Přimět kreativní a sebeironickou osobnost Kristiana Kodeta k soustavnému a vážnému rozhovoru o životě a tvorbě by bylo asi nemožné. Proto vznikla „kniha koláž“, v níž je formou živého dialogu, fotografií i katalogu obrazů naznačeno, co se skrývá v pozadí za úspěšnou tvorbou malíře, který vystavuje již řadu let v prestižních galeriích.

VÁŽENÍ,

to, co držíte v ruce, měl být původně můj nový katalog, kde by jako textový doprovod byly dvě tři stránky rozhovoru o tom, co se mně a režisérce Pavle Petrákové Slancové nevešlo do našeho dokumentu „Kristian Kodet v obrazech“. Jakýsi PÁTÝ OBRAZ, protože film je FTIPNĚ rozdělen do čtyř kapitol, tedy OBRAZŮ, VÍTE?

Vzhledem k mému pokročilému věku ale též VYVSTALA OTÁZKA, zda nenechat katalog katalogem a nenapnout zbytek ubývajících sil k MONOGRAFII...

Po úvaze hodné ZRALÉHO muže jsem už celkem bez zvláštních psychických i fyzických potíží došel k DEFINITIVNÍMU ZÁVĚRU, že moje dílo OPRAVDU NENÍ UKONČENO, a proto ať se s mojí monografií JEDNOU popere někdo jiný, bude-li se mu chtít, ale já se Slancovou se prát NEBUDU.

Když jsem se takto elegantně zbavil ÚMYSLU monografie, začal DOTÍRAT JINÝ: moje PAMĚŤ.

Ta se naštěstí ihned PO DOTŘENÍ ukázala TAK KRÁTKOU a ZBYTKOVOU, že jsme s Petrákovou celkem šmahem myšlenku na PAMĚTI bez lítosti zavrhli.

„Takže CO to vlastně držíme v ruce?“ ptáte se ZDE LOGICKY.

„BABO, RAĎ,“ žádal jsem též o vysvětlení, kterého se mi USPOKOJIVĚ nedostalo, protože nazývat věc HYBRIDEM se mi jako PRAVÉ JMÉNO nejeví. Co se mi však jeví pravdivě, je můj dialog s Petrákovou i Slancovou, protože je živý a o věcech, které se mi honí hlavou, a tím, že je to takhle bezbolestně venku, MÁM KLID, že jsem si řekl svý, a možná mám i místo v hlavě PRO NOVÝ, VÍTE?

Najednou ale dozrál čas a já zjistil, že moje postoje a přemýšlení papír unese, aniž by je bylo nutné „ přeložit“ do řeči, která mi NENÍ VLASTNÍ, VÍTE?

A ještě něco: došel jsem k poznání, že JSOU VĚCI, který prostě s chlapem DĚLAT NEMŮŽU. A psaní rozhovoru paří mezi ně.

S úctou váš

Kristian Kodet