Na příjezd sovětských tanků si dvaadvacetiletý Rudolf Barta nepočkal – opustil vlast na Velikonoce 1968 a trochu si tím zkomplikoval život. Ti, kteří odjeli až po 21. srpnu toho roku, jako jeho bratr Jiří zvaný George, totiž získávali ve světě azyl jednodušeji.
Nicméně Rudolf se dostal do Spojených států, kde se postupem času jakžtakž úspěšně etabloval. A co prožíval nejen tam, líčí v knížce Ručičky věžních hodin.
Při čtení kouzelné kroniky maně naskakují v hlavě dvě věty. Zaprvé slavný výrok fyzika Nielse Bohra „vaše teorie není dost šílená na to, aby byla pravdivá“, zadruhé italské pořekadlo „není-li to pravda, je to alespoň dobře vymyšleno“. Ale Bartovy historky jsou často natolik šílené, že nepochybně pravdivé jsou. Třeba dětský zážitek z 50. let o policajtovi, který se na louce u jedné české obce snažil zadržet americký balon s letáky, ten se s ním vznesl do vzduchu a málem ho unesl na Západ. Nebo příběh Rudolfovy ženy, která se opalovala u jednoho jezera v horách Sierry Nevady, a když se probrala z krátkého spánku, lidé kolem ní hovořili česky. Žádný sen – prostě se tam objevila parta českých emigrantů na výletě.

Pracoval u miliardářů

Rudolf Barta pochází ze zajímavé rodiny. Z matčiny strany je prapravnukem Františka Křižíka a mimochodem se zdá, že jeho vztah k slavnému předkovi je poněkud ambivalentní: když jej nazývá Vynálezcem, je těžké rozhodnout, zda z něj mluví obdiv, nebo určitý despekt. Otcovskou linii tvoří významní přírodovědci, o tatínkovi Barta píše, že měl na kontě řadu patentů a díky tomu mohl poměrně snadno cestovat i do západních států. Neemigroval prý kvůli obavám, že venku by mu mohl být na překážku příliš vřelý vztah k alkoholu. V Čechách to tak nevadilo.

Mladý Rudolf se ovšem rodinné tradici vymkl. Studium chemie skrečoval a před odjezdem z Československa pracoval jako kulisák, v Americe se živil ledasčím, přípravou sendvičů v jedné hospodě počínaje. Nejpozoruhodnější je jeho vyprávění o dobách, kdy byl zaměstnán jako majordomus u kalifornských miliardářů s úzkými konexemi na filmový průmysl. A tak se ve vzpomínkách exulanta objevují Jack Lemmon, Fred Astaire, Gregory Peck či manželé Reaganovi.

A především český režisér Jan Němec, s nímž Bartu pojilo důvěrné přátelství a který pro knihu vymyslel název Ručičky věžních hodin; jejího vydání v Nakladatelství Lidové noviny se bohužel nedožil. Z mnoha příběhů, které se k němu vážou, alespoň jeden. Barta vyučoval češtinu na americké vojenské škole, kde využívali při výuce i filmotéku, a podařilo se mu přesvědčit nadřízeného, aby do ní koupil Němcův film Démanty noci. Škola zaplatila tisíc dolarů a šéf běsnil: v tomto Němcově snímku se téměř nemluví.

Vtipné Bartovo povídání je jako nespoutaná řeka: tu se široce rozlévá do krajiny, tu se valí přes peřeje. A jako plynoucí voda je víc než souborem kapek, i kniha přesahuje popis jednoho lidského osudu. Odráží se v ní doba, na niž autor vzpomíná vesele, melancholicky a bez sentimentu. Když v roce 1978 už jako americký občan poprvé přijel do Prahy, slyší od otce, že emigrace synů mu zničila vědeckou kariéru. „Tati, jestli ti něco zničilo kariéru, tak to bylo tvoje pití – a Komunistická strana Československa,“ odvětí syn. K tomu není co dodat.

Milé, upřímné, čtivé, poučné i zábavné – takové je autobiografické psaní Rudolfa Barty, dosud neznámého autora, jehož život emigranta ze socialistického Československa je protkán řadou neuvěřitelných událostí a shledání. Trochu jako chytřejší Forrest Gump nebo ne-vynálezce Jára Cimrman se Rudolf Barta setkává s lidmi mocnými, slavnými či jinak zajímavými, drobně ovlivňuje jejich životy a sám ovlivňován dál putuje vstříc novým dalším rokům.

Rudolf Barta není spisovatel ani si na něj nechce hrát (jistě i proto mu se sepsáním memoárů pomohl bohemista, novinář, lexikograf a jeho bývalý spolužák Jan Horálek) a s velkou pravděpodobností zůstanou Ručičky věžních hodin jeho jedinou knihou. Přesto mu neschází vypravěčský talent a na rozdíl od spisovatele, který pracuje se svou fantazií, bylo Rudolfu Bartovi dáno si příběhy a zápletky doopravdy prožít.

Žánrově by se kniha dala charakterizovat jako osobní kronika, avšak rozhodně to není jen deníkové chrlení, určené ke čtení nanejvýš nejbližším příbuzným, či nezáživné vyprávění, které získá historickou hodnotu až s časovým odstupem. Jedná se o sugestivní generační výpověď. Rudolf Barta vypráví příběhy o životě po válce a za socialismu, o okupaci, emigraci, o uprchlických táborech, o učení se novému jazyku, přizpůsobování se jinému světu, o uchycení se a sebeprosazení. Na tato závažná témata však vypravěč pohlíží s nadhledem, jsou zlidštěna líčením pikantností, bohémských večírků a trapasů jeho samotného i jeho přátel. Velké dějiny ustupují příběhu jedince.

Při čtení knihy se jistě rozněžní a pookřejí ti, kteří patří zhruba k autorovým vrstevníkům. Rudolf Barta vypráví o místech, hospodách a lidech, známých i mladší generaci, a nejednou se během čtení přistihnete při úsměvu typickém pro situaci, kdy vám někdo vypráví o někom nebo něčem známém a navrch se dozvídáte klep nebo nějakou novinku. Namátkou v knize padají jména jako František Křižík, Jan Němec, Ronald Reagan nebo Frank Sinatra. Pro mladší čtenáře mohou být Ručičky věžních hodin učebnicí, jak vypadal ještě poměrně nedávno svět i naše republika, nad kterou si mohou uvědomit, jak rychle se obojí změnilo. Jestliže jsou pro ně některé pojmy – jako emigrace nebo disident – vzdálené, nebo dokonce nepředstavitelné, zde získají konkrétnější obsah než v hodinách dějepisu.

Již zmíněný vypravěčský talent dává rychle plynout celému příběhu. Z jedné historky se dostáváme k druhé, bez zbytečných průtahů, jako když se střílí z kulometu, přesto na sebe jednotlivé části pomocí nejrůznějších asociací navazují. Pravda, chvílemi se ve změti jmen, přátel, zaměstnavatelů a příbuzných můžeme ztratit. Je však lepší se při čtení nenechat příliš zahltit, stejně jako když nám někdo vypráví veselou historku v hospodě – zdrojem pobavení a veselí je hlavní pointa.

Subjektivně laděná výpověď s sebou jistě nese určitou dávku sebestylizace. Těžko soudit, do jaké míry ji použil Rudolf Barta, nutno však podotknout, že se nebál vyprávět i ty životní události, které ho neukazují v dobrém světle. Skutečnosti, které často zametáme pod koberec, představuje autor tak, jak se staly, ať už se týkaly druhých, či jeho samého. Bez omluv, bez obhajování sebe i druhých. Stejný nadhled a zralost lze cítit i ze způsobu, jakým se Rudolf Barta zpětně dívá na svůj život, jak ho hodnotí či nehodnotí, jak o něm vypráví a jak vnímá jeho jednotlivé etapy: prostě přicházejí a odcházejí, málokdy pro něco máme jeden jasný důvod, někdy se chováme vychytrale, někdy nezodpovědně, jednou pomůže náhoda, jindy tvrdá práce. Dál nemá smysl se v něčem zbytečně šťourat, jde se zase dál.

Milovník autobiografií nebo historie České republiky, ten, kdo si čte jen ve chvílích utržených v prostředcích hromadné dopravy, kdo má chuť na lehčí úsměvnou četbu nebo ho zajímá život v zahraničí, si v Ručičkách věžních hodin najde to své.