoje za podstatné,“ konstatuje autor studie věnované právnímu prostředí Michal Kopeček.

Mnohem méně připraveni na změnu své pozice po roce 1989 byli ekologické skupiny a urbanisté. Možnosti ovlivňovat dění v rámci jejich expertizy se po revoluci zmenšily. Kapitola Matěje Spurného o ekologickém aktivismu a Petra Roubala o urbanismu patří k nejpovedenějším částem monografie. Podle Spurného je zažitý obraz socialistického režimu, který je k ekologii nepřátelský, a ekologie jako primárně protirežimní aktivity neudržitelný. Ještě v sedmdesátých letech investoval stát nemalé částky do podpory ekologických expertních skupin, národních parků a jiných chráněných území, do výzkumu životního prostředí a do ekologické výchovy mladých lidí. Podpora ekologických témat však měla svoje meze. Socialistický stát nedokázal náležitě reagovat tam, kde se ochrana dědictví či přírody a krajiny dostávala do rozporu s budováním žádoucí moderní infrastruktury nebo se zájmy těžkého průmyslu.

Porevoluční kolaps ekologického hnutí, které mělo v době revoluce 1989 velkou společenskou podporu, přičítá Spurný faktu, že tehdejší experti z ekologického hnutí odmítali vstoupit do politiky. Ovlivněni představou havlovské nepolitické politiky, snažili se na dané ekologické problémy a jejich řešení poukazovat prostřednictvím nepolitických spolků. V důsledku celospolečenského zápalu pro transformaci země se na ekologická témata opět zapomnělo, a navíc neměla na politické úrovni žádné zastoupení. Ekologičtí aktivisté začali být vnímáni jako brzda pokroku. První zmínka o ekoteroristech se datuje do roku 1991.

Podobně i urbanistická kritika nefungujícího nastavení koncepce městského plánování akcelerovala postupnou delegitimizaci komunistického režimu. Mezi největší akce společenského významu patřil odpor k plánům asanace Žižkova a tunelu v pražské Stromovce, jež vyvolaly vlnu občanských protestů. Po roce 1989 se však pro urbanisty změnila situace v jejich neprospěch. „Moc urbanisty, který rozhodoval o prostorové distribuci investic v socialistickém městě, nahradila moc investorů, kteří navigují politiky i urbanisty, tak aby se městský rozvoj vyvíjel směrem výhodným pro nadnárodní kapitál,“ uzavírá autor studie Petr Roubal.

Základy populismu

Jak dokládají obě nové publikace, není možné nadále vnímat pozdní socialismus jako neměnný systém, který čekal na spásu ze Západu. Naopak expertní skupiny v Československu, ale i v ostatních východoevropských zemích byly minimálně od sedmdesátých let v čilém kontaktu s vývojem na Západě, přičemž inspiraci hledaly také v Asii a Latinské Americe a v rámci možností zkoušely aplikovat některé prvky kapitalistického tržního modelu a liberálně demokratické společnosti v centralizovaném socialistickém systému. Revoluce 1989 znamenala pro tyto skupiny příležitost, jak volně uvést v život své dlouholeté představy o tom, jakým směrem by se měla Československá společnost vydat.

K celkovému obrazu dlouhé změny by bylo potřeba zmínit ještě roli disidentských skupin, jejichž aktivita hrála podstatnou roli v tom, že revoluce se uskutečnila nenásilným způsobem u kulatého stolu v diskusi mezi režimem a opozicí a získala demokratický ráz s důrazem na lidskoprávní agendu. Podle řady zástupců expertních skupin v zemích východní Evropy se totiž neoliberální transformace země nemusela nutně odehrávat v demokratických mantinelech. Do té doby byla preferovanou metodou cesta autoritářského režimu po vzoru Pinocheta v Chile. Avšak i demokratizace společnosti měla své meze. Představy širší společnosti o daleko větší demokratizaci, jako například zavedení principu přímé demokracie nebo samosprávy podniků, jež byly v době revoluce populární, byly od počátku omezovány politickou reprezentací ze strachu před nekontrolovaným vyjevením negativních sentimentů v podobě nacionalismu, populismu a násilí. Tato elitami uskutečněná transformace společnosti bez aktivní účasti širšího obyvatelstva vedla k odcizení společnosti od politického procesu. Výsledkem je mimo jiné také chronická nedůvěra v politický systém a růst podpory hnutím, které jsme si zvykli označovat za populistická.

Každá společnost je chtě nechtě utvářena tím, jak rozumí svým dějinám. Před třiceti lety, když zanikl stát ovládaný jednou stranou, jsme stáli před možností hluboké sebereflexe. Listopad 1989 byl totiž kromě jiného i výsledkem našeho poválečného „budování republiky“, jejímž pohonem bylo i soupeření „tábora socialismu“ s kapitalismem. Jevů, které rozhodly o kolapsu Československé socialistické republiky, bychom našli řadu, na úrovni každodennosti to nakonec mohl být i západoněmecký šampon, který se v ošumělé umakartové koupelně vyjímal jako zářivá monstrance odpíraného konzumu. Socialismem otrávená společnost však tehdy bohužel nenašla mentální kapacity k tomu, aby dokázala analyzovat skutečné příčiny selhání socialismu a zároveň se ubránit novým hrozbám. Nejdůležitější naopak bylo najít rychle obětního beránka a rozparcelovat si politické kolbiště. A tak se stalo, že jsme zase za nic nemohli, protože odpovědnost padla na „staré struktury“ a místo reflexe jsme za minulostí udělali tlustou antikomunistickou čáru, za níž zůstalo všechno zlo: pracovními tábory a justičními vraždami padesátých let počínaje a plánováním a novomanželskou půjčkou konče. Svou minulost jsme si zvykli chápat jako diskontinuitu, prudké zvraty velkých dějin, v nichž sami sebe často vnímáme jako bezmocné pasažéry, kteří se mohou akorát tak přizpůsobit, anebo — na vlastní riziko ovšem — nepřizpůsobit. Nejen proto je součástí českého mentálního mainstreamu averze vůči jakémukoli aktivismu, protože český kolektivní cynický mozek dobře ví, že stejně všechno nakonec prostě „nějak bude“. uNavzdory přetrvávající představě nedávných dějin jako časové osy s daty zlomových událostí se stále častěji objevují texty, které si naopak všímají kontinuit, každodennosti a toho, co se za „objektivními fakty“ skrývá. Právě specifický aspekt kontinuity (jak naznačuje už povědomým názvem) sleduje publikace Řídit socialismus jako firmu. Technokratické vládnutí v Československu 1956—1989 Vítězslava Sommera, Matěje Spurného a Jaromíra Mrňky. Zhruba polovina knihy, tedy Sommerovy kapitoly, je věnována teoretickému pozadí a metodám řízení společnosti v „éře organizované modernity“. Publikace sleduje technokratickou bázi socialismu a její řekněme rozmach během pražského jara — a možná poněkud překvapivě i setrvání během normalizace — i přežití do dnešních dnů. Kromě využívání expertních kruhů k rozhodování o celkových koncepcích vládnutí se kniha koncentruje i na užší vztahy mezi politickou mocí a konkrétními profesními prostředími, které byly s politikou a plánováním v těsném kontaktu — zde příkladně studie Jaromíra Mrňky „Polní továrny a venkovská města“, která sleduje proměnu venkova skrze kolektivizaci a industrializaci zemědělství, a poté kapitoly Matěje Spurného o městském plánování a výstavbě — včetně dvou detailněji popsaných příkladů: budování nového Mostu a bratislavského sídliště Petržalka. Historická práce se pak uzavírá i popisem zdánlivého rozpadu socialistické technokracie, která se jako bumerang vrací v současných projevech technokratického populismu, což je stručně řečeno hybrid vzešlý ze staré dobré technokracie nově opentlené firemním newspeakem.

Vláda lidu a moc expertů

Z ptačí perspektivy lze téma knihy vztáhnout k hlubším souvislostem modernity a jejího osvícenského jádra, ohlodaného během devatenáctého století emancipačními hnutími — národními i sociálními. S ohledem na časové vymezení knihy lze tento vnitřní rozpor pozorovat i na proměně diskursu padesátých a šedesátých let, kdy se představa skoro živelné sociální revoluce vedené vůlí lidu, proletariátu, dělníků a rolníků, čili takzvaně zdola, promění do vize státu řízeného opět elitou čili vědeckými experty. Experty na řízení — ale i na cokoli jiného, co by mělo souvislost s vědecko-technickou revolucí, přičemž tento jistý návrat intelektuálů k moci je symptomatický právě pro šedesátá léta. Vítězslav Sommer právě tyto tenze a proměny popisuje v souvislostech teorií modernity a přesvědčivě ukazuje na trvanlivost či nezbytnost této „expertokracie“. Neméně relevantní by však bylo i vykročení do širších kontextů. Je to například otázka role vědy a „vědeckosti“ (tedy i snahy obhajovat vědou kdeco) v socialismu, a to nejen s ohledem na vědecký a materialistický marx-leninismus. Sommer například zmiňuje i zaštiťování se vědou v nacistickém Německu, ale zde by mělo větší smysl zabývat se rolí vědy v Sovětském svazu a u nás: obecnějším vztahem establishmentu k vědě včetně jejího zneužívání, mocenskými zásahy do výzkumů i preferencí alternativ vědeckého bádání včetně propagandistické mytologie (sovětské šlechtitelství a chovatelství v opozici k „buržoazní“ genetice a podobně). Zvláště padesátá léta usilovala o šíření vhodného poznání prostřednictvím různých popularizační edicí, přednášek, ale stát se například staral i o šíření ateismu mimo jiné výstavbou husté sítě hvězdáren a podobně. Stručně řečeno: hledal se kvalitativně vyspělejší „nový socialistický člověk“. Tyto skutečnosti nechávají autoři knihy stranou a soustřeďují se až na pozdější (od roku 1956) okolnosti. Čtenáři to však může způsobovat něco jako fantomovou bolest, absence hlubších historických kořínků význam knihy zbytečně limituje.

Podobně dráždivá pahýlovitost se týká i vybraných oborů, na nichž je expertní vliv demonstrován. Lze si totiž klást otázku, jak výrazně mohly různé obory přetvářet skutečnost: kniha Řídit socialismus jako firmu se přidržuje urbanismu a architektury (Spurný) a zemědělství (Mrňka), jejichž radikální vliv na kulturní krajinu a společnost je nepochybný. Stranou však zůstávají inženýrské obory, jejichž vazba na průmysl a investice typu přehrad, elektráren či infrastruktury se na socialistické realitě podílela neméně intenzivně, silný vliv na společnost měla přirozeně i navazující organizace školství, sociálních služeb nebo zdravotnictví. Mladší generace historiků svým způsobem našla badatelskou zlatou žílu, o čemž svědčí i nedávno vyšlá tematicky související kniha Architekti dlouhé změny. Expertní kořeny postsocialismu (1980—1995) editora Michala Kopečka (Argo — Filozofická fakulta Univerzity Karlovy — Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2019), na níž se mimo jiné podílel i Matěj Spurný (rovněž autor knihy Most do budoucnosti. Laboratoř socialistické modernity na severu Čech [Karolinum, 2016]). Obě kolektivní práce krouží kolem otázek vlivu intelektuálů ve společnosti, vědomého řízení, plánování a předvídání společenské reality, což je svým způsobem něco, co by podle neoliberála měl dělat trh a podle konzervativce tradice. Tyto historické revize však mohou vrátit do společenské diskuse další alternativy — či je alespoň oddémonizovat.

Podvojná tvář normalizace

Pokud současná liberální rétorika používá hanlivé pojmy jako „sociální inženýrství“, pohled zpět — konkrétně do šedesátých let — toto zploštělé chápání společenských procesů snadno rozruší. Pokud se pokusíme zestručnit resumé knihy, tak zatímco pro éru do roku 1969 byl příznačný boom expertního pohledu, normalizační plánovací realita už se zadrhávala například přenášením sociální agendy na zaměstnavatele i prohlubováním ekonomického zaostávání. Skrytou spolupříčinou podobných projevů normalizační stagnace však mohl být i politický tlak na expertní kruhy, omezení jejich pracovní náplně včetně recidivy mocenské paranoie ze (zvláště západního) zahraničí. Vítězslav Sommer zdůrazňuje kontinuitu expertního řízení mezi šedesátými lety a normalizací, na druhou stranu lze však vidět i zásadní rozdíly. Výmluvně se to ukazuje například na kariérním osudu filozofa a sociologa Radovana Richty. Ten v šedesátých letech představoval vedoucího progresivního mezioborového týmu a pro své tehdy přelomové promýšlení postindustriálního světa se těšil autoritě i v nesocialistické cizině — například kniha Civilizace na rozcestí se dočkala několika překladů včetně světových jazyků. Po roce 1969 jej však nacházíme uklizeného paradoxně do křesla ředitele Ústavu pro filosofii a sociologii Československé akademie věd, kde jeho význam ustrnul spolu s tím, jak se změnily podmínky původně mezioborové a mezinárodní futurologie. Expertní prostředí bylo izolováno kvůli obavě z podlehnutí „buržoazním omylům“, futurologie se proměnila na prognostiku a namísto hledání možností kybernetiky, podob technologických proměn a snah o humanizaci socialismu se soustředila na jakési hašení požárů nejbližšího ekonomického vývoje.

Především příspěvek Matěje Spurného pak zachycuje rozčarování ze socialistické podoby modernity — právě na příkladu panelové výstavby. Ukazuje, že myšlení v makro měřítku a postupné ekonomicky motivované opuštění původních idejí zeleného města včetně ignorování nároků obyvatel vedlo k obecné nedůvěře v modernitu vůbec. Dědictvím tohoto obratu je nepochybně i třicetiletá rezignace na státní bytovou výstavbu a vznik pověstné sídelní kaše bez občanské vybavenosti. Jako apel směrem k současnosti lze číst i příspěvek Jaromíra Mrňky o proměně zemědělství a venkova — smutná realita velkovýrobních komplexů propojujících zemědělství, potravinářství a chemii je přeživším retrem, jehož plodem jsou nekvalitní potraviny, znečištění půdy a vody, brutální zacházení s hospodářskými zvířaty i narušování křehkých biotopů volné přírody.

S jistou nadsázkou lze říci, že přestože se na podobě práce podepsala současná akademická praxe — suchý vědecký styl textů i zúžený pohled na téma daný zřejmě tlakem na neustálé vykazování publikační činnosti —, směrem svého uvažování jsou knihy jako tato nepochybnou výzvou pro veřejnou debatu.

Nejprogresivnější perspektivou současné historiografie je ta kontinuitní, která klade důraz na to, co mají jednotlivé dějinné éry společného.

Zrodila se v prostředí výzkumu každodennosti a je důležitá mimo jiné proto, že rozbíjí některé stereotypy, které si s sebou čeští historici vláčejí z devadesátých let. Jejich obor tehdy sloužil legitimizaci nového režimu tím, že z něj dělal opak toho předchozího, zločinného. Perspektiva kontinuity naopak pomáhá vidět socialismus diferencovaněji, lépe pojmenovat mimo jiné jeho nesamozřejmé negativní stránky a odhalovat jejich stopy i v dnešní realitě. A taky je intelektuálně nepoměrně zajímavější.

Kontinuita stojí i v centru knihy Vítězslava Sommera, Jaromíra Mrňky a Matěje Spurného Řídit socialismus jako firmu. Technokratické vládnutí v Československu, 1956–1989 (ÚSD AV ČR, NLN 2019). Autoři jednak vidí podobnost ve vývoji technokracie jako způsobu expertního vládnutí mezi šedesátými lety a normalizací. A při čtení pochopitelně nelze nemyslet ani na vývoj v letech devadesátých a na dnešek (k čemuž nás navíc ponouká „babišovský“ název publikace).

Jako vždy, také v případě roku 1968 detailnější ohledávání kontinuit přesněji pojmenovává i různé diskontinuity. V šedesátých letech se expertní rozum vrací na výsluní a elitní pozice pak neopustí ani za normalizace. Především v průběhu pražského jara je ovšem toto technokratické řízení shora doplněno pokusy o demokratizaci zdola (decentralizace, zaměstnanecké samosprávy) – autoři upozorňují, že zdravá společnost by tyto póly měla umět vyvážit; respektive že bez odborníků nelze naše komplexní společnosti spravovat, avšak bez demokratické kontroly by vše mohlo sklouznout k autoritářství. Něco podobného se potom stane po roce 1968, kdy ono produktivní napětí končí. Expertní rozum se dostává do nebezpečného souvládí s občany prakticky nekontrolovanou centralizovanou mocí a zároveň klesá v důsledku normalizačních čistek jeho personální kvalita.

Nový konsolidační režim pragmaticky touží po stabilitě, která si vyžaduje masové investice do bytové výstavby a vůbec uspokojování konzumních potřeb obyvatelstva. Právě kvůli této touze a později v nutnosti čelit sílícím hospodářským potížím se do čela expertního pole dostávají ekonomové – a zůstávají tam dodnes.

Ta diskontinuita je v knize Řídit socialismus jako firmu výstižně popsána v části Matěje Spurného o urbanismu, zřejmě nejlepších kapitolách celé publikace. Touha technokraticky naplánovat bydlení obyvatel k jejich prospěchu, typická pro technooptimistická šedesátá léta, se tu v následujících dekádách mění v takzvaný jeřábový urbanismus, kdy se staví ne podle plánů urbanistů, ale tak, aby se moc nemuselo hýbat s jeřáby, protože je to drahé.

Samotný technooptimismus se v sedmdesátých a osmdesátých letech zužuje na až utopickou víru v rychlý nástup výpočetní techniky, která všechno to centralizované plánování a tu obrovskou byrokracii kolem jednou dokáže nějak uřídit a snad i zefektivnit.

Někdo musí bydlet hůř
Kdybych měl ty peníze, vypsal bych pro historiky velký grant zaměřený ještě na jiný aspekt věci: překryv západního a východního vývoje.

Šedesátá léta jsou u nás i na Západě stále dobou důvěry ve státem organizovanou modernitu. Její podoba a podmínky jsou jiné, ale podstata stejná. Zároveň se pomalu rodí i její kritika. Štěstí obyvatel nejde naplánovat od rýsovacího prkna, množí se byrokracie, lidé se cítí státem omezováni v rozletu a v neposlední řadě s sebou modernita nese i značné ekologické škody.

Na západ od našich hranic to postupně vyústí v nástup neoliberalismu, víry ve volný trh, který je postaven na logice vytěžování nerovností. U nás něco podobného normalizace zbrzdila, ale třeba historik Pavel Kolář mluví o neoliberálním slovníku už u přestavbových ekonomů (kteří pak stáli i za porevoluční transformací), a v nadsázce dokonce u Miloše Jakeše v jeho slavném projevu v Červeném Hrádku. A poptávku po překonání modernity nalézáme také u samotných československých občanů. Přičemž nemá jen podobu sympatických ekologických vzpour nebo odporu proti záměru udělat z pražského Žižkova sídliště.

Jak se píše v Řídit socialismus jako firmu: když vznikl nový, socialistickými experty proplánovaný Most, bydleli v něm všichni obyvatelé plus minus stejně. Vedlo to ale k tomu, že se jedna část bouřila, že chce bydlet lépe, když na to má. A druhá trvala na sociálním vyloučení Romů, protože někdo by měl bydlet hůře.

Takže jeden grant prosím na pokračování dějin technokratismu, jež se zaměří na devadesátá léta, na kontinuity, které jsme si museli coby čtenáři knihy Řídit socialismus jako firmu domýšlet. A druhý na bichli o tom, že železná opona nebyla zcela nepropustná a že jakýsi vnitřní vývoj společností nebyl na Západě a Východě zase tak nepodobný.

Autor se zúčastnil také kritické debaty o recenzované knize – zkrácený přepis vyjde v říjnovém čísle měsíčníku Host.