V januári 2020 vyšlo vo vydavateľstve NLN, s. r. o. a Ústavu pro studium totalitných režimů veľmi zaujímavé dielo z pera českého historika Pavla Koláře, ktorý sa zaoberá Európskymi komparatívnymi dejinami 19. a 20. storočia.

Veľký ohlas medzi českými a slovenskými čitateľmi mala aj publikácia – zborník statí (za spoluautorstva s Michalom Pullmannom) pod názvom Co byla normalizace? (NLN a ÚSTR, Praha 2017), v ktorej sa autori zamýšľajú nad „pevnými“ základmi socialistického režimu na sklonku 80. rokov, pričom v tejto štúdií otvorili aj doposiaľ medzi historikmi tabuizovanú tému: Bola v skutočnosti toľko proklamovaná Husákova „normalizácia pomerov v strane a štáte“ iba deklarovanou snahou uchrániť československý národ pred tým najhorším aj za cenu morálnych ústupkov? Bol onen „modus vivendi“ ponúknutý zo strany vtedajších predstaviteľov vládnej moci ku vzťahu k občanom v skutočnosti iba chladným kalkulom alebo premyslenou hrou? Autori v publikácií rozvíjajú myšlienku, že ono obdobie „bezčasia“ a „šedi“ v podstate bolo takmer celé o tom, že väčšina československej spoločnosti žila v akej-takej „symbióze“ s vtedajším režimom, za cenu ústupkov, ktoré režim garantoval v podobe „stabilnej práce“, „družstevného bytu“, či „podnikovej rekreácie“. Onen „(s)pokojný život“ sa odohrával mimo oficiálnych aktivít, schôdzí, manifestácií – po väčšinou na chalupe, mimo „ideologického dosahu“ všemocnej KŠČ, kde si „obyčajný“ český a slovenský človek šiel oddýchnuť do svojho sveta. Kolář a Pullmann sa otvorene zamýšľajú osobitne nad tým, že aj keď normalizačný režim nemal nikdy „podporu spoločnosti“, táto spoločnosť sa proti režimu nikdy otvorene nepostavila a mlčky ho tolerovala.

Vo svojej najnovšej publikácií, ktorej základom tvorí autorova publikácia Der Poststalinismus Ideologie und Utopie einer Epoche (Kolín nad Rýnom 2016), sa autor detailne zameral na komunistickú ideológiu, ktorá v priebehu 20. storočia ovplyvnila milióny ľudí na celom svete. Utopistická myšlienka beztriednej, spravodlivej spoločnosti uchvátila celé národy, štáty, ktoré boli ochotné za túto myšlienku viesť vojny a pokračovať tak v Trockého myšlienke „permanentnej revolúcie“ a „jej vývozu“, čoho následkom mal nastať v dejinách onen očakávaný dejinný zvrat, kedy mal komunizmus poraziť nenávidený „konzumný“, „protiľudový“ systém kapitalizmu. História je však neúprosná, komunizmus patrí do histórie a tak ako píše v úvode svojej publikácie Kolář komunizmus v Európe reálne neexistuje, ani ako systém vlády ani ako významné politické hnutie alebo ideológia.

Možno práve z tohto dôvodu, že komunistická ideológia „vyprázdnila“ svoje miesto „a odišla na smetisko dejín“ sme najmä v poslednej dobe svedkami toho, že EÚ aj inde vo svete naopak k moci nastupujú odstredivé nacionalistické a národné ideológie spochybňujúce „byrokratické centrálne vedenie“, (stelesňované Bruselom, predtým Moskvou) ktoré napr. v krajinách V4 (v Maďarsku a Poľsku) prerástli do otvorenej demontáže základných ústavných princípov právneho štátu (práve aktuálne premiér Viktor Orbán využil pandémiu ktorá vypukla v súvislosti s ochorením Covid-19 na demontáž parlamentu, pričom bude vládnuť prostredníctvom vládnych dekrétov, dalo by sa mierne ironicky podotknúť, že sa iba vrátil k pôvodným myšlienkam vodcu svetového proletariátu Lenina, ktorý vládol tiež touto formou).

Kolářova publikácia je prehľadne členená do piatich základných kapitol charakterizovaných pojmami ako: dejiny, strana, národ, nepriateľ a čas. Obsahuje veľmi užitočný menný register, autorov obsiahly zoznam použitej literatúry a prameňov a tiež poznámkový aparát, čo dáva čitateľovi možnosť študovať ďalšie pramene týkajúce sa fungovaniu postalinského komunizmu v krajinách východnej Európy.

Autorove dielo je inšpiratívne najmä osobitým pohľadom na veľké dejiny, ktoré umne dokumentuje ako dejiny „každodennosti“ – pohľadom „zdola“, pričom detailne analyzuje často protichodné postoje jednotlivých radových členov strany (autor ponúka doposiaľ nepublikované komparatívne porovnanie straníckych aktívov a vyhlásení, ktoré sa značne odlišovali v ČSR, ZSSR, PĽR a NDR). Radoví členovia strany sa po oboznámení s „tajným referátom“, ktorý predniesol N. S. Chruščov na XX. zjazde KSSZ dňa 25. februára 1956 ocitli v akomsi „vákuu“, boli „bezradní“ „bezprizorní“ a zdráhali sa uveriť, že onen vysnívaný „vodca národov“ generalissimo J. V. Stalin, bol v skutočnosti krutý tyran, vrah a despota.

Šoková terapia, ktorá vyplynula z „Chruščovovho referátu“ zasiahla ako blesk všetky komunistické strany nepripravené bez bližšieho vysvetlenia (navyše referát nebol oficiálne zverejnený v straníckej tlači, v Československu vyšiel až v roku 1990 ako príloha Týždenníka aktualít, ktorý vydávala TASS).

Komunistické strany najmä tie východoeurópske boli koncom roku 1955, značne vyčerpané vnútorným bojom s domnelými „špiónmi“ „nepriateľmi strany“, pričom v spoločnosti narastali paranoidné (častokrát aj oprávnené) obavy doslovne o holý život straníckych funkcionárov /o život sa bál doslovne každý, veď v spoločnosti, v ktorej odsúdili na trest smrti „šéfa sprisahaneckého centra“ generálneho tajomníka strany Rudolfa Slánského, cítil sa v napätí a ohrození aj „posledný“ súdruh na najnižšom poste v miestnom straníckom výbore/.

Kritika kultu osobnosti narobila tiež obrovský zmätok aj vo vedení západoeurópskych komunistických strán, s ktorými daný postoj nebol vopred koordinovaný, v čoho dôsledku veľké množstvo (podľa Leninovej tézy „užitočných idiotov“) prestalo bezvýhradne podporovať „mierovú“ politiku socialistického bloku na čele so Sovietskym zväzom (Treba si ale uvedomiť, že Chruščov zámerne v tajnom referáte kritizoval osobu Stalina a ním vytvorený kult s tým, že strana nikdy nepochybila (to Stalin, Berija atď.) a hlásal návrat k prvotným „správnym“ leninským základom strany).

Autor to dokumentuje aj na autentickom prípade v jeho rodine, kde jeho prateta Marie Niklfeldová, (členkou od roku 1946) napriek „straníckym otrasom“ a „výkyvom“, ktoré nastali v rokoch 1956, 1968 a 1989 nikdy nespochybnila platnú stranícku líniu a až do svojej smrti v roku 2006 riadne platila stranícke príspevky vo forme známok.

Z dnešného pohľadu možno navonok nepochopiteľný postoj (ak uvážime počty mŕtvych, gulagy, perzekúcie z čias „budovateľského“ aj „rozvinutého“ socializmu), ktorý bol ale formovaný veľkou hospodárskou krízou (kapitalizmus nevedel zabezpečiť základné potreby ľudí čoho následkom hladovali), ktorá postihla ČSR v oveľa väčšej miere než ostatné štáty sveta (najmä kvôli štruktúre a orientácií priemyslu prvej republiky a tiež proexportného nastavenia ekonomiky, ktorá stratila odbytisko svojich výrobkov na trhoch postihnutých krízou). Druhým podstatným činiteľom „fanatickej viery straníkov“ v neomylnosť politiky strany bola zrada západných mocností v Mníchove, ktorú KSČ vždy využívala a opakovala ako mantru. Faktor „mníchovskej zrady“ zafungoval aj v roku 1946, čoho následkom v českých krajinách získala KSČ 43% a zvíťazila tak aj v celoštátnom meradle.

Kolářova publikácia, ktorej nosným záberom je stredná fáza budovania komunistických režimov je veľkým prínosom najmä pre tých čitateľov, ktorý sa zaujímajú o bežný život občanov v čase budovania totalitného štátu, pre tých, čo chcú vedieť čo je skryté „za oponou dejín“, pričom autor veľmi dobrým výkladom a erudíciou jemu vlastnou ponúka výklad „veľkých“ dejín cez každodenné rutinné fungovanie občanov a straníckych funkcionárov.

Autorova publikácia je nesmierne pútavá najmä detailnou analýzou bežného častokrát skostnateného „straníckeho jazyka“, ktorý tlmočí do modernej podoby, pričom rozoberá, čo sa presne skrývalo za často opakovanými frázami a ideologickými poučkami. Tieto autorove postrehy zo straníckych aktívov dávajú čitateľom možnosť nahliadnuť priamo do „straníckej kuchyne“ a vidieť tak v priamom prenose častokrát „naivitu“ až bezmocnosť straníckych funkcionárov, ktorí sa nevedeli vyrovnať s kritikou „kultu osobnosti“. Kolář ale správne pomenúva fakty a nevidí v straníckych funkcionároch iba „byrokratické neosobnostné stroje“, ale naopak snaží sa s porozumením vidieť v nich ľudskú tvár.

V závere publikácie autor nastoľuje večné otázky, ktoré trápia mnohých ľudí, ktorí si časy „reálneho socializmu“ prežili na vlastnej koži. Z akého dôvodu sa režim, ktorý mal také pevné základy, doslovne rozsypal za pár dní v novembri 1989? Príčiny podľa Kolářa musíme hľadať práve v „medziobdobí“ – a to v čase po stalinských represáliách a budovateľskom entuziazme nastalo v roku 1956 zvláštne a krátke obdobie „precitnutia“ a „uvedomenia si“, kedy komunistický režim v podstate stratil svoje čaro a onú mýtickosť, čím sa vzdialil bežným ľuďom, ktorí v myšlienku komunizmu skutočne verili. Práve od tohto obdobia môžeme hovoriť o „ritualizácií“, „frázovitosti“, a postupnej „korózii“ režimu, ktorý sa začal prejavovať napr. používaním rôznych jazykových kódov – inak sa občania vyjadrovali na verejnosti (som straník platím známky, do ničoho sa nemiešam) a iného jazyka v domácom prostredí (napr. „disidentským“ postojom a počúvaním „štvavých“ rozhlasových staníc Hlas Ameriky a Slobodná Európa, kritikou strany a jej politiky v najužšom rodinnom kruhu – v obchodoch chýbajú základné výrobky atď…).

Preto často až fanatická viera komunistov v správnosť straníckej politiky nebola pretvárkou alebo oportunistickým postojom, ale bola skutočným postojom mnohých ľudí, v ktorých mysli sa objavovali neustále negatívne konotácie na obdobie veľkej hospodárskej krízy (zapríčinili ju kapitalisti) a tiež fašistickú diktatúru (proti sa v podstate postavila iba KSČ), ktorej následkom zomreli milióny ľudí na celom svete.

Práve na tento uzavretý myšlienkový svet radových komunistov autor zameriava svoju pozornosť a snaží sa čitateľov detailne oboznámiť a previesť ich postojmi radových komunistov a to tak, že sa doslovne ocitáme vo vnútri deja, ako keby sme práve sedeli na straníckych schôdzach a vnímame „tep strany“ – onen neopísateľný „magický mikroorganizmus strany“, ktorý nebol vôbec jednoliatym celkom, ale životaschopným systémom, ktorý sa snažil vyrovnať s minulosťou a prijať nové výzvy s cieľom obrodiť stranu a spoločnosť ako celok.

Iste z histórie vieme, že sa to úplne nezdarilo, ale musím s autorovým názorom súhlasiť – s tým, že stalinizmus nebol vyfabulovaným „nadprirodzeným monštrom“, ale naopak išlo o ľudský produkt, ktorý sa snažil reagovať na skutočné ľudské potreby, ktoré predstavovali túžbu po lepšom živote alebo aj potrebou vyliať si zlosť na kapitalistických elitách a buržoáznej spoločnosti.

Z môjho pohľadu je Kolářova publikácia Soudruzi a jejich svět: Sociálně myšlenková tvářnost komunismu nesmiernym prínosom pre ďalších bádateľov v tejto oblasti a prináša iný ľudský pohľad na bežný stranícky život. Nie je sa čomu čudovať, veď odveká túžba ľudstva o nastolenie spravodlivejšieho systému sa objavuje od nepamäti.

Kniha Soudruzi a jejich svět sleduje očima řadových straníků komunistický projekt v době po Stalinově smrti a XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, na němž Nikita Chruščov odsoudil kult osobnosti. Historik Pavel Kolář ukazuje, že nikdy neexistoval jen jeden komunismus a že ideologie i politická praxe se měnily podle okolností.

Monografie Soudruzi a jejich svět s poněkud spletitým podtitulem Sociálně myšlenková tvářnost komunismu se věnuje poststalinismu, tedy etapě, která bývá v dějinách komunismu obvykle opomíjená. Období mezi stalinismem, který je často považován za jakousi esenci komunismu, a od něj odvozeným „neostalinismem“, jak se někdy vulgárně nazývá doba brežněvovské „stability kádrů“, charakterizuje nejednoznačnost. V Sovětském svazu odstartovanou destalinizaci následovalo brutální potlačení maďarské revoluce, Chruščovova cesta do Ameriky a úsilí o mírové soužití předcházely kubánské krizi a stavbě Berlínské zdi. Historika Pavla Koláře ale nezajímá vysoká politika ani mezinárodní vztahy, nýbrž proměna komunistické ideologie a způsoby, jakými se odrážela v myšlenkovém světě řadových komunistů v době vymezené roky 1956 až 1970.

Nový začátek

Kniha je přepracovanou verzí Kolářovy v Německu vydané práce Der Poststalinismus. Ideologie und Utopie einer Epoche (2016) a německý podtitul vystihuje lépe než český, o co v ní vlastně jde. Šedesátá léta totiž nepochybně byla posledním velkým vzepětím komunistického utopismu. Postupná obnova válkou zničené východní Evropy, vypořádání se s otázkou nástupnictví po Stalinově smrti a v neposlední řadě i úspěchy sovětského kosmického programu se zdály naznačovat, že předsevzetí dohnat a předehnat kapitalistický svět by (konečně) mohlo vyjít. Na komunistickém projektu sice ležel po XX. sjezdu a Chruščovově „tajném referátu“ stín zločinů stalinské éry, připsat tyto zločiny výhradně „kultu osobnosti“ však svým způsobem znamenalo pokusit se o restart.

Právě tak pojímá rok 1956 Pavel Kolář – nikoli jako začátek konce evropského komunismu, jak soudí třeba François Furet v Minulosti jedné iluze (1995, česky 2018), ale „zrod jeho nové, více než třicet let trvající éry“. Východiskem je Kolářovi vcelku logicky československá zkušenost. Českoslovenští komunisté zůstali sice po odhalení „Stalinových zločinů“ víceméně pasivní a na rozdíl od Polska či Maďarska se žádný československý rok 1956 neodehrál, o to usilovněji se ale o dekádu později vrhli do pokusu o reformu, jejíž ambice byly mnohem větší než jen lépe lokalizovat či nacionalizovat socialismus. Tento nový začátek, ke kterému patřila i eroze dříve neotřesitelného přesvědčení komunistů o nepochybné legitimitě jejich vlády, je podle Koláře pro středoevropský komunismus charakterističtější než předcházející stalinské období. Na rozdíl od Sovětského svazu, kde neomezená Stalinova vláda trvala přes čtvrt století, totiž střední Evropa zažila jen sklonek vlády „rudého cara“.

Doby a místa

V pětici kapitol, jejichž témata vymezují pojmy dějiny, strana, národ, nepřítel a čas, Kolář zkoumá, „jak se po roce 1956 změnilo komunistické chápání dějin a jeho utopické dimenze, tedy víra v radikálně jinou budoucnost“. Napětí mezi kreativní, experimentující utopií, spojovanou s dvacátými léty, a administrativní státní utopií stalinské doby podle Koláře nikdy zcela nezaniklo. Podle důrazu, který klade na tázavý tón, jenž byl dle jeho soudu pro poststalinismus charakteristický, se naopak zdá, že se kyvadlo lehce vychýlilo na stranu první ze zmíněných utopií. Vzhledem k tomu, že v centru Kolářova zájmu stojí titulní „soudruzi“, poněkud stranou zůstává otázka po příčinách odlišných důsledků poststalinské „ideologické soustavy plné rozporů, vnitřních proměn a nejasností“. V Československu byla tímto důsledkem reforma, v NDR utužení dogmatismu, v Polsku či Maďarsku nakonec spíše úsilí o „národní komunismus“.

Příčinou větší autonomie národních variant byla absence „vrchního redaktora“, kterým byl až do své smrti Stalin. Toho v této úloze nevystřídal Chruščov, který se proti stalinskému dědictví explicitně vymezoval, ale ani později Brežněv, jakkoli nechal svůj vlastní kult osobnosti bujet do bizarních podob (byl například čtyřnásobným držitelem řádu Hrdina Sovětského svazu). Navzdory této autonomii i oslabováním rétoriky nepřátelství (neustálého pátrání po vnějších, ale hlavně vnitřních nepřátelích) ale zůstal ideál jednoty strany, respektive komunistického projektu jako takového nezpochybnitelný.

V předmluvě Kolář upozorňuje na skutečnost, že se v knize zaměřil na diskuse ve stranické základně, a dočteme se tak mimo jiné, jak ve snaze vypořádat se s nároky ideologického jazyka soudruzi z desavské cementárny došli k poznání, že „dějiny jsou motorem dějin“. Přesto debaty intelektuálů nestojí tak stranou, jak by se podle zmíněného vyjádření zdálo. Právě na nich je totiž nejzřetelněji patrné, že ideologický jazyk byl ve sledované etapě nejen vnucován shora, ale stal se také „součástí subjektivity milionů těch, kteří se hlásili ke komunismu“.

Smysl poststalinismu

Kontroverzní je Kolářova teze, že českoslovenští komunisté vepsali do ústavy z roku 1960 vedoucí úlohu KSČ nikoli proto, aby stvrdili svůj totalitární nárok na ovládnutí společnosti, ale proto, že stranu vnímali jako záštitu proti zločinnému stalinskému státu. V obnoveném antikomunistickém třeštění tohoto léta však může kontroverzně působit i samotný fakt, že kniha nezkoumá poststalinskou fázi komunistické diktatury perspektivou jejích odpůrců či obětí, ale řadových komunistů.

Jako bychom se vrátili zpět na začátek devadesátých let a znovu pochybovali o tom, že formy komunistického panství se v čase a prostoru proměňovaly. Přitom je na empirickém materiálu, který přináší Kolářova kniha, sotva něco patrnější, než že vedle shod a paralel existovaly i rozdíly, že komunismy se proměňovaly a role strany byla v různých časech a na různých místech odlišná. Možná nejlépe to potvrzuje úvaha o podobách odporu proti komunistické diktatuře – Charta 77 nebo polská Solidarita byla v epoše stalinismu jednoduše nepředstavitelná.

Kolář mluví o tom, že boj proti „kultu osobnosti“ se po roce 1956 pro komunisty stal identitotvorným činitelem. Kritika „kultu“ umožnila restart komunistického projektu, ale také k němu už navždy připojila nesmazatelnou vinu, byť její konkrétní projevy se lišily podle specifické dynamiky a zdrojů národních variant komunismů. Tento „dědičný hřích“ komunismu se pak významnou měrou podepsal na konečné dezintegraci celého „experimentu“. Jak Kolář upozorňuje v brilantním esejistickém epilogu, konec komunismu neznamenal jen pád sklerotických diktatur, byl také dovršením „rozpadu socialistického hnutí a tím i moderní masové demokracie vůbec“. A právě kritická rekonstrukce tohoto procesu je podle Koláře „nezbytným předpokladem obnovy radikálně demokratické politiky v budoucnosti“.

Komunistická utopie se stala jedním z hlavních architektů 20. století, ale s odstupem času se zdá být stále obtížnější její myšlence porozumět. Byl komunismus iluzí, omylem, ba lží, nebo prostě nadějí člověka v lepší svět? A může k lepšímu pochopení pomoci nahlédnutí do mysli komunistů v pulzující době přelomu padesátých a šedesátých let?

Někdy je až překvapující, nakolik vášnivě diskutovaným společenským tématem stále zůstává historické období komunistické diktatury. Více než třicet let po konci této dějinné epochy je veřejný prostor rozdělen na stoupence více či méně kriticky reflektované teorie totalitarismu a široké spektrum historiků a historiček, upřednostňujících různé posttotalitaristické přístupy. V Německu působící historik Pavel Kolář patří v tomto případě mezi představitele směru, jenž se obvykle nazývá revizionistický či post-revizionistický, nicméně nezřídka je v Česku častován rovněž přídomky jako post či neo-marxistický, nebo dokonce „komunismus zlehčující“. Je třeba zdůraznit, že od Kolářovy knihy nelze v této vyhrocené a osobní rovinu často překračující diskusi o smyslu soudobých českých dějin očekávat nějaký zásadní posun. Dokonce je téměř jisté, že jeho práce zůstane ještě dlouho zatěžkána podezřením z morálního relativismu, obdobně jako v případě prací Michala Pullmanna, s nímž ostatně Kolář spolupracoval na studii Co byla normalizace (NLN 2017). Tato stigmatizace však představuje nesmírnou škodu, poněvadž se jedná o významný historiografický počin, v jehož rámci je kromě široké teoreticko-metodologické literatury zpracován také rozsáhlý záběr primárních pramenů.

Kolářovi jde předně o vykreslení tzv. „poststalinského reformního období“ jako jednoho „z posledních výrazů autentické politické představivosti“ komunismu (s. 212), stojícího mezi dogmatismem stalinismu a korozí pozdního socialismu. Není možné přehlédnout ani aktualizační snahu celé práce, v níž se skví nemalý obdiv k původní představě dějící se utopie, již Kolář postrádá nejen v myšlení stalinismu nebo normalizace, ale jejíž absenci analogicky vnímá i ve stále plytčejších heslech dnešní společnosti. Zde má na mysli termíny jako „trh, parlamentní demokracie, občanská společnost, lidská práva“, případně „křesťanské hodnoty a národní zájmy“ (s. 221–222). Právě tady se u Koláře silně promítá vliv tradice německé postmarxistické filozofie, a to zejména v díle „filozofa naděje“ Ernsta Blocha. V jeho pojetí šlo hlavně o obhajobu utopického myšlení před moderní kritikou jako směrodatné naděje v utvářející se budoucnost. To znamená, že jako společnost chceme žít tak, abychom mohli zažít svět, ve kterém lze dosáhnout štěstí. Sám Kolář pak v závěru svého textu spojuje úpadek komunistické utopie s širší krizí „staré“ levicové politiky po rozpadu industriálního světa, přičemž se přihlašuje k dnes již tradičnímu volání po „autenticky tázavém diskursu“, který by byl s to „nasměřovat sociální hněv“ proti přetrvávajícím problémům kapitalistického systému (s. 222). Právě tato angažovaně-dějepisecká rovina, byť kriticky reflektovaná, tvoří poměrně snadný cíl pro kritiku umožňujíc povrchní odsouzení práce i autora, neboť v Česku zůstává řeč o soudobých dějinách, žel, převážně v režii hry na objektivní popis minulosti „wie es eigentlich gewesen“.

Utopické myšlení poststalinského komunismu
Tento prvek jen přidává na provokativnosti Kolářovy studie, v níž se kromě jiného soustřeďuje taktéž na nabourání stereotypu rigidní komunistické ideologie. Samotné téma proměny myšlenkového světa komunismu nicméně není v českém akademickém diskursu nikterak nové. V tomto směru se často cituje studie Michala Kopečka Hledání ztraceného smyslu revoluce (Argo 2008). Zatímco Kopeček se vydal cestou strukturální analýzy politického myšlení v duchu tzv. „cambridgeské školy politického myšlení“, Kolář se pokouší o postižení dynamického vývoje komunismu v kontextu dějin utopického myšlení, přičemž důraz klade na rovinu očekávání nevyhnutelnosti dějinného vývoje směřujícího k ustavení komunistické společnosti. Obdobně se tak do centra zájmu výzkumu dostává dříve badatelsky nezřídka přehlížená doba přelomu 50. a 60. let, tvořící určitý přechod mezi tím, co je popisováno jako stalinistické období, a normalizací či pozdním socialismem. Zatímco stalinistická utopie se měla vyznačovat zdánlivě jasným rozměrem nevyhnutelnosti očekávání ustanovení komunistické společnosti, poststalinismus měl přinést zásadní proměnu této původní vidiny.

Jak již bylo zmíněno, Kolář se inspiruje hlavně postmarxistickým teoretikem Ernstem Blochem, jenž představil utopii jako „otevřenou procesuální možnost“ (s. 17) coby člověku vlastí touhu po směřování k nenaplněnému cíli. Kromě postmarxistické tradice se opírá i o klasickou historiografickou teorii Reinharta Kosellecka a dále o dílo ruského literárního teoretika Michaila Bachtina, a to zejména pro propojení utopického myšlení a každodennosti. Podobně jako ve společných studiích s Michalem Pullmannem, rovněž zde se výklad deklarativně hlásí k tradici dějin každodennosti, která ve svém širokém pojetí zahrnuje osobnosti jako Edward P. Thompson, James C. Scott, Alf Lüdtke nebo také Michael de Certeau, Carlo Ginzburg či Roger Chartier. Kolářova hluboká teoreticko-metodologická znalost umožňuje smělou analýzu komunismu, kombinující perspektivu velkých politických událostí s proměnami sociokulturními, aniž by jedna byla východiskem výkladu druhé. Své zkoumání pak Kolář neomezuje ani na reálie čistě československého komunismu, ale v rámci komparace se zabývá analogiemi vývoje také v jiných komunistických zemích s jejich „středními obdobími komunismu“, v nichž podle něj docházelo k intenzivnímu promýšlení pojetí utopického myšlení v kontextu selhání stalinismu.

Příliš „německá“ kniha?
Obecně Kolář charakterizuje vývoj komunismu jako stýkání a potýkání myšlení „kreativní utopie“ a násilně disciplinační „administrativní utopie“, v níž se komunistický projekt měl otevřít tradičním národně-konzervativním proudům. Kniha se dělí do pěti částí, v nichž se autor zabývá poststalinskou změnou komunistického vnímání dějin, rolí strany v rámci uskutečňování komunistické utopie, implementací národní identity a redefinováním představy nepřítele. V závěru se potom zaobírá komplexní proměnou času s ohledem na tradiční teleologii komunistických dějin. Podlomená víra v budoucnost, ideové pochybnosti, otázka nových a starých nepřátel, opětovné uchýlení se k národnímu pojetí a celková nostalgie jsou podle Koláře ústřední znaky poststalinského období konce padesátých a začátku šedesátých let. Na druhou stranu zde také mělo dojít, přes všechnu zátěž stalinistické minulosti, k poslednímu vzedmutí ideálů komunistické utopie, jež se postupně rozpadaly stejně jako svět, který komunismus stvořil. Touha žít lepší budoucnost byla podle něj vystřídána touhou po normálním životě.

Kolářova kniha je částečně upraveným překladem jeho starší německé monografie Der Poststalinismus. Ideologie und Utopie einer Epoche. Jedním z největších přínosů studie je tak pro českého čtenáře možnost nahlédnout způsoby zkoumání diktatur 20. století v německém akademickém prostředí a případné srovnání s českým mainstreamovým výkladem dějin komunismu, který inspiruje-li se již v zahraničí, tak nekriticky přijímaným polským národně-konzervativním vyprávěním. Tím se ale omezuje čistě na souboj dobra a zla mezi ujařmující totalitní mocí a porobenou či aktivně se bránící společností. Oproti tomu německý způsob reflexe minulosti přináší mnohem pestřejší a morálním prizmatem neohraničený pohled na prolínání zkušeností různých historických aktérů. V rámci veřejných debat v Německu tak třeba není tabuizované promýšlení dílčích aspektů každodennosti NDR jako progresivních. Bohužel, právě toto je zároveň důvod, proč zůstává Kolářova kniha pro české prostředí až příliš „německá“, ba „západní“, aby mohla být přijata, třebaže kriticky, nejen v akademické obci, ale rovněž širší veřejností. Však již jen jeden z cílů knihy „vysvobodit někdejší komunisty ze zkresleného obrazu totalitních zlosynů nebo jalových aparátčíků a dát jim lidskou tvář“ (s. 23) natolik překračuje hranice myšlenkového světa českého středostavovského prostředí, že by člověk skoro očekával nějaký rozhořčený otevřený dopis. Nelze než předpokládat, že pro výše zmíněné důvody nenajde tato studie v české společnosti širší odezvy. To ale v žádném případě nic nemění na tom, že pro odbornou historiografii představuje více než podnětnou reflexi dějin myšlenkového světa člověka střední a východní Evropy 20. století.