Kniha o dějinách českého sportu do roku 1939, ve které je František Plánička zmíněn jen pětkrát, Josef Bican jednou a Bohumil Váňa vůbec? Prvotní nevěřícné zakroucení hlavou se však při četbě knihy opavského historika postupně změní v souhlasné přikyvování.

Sport představuje významnou součást každodenního života mnoha lidí a i ta menšina, které aktivní sport ani pasivní sledování aktivního výkonu druhých nic neříká, musí připustit, že se jedná o fenomén zasahující do nejrůznějších oblastí dnešní společnosti. Je tedy evidentní, že od doby nepohodlných plaveckých úborů, velocipedů s předním kolem stejně vysokým jako jezdec a dalších kuriozit, na které dnes na dobových černobílých fotografiích hledíme s údivem, urazil sport dlouhou cestu. Jakými zákrutami a slepými uličkami tato cesta vedla v české části Rakouska-Uherska a posléze v meziválečném Československu, ukazuje kniha Martina Pelce (nar. 1980), historika působícího na Slezské univerzitě, s jednoduchým názvem Sport a česká společnost do roku 1939. Autorovou dlouhodobou specializací jsou dějiny měšťanské kultury 19. století, přičemž v poslední době se zaměřuje právě na sociální, kulturní a historicko-antropologické aspekty moderního sportu. Na toto téma publikoval již řadu dílčích studií, jejichž určitým završením je právě předkládaná kniha, vycházející z autorova výzkumného projektu podpořeného Grantovou agenturou České republiky.

Autor knihu rozdělil do devíti kapitol a již jen letmý pohled prozradí, že se v žádném případě nejedná o pouhý chronologický přehled dějin sportu na českém území, o čemž autor čtenáře ujistí hned v úvodní kapitole, kdy přibližuje rozdíl mezi sportovními dějinami a dějinami sportu, a následně se v další kapitole snaží sport jako předmět výzkumu definovat a specifikovat. Nejednoho čtenáře jistě překvapí, že pod autorovo pojetí sportu nespadají sokolské aktivity a že vztah mezi Sokolem a sportovními asociacemi byl často velmi napjatý, přičemž roli hrály jak rozdílné ideové základy (sokolský požadavek na univerzální rozvoj tělesných schopností oproti sportovnímu požadavku na specializovaný trénink), tak i zcela prostě boj o státní příspěvky na podporu činnosti. Do záběru knihy nespadá ani školní tělocvik a poněkud méně překvapivě ani další aktivity spojené s fyzickým pohybem, jako skaut, pěší turistika apod. V rámci definování pojmu sport se čtenář dozví i o ustálení významu tohoto slova v češtině a němčině, kdy původně označovalo jen koňské dostihy. Jako jednu z hlavních proměn podoby sportu ve zkoumaném období autor vidí posun od „lokálnosti, bezprostřednosti a amatérismu k internacionalizaci, medializaci a profesionalismu“, s čímž je jistě možné souhlasit.

Po překonání svých dětských nemocí na sklonku existence habsburské monarchie vstoupil sport do života nově vzniklého Československa jako již obecně rozšířený fenomén, nikoli však bezvýhradně přijímaný a podporovaný. Mediální prostor plnily stížností na mládež věnující se sportu více než duševnímu rozvoji, na nošení sportovního oděvu v místech k tomu nevhodných i na nevhodné chování sportovních fanoušků; zde je ale nutné zdůraznit, že dělicí čára v těchto polemikách nevedla přes politické postoje ani přes vzdělání, své zastánce i odpůrce měl sport snad ve všech společenských skupinách. Rozpolcený vůči sportu byl i oficiální postoj vlády nového státu, kdy jednotlivá sportovní odvětví spadala do gesce různých ministerstev, což jakoukoliv konkrétní podobu navenek hlásané podpory sportu komplikovalo. I přes tyto potíže se podařilo vybudovat řadu staveb, které sportu sloužily ještě dlouhou dobu po zániku první republiky (stadiony na Štvanici a Strahově či Masarykův závodní okruh u Brna). Autor zmiňuje i důležitou, leč dnes pozapomenutou činnost organizace YMCA, na které se významně podílel také otec pozdějšího prezidenta Václav M. Havel a hlavně jeho první manželka Běla Friedländrová. Několikrát se objevila i myšlenka získat pro Prahu pořadatelství olympijských her, vždy z ní ale nakonec sešlo.

Samostatné kapitoly autor věnuje sportovní žurnalistice a průniku sportovních motivů do umělecké tvorby. Není bez zajímavosti, že první české časopisy zaměřené výlučně na sport začaly vycházet již v 80. letech 19. století, většina z nich ovšem měla jen jepičí život. Na stránky tradičních periodik sport pronikal jen s obtížemi (první samostatnou sportovní rubriku měl mít německojazyčný Prager Tagblatt), sportovní redaktoři (k nimž patřil mj. i Ondřej Sekora) často byli placeni hůře než jejich kolegové píšící o jiných tématech a kvůli osobní averzi ředitele Emila Čermáka referovala Československá tisková kancelář o sportovních událostech jen ve velmi omezené míře. Rychle a snadno naopak sport pronikl na rádiové vlny a rozhlasového komentátora Josefa Laufera lze označit za svého druhu dobovou mediální ikonu. Přes počáteční odpor zavedených literátů (Josef Svatopluk Machar, František Gellner) si sport našel cestu i do literatury, a to nejen do té určené dětem a mládeži (zde autor zmiňuje vedle řady dnes již zapomenutých děl i román Boj o první místo Jaroslava Foglara) a humoristické (Muži v offsidu, Klapzubova jedenáctka), ale i do děl autorů, jako byli Jaroslav Seifert nebo Vladislav Vančura. Naopak na filmovém plátně a divadelních prknech se sportu dařilo jen ve veselohrách, pokus o opravdový sportovní velkofilm inspirovaný výkonem československých fotbalistů na mistrovství světa 1934 v Římě, uvedený nakonec jako Naše XI, dopadl velmi rozpačitě. Sport inspiroval i fotografy (přestože sportovní fotografie jako specifický reportážní žánr se etablovala až později), hudební skladatele (včetně Bohuslava Martinů a Jaroslava Ježka), písničkáře, malíře i sochaře. Snaží-li se autor datovat prvenství některých dnes běžných případů výskytů sportu v médiích a umění (první fotografie, první sportovní přenos ze zahraničí atd.), často užívá výrazů „patrně“ nebo „nejspíše“, z čehož vyplývá, jak málo pozornosti dosavadní historiografie tomuto tématu věnovala a o jak průkopnické dílo se tím pádem jedná.

V kapitole s názvem „Polemiky“ autor provedl sondu do tří témat, která by si jistě zasloužila samostatné bližší zpracování: ženy a sport, profesionalismus a komercionalizace, politika a sport. Že v případě žen a sportu autor přednese řadu dobových argumentů, proč by se ženy sportu věnovat neměly a pokud ano, pak jen v omezené míře, není příliš překvapivé; zajímavé ovšem je, že ve stejné době tisk oslavoval výkony žen, které se těmto argumentům vzepřely, jako byla Sonja Henie, Amelia Earhartová nebo v českém prostředí Eliška Junková. Ve druhé podkapitole autor čtenáře uvádí do dobové debaty o tématech, která nám dnes připadají jako zcela samozřejmá: je morální nechat si za výkon na hřišti platit? Je morální, aby hráč změnil klubovou příslušnost? Je špatné umožnit veřejnosti vsadit si na výsledek utkání? Snad jen škoda, že autor v této souvislosti nezmínil, zda český sport před rokem 1939 již znal negativní jevy jako doping, předem dohodnuté výsledky zápasů nebo podplácení rozhodčích. Poslední z těchto podkapitol pak představuje pestrou směsici dílčích témat, od významu sportu pro českou národní emancipaci přes Masarykovo ježdění na koni po berlínskou olympiádu, již zmíněné mistrovství světa ve fotbale v roce 1934, kdy chování italských hráčů kryté domácími rozhodčími kritizoval dokonce i tisk v hitlerovském Německu, a odraz politického sbližování Československa se SSSR v druhé polovině 30. let. Tato podkapitola by si jako jediná v celé knize zasloužila dostat buď více prostoru (a tím i hlubší rozvinutí načrtnutých témat), nebo naopak méně (a tím vypuštění některých načrtnutých témat). Ve výsledné podobě ovšem čtenáři dá jen neurčitý dojem, že sport od politiky dost dobře oddělit nelze, což většina čtenářů přinejmenším tuší, aniž by podkapitolu přečetla.

V posledních dvou kratších kapitolách se čtenář dozví o snahách o založení samostatného sportovního muzea a na sport a tělesnou výchovu zaměřené vysoké školy – obě tyto snahy se nepodařilo do roku 1939 naplnit, v případě muzea pak ani dodnes. V daném období se nicméně podařilo díky osobnosti Františka Smotlachy alespoň prosadit tělesnou výchovu jako samostatný studijní obor, v osobě profesora Arnolda Jiráska pak získalo svého zastánce sportovní lékařství. Není bez zajímavosti, že již před rokem 1939 se vyskytli i lékaři snažící se proniknout do tajů mentality sportovních fanoušků, trenérů i vrcholových sportovců.

Z uvedeného přehledu jasně vyplývá, že autor pojal téma skutečně komplexně a že se dokáže na sport, tedy na téma, které nechá jen málokoho chladným, dívat objektivním pohledem odborníka. Lze souhlasit s informací na obálce knihy, že tento svazek není primárně určen milovníkům sportu, nýbrž zájemcům o bližší pochopení role sportu ve společnosti. Po knize může bez obav sáhnout i ten, kdo váhá nad významem slov ofsajd nebo buly, tyto znalosti pro četbu skutečně nutné nejsou. Ani po přečtení knihy nebude takovému čtenáři jejich význam jasný, bude mu ale jasnější, jak došlo k tomu, že tyto a další výrazy opustily úzký okruh nadšenců a spolu se zájmem o sport pronikly do nejširších vrstev společnosti.

Notoricky známý výrok mediálního magnáta Ruperta Murdocha z devadesátých let minulého století označuje sport za fenomén, který naprosto překonává film i všechno ostatní ze zábavních žánrů. Murdoch měl na mysli především medializovanou podobu sportu, jeho slova však poměrně přesně vystihují postavení, které si sport během 20. století vydobyl. I v českém prostředí se již sport dočkal mnoha odborných, především historiografických reflexí. Kniha Martina Pelce vstupuje na toto badatelské pole s ambiciózním a záslužným záměrem reflektovat sport v jeho nejrůznějších podobách, v nichž se objevoval a pronikal do společenského a kulturního života české společnosti v 19. století, ale především v prvních čtyřech dekádách 20. století.

Pelcovo rozvržení představuje fenomén sportu z různých úhlů pohledu. Nejprve sport definuje jako pojem, dále se zaměřuje na proměny jeho vnímání v různých historických obdobích a navazuje přiblížením mechanismů jeho institucionalizace a finančního zajištění. Následuje důležitá kapitola věnovaná medializaci sportu a představení dobových polemik. Zde se autor soustředí na problematiku vnímání ženského sportu a diskuse o profesionalismu a vztahu sportu a politiky. Pokračuje nástinem reflexe sportu osmi uměleckými disciplínami a kapitolou o uchopení sportu historiografií a jejími institucemi. Závěrečný oddíl je věnován postupnému zvyšování zájmu akademické obce o tento fenomén.

Je zřejmé, že vzhledem k záběru zmíněných úhlů pohledu je výsledný text především základním přehledem problematiky. Současně je však třeba ocenit impozantní a různorodou pramennou základnu, s níž autor pracuje. Poznámkový aparát tvoří takřka pětinu textu, nemluvě o soupisu pramenů a sekundární literatury a o základních přehledných datech zkoumaného období.

Přes zdánlivou tematickou rozvolněnost jednotlivých kapitol lze v textu nalézt jednotící linie, díky nimž se charakteristika určitého sportu vyjevuje mnohem plastičtěji, než kdyby byla autorova optika příliš úzká. Jednou z dominant knihy je úvaha nad cestou sportu od opovržení k apoteóze. Autor si dobových interpretací sportu všímá hned na začátku knihy. Nechybí zde ani ke sportu velmi kritická neomarxistická interpretace frankfurtské školy. Toto teoretické stanovisko je v další kapitole nepřímo konfrontováno s přístupem měšťanské kultury, která na sklonku 19. století sportem víceméně opovrhovala. Dále autor připomíná i negativní přístup ke sportu ze strany sokolské obce i některých renomovaných novinářů a spisovatelů. Zdánlivě paradoxní rozpor mezi sokolstvím a sportem připomíná spory a diskuse týkající se dichotomie vysoké a populární kultury. Sokolství bylo společností vnímáno jako elitní, ušlechtilá reprezentace národa a s tím souviselo i lepší financování ze strany státu.

Významný emancipační krok zaznamenal sport díky rozhlasovým přenosům, jejichž výrazným reprezentantem byl hlasatel a novinář Josef Laufer. Rozhlasové médium se v tomto ohledu ukázalo jako nesmírně důležité. Mezníkem v tomto procesu bylo Mistrovství světa v kopané v roce 1934, kde Československo podlehlo až ve finále Itálii. Pelc trefně přirovnává význam tohoto utkání, umocněný ovšem Lauferovým zprostředkováním, k jiným podobným evropským událostem a zdůrazňuje jeho politickou roli. Současně však zaznamenává i časté kritické ohlasy, přicházející především z levicových pozic – například výslovná ohrazení Julia Fučíka vůči nazývání reprezentačního mužstva „mužstvem národním“; Fučík nesouhlasil ani s označováním hráčů souslovím „naši hoši.“ V podkapitole věnované reflexi sportu v divadelní tvorbě cituje Pelc naopak bulvární Telegraf, který srovnává Pláničku, Nekolného a Káďu s dramatikem Konrádem a básníkem Macharem a konstatuje mnohem větší zásluhy fotbalistů na popularitě republiky.

Tato linie je ovšem jen jednou z několika, které můžeme v knize sledovat. Práce Martina Pelce představuje velmi přínosný i čtivý text, který čtenáře vyzývá a inspiruje k dalšímu průzkumu dílčích aspektů sportu, společnosti a kultury.

Kniha mladého opavského historika se svým svěžím metodologickým pojetím z dosavadní knižní produkce o dějinách moderního sportu vymyká. Řadí se tak k několika málo titulům, které v posledních letech dokázaly překročit stín pouhého sběru tvrdých dat či popisného líčení institucionálního vývoje. Jakkoli Pelcova kniha čerpá ze starších dějepisných prací tradičního střihu, sama není „přehledným vývojem jednotlivých závodních disciplín“ či „dějinami významných sportovních osobností“, a už vůbec se nejedná o jalové počítání utržených „branek, bodů a vteřin“. Pelcův historizující přístup se namísto toho soustředí na ideové, politické, sociální a obecně kulturní podmínky pronikání sportu coby zprvu marginální kratochvilné aktivity, kterou byl ve druhé polovině devatenáctého století, do centra společensko-kulturního dění, kam se dostal po vzniku Československa. Autor při psaní přitom neopomíjí ani vlastní vnímání sportovců, jejich příznivců a vůbec všech, co se sportování nějak propůjčili. Bedlivě sleduje také dobovou historickou a muzejní reflexi sportu, a nakonec osvětluje i nová expertní pole: tělesnou výchovu a sportovní medicínu, jejichž zrod moderní sportování přivodilo.

Na počátku byla pruderie

Pelc téma sportu vetkává do siločar současných sociologických teorií, filozofie i starší historiografie. Zevrubně rozebírá sémantickou proměnlivost pojmu „sport“, který v šedesátých letech devatenáctého století — kdy začal v českých zemích kolovat — nemohl označovat to, co se pod ním rozumí dnes, a naopak. Zdá se navíc, že pojem sport, který zprvu označoval pouze aristokratické hony a až na prahu dvacátého století získal přibližně totožnou náplň, již mu připisujeme i my dnes, je dodnes stále pružný a ustavičně vstřebává další a další jaksi nepohyblivě pohyblivé disciplíny, jako je kulturistika, sedavé profesionální hraní počítačových her i jiné extrémní formy, o jejichž příznivém dopadu na lidské tělo a duši lze mít přinejmenším vážné pochyby.

Ještě než sport v meziválečném Československu prosákl do všech pórů společnosti a stal se nedílnou součástí každodenního života, která se začala dotýkat takřka každého obyvatele i bez ohledu na možný nezájem, musel se vyrovnat s celou řadou společenských předsudků a bariér. Autor poutavě líčí, jak se veslování, nesmělé kopání do míče či krkolomná jízda na těžkopádném velocipedu vyrovnávala s tradiční měšťanskou morálkou, v jejichž očích působily sporty jako rozmary podivínů. Konzervativní měšťanský imperativ uměřenosti a pracovitosti doprovázený pruderií a tlakem na tělesnou zdrženlivost byl v příkrém rozporu s dynamikou, svobodomyslností a otevřenou tělesností, kterou sport v hlavách mravokárců symbolizoval. Co mohlo provokovat víc než žena nespoutaně uhánějící na bicyklu či polonazí řeckořímští zápasníci z plakátů na pouličních výlepových plochách? Zahálčivé dovádění, výstřelky anglofilů, nebezpečná úpadková zábava — to vše byly šuplíky stereotypů, které si elitní měšťanská kultura pro sport pečlivě vyklidila. Výtky vůči duševní otupělosti sportovců, kterým je údajně třeba více knih a umění, se mimořádně objevují v prvorepublikovém tisku dokonce ještě ve třicátých letech. Tehdy byl už ale mediálně proponovaný sport většinově přijímán coby civilizovaná, přirozená, krásná a ušlechtilá činnost, kterou by měl každý uvědomělý československý občan v zájmu svém i svého národa přinejmenším zakusit.

Medializaci sportu se autor věnuje s mimořádnou pozorností, neboť to byl právě pestrobarevný velkoměstský populární tisk, který nejenže pravidelně dodával novinky ze sportovního světa, ale současně rozšiřoval řady aktivních sportovců i fandů. Pelc sleduje nesmělé počátky sportovní žurnalistiky ve společenských magazínech, roli prvních specializovaných sportovních časopisů i zavádění pravidelných rubrik sportovního zpravodajství na stránky denního tisku od sklonku devatenáctého století. Líčí plynulou cestu sportu na prominentní titulní a zadní strany novinových plátků i postupné zrovnoprávňování s ostatními sférami spole-čenského dění, jako byly zprávy o divadle, výtvarném umění či literatuře. Učiněným komunikačním převratem bylo však až spuštění rozhlasového vysílání ve dvacátých letech, které mělo coby „iluzivní médium“ na vnímání sportovních událostí v mladé republice mocný, dříve neslýchaný psychologický dopad. Sugestivní líčení komentátorů o momentálním dění na sportovišti, ozvěny hromujících diváků i posluchačovo vědomí přímého přenosu měly silný imaginativní účinek a umožňovaly i v těch nejzapadlejších dědinách lidem s uchem netrpělivě přilepeným na rádiu doslova srůst s burácejícími davy na tribunách domácích i evropských metropolí.

Hygiena, disciplína, norma

Už na konci devatenáctého století se sportu chopily umělecké kruhy, které v něm spatřily odraz společeského zrychlení, vibrující atmosféry velkoměst a všeprostupujícího tlaku na osobní výkonnost, růst a tělesnou i duševní optimalizaci. Literatuře, hudbě a zejména vizuálnímu umění poskytovala tělesná kultura bezednou studnici námětů a úspěšná díla zpětně s efektivností sugerovala soutěživé vytržení a tělesnou zdatnost jako pevnou součást života moderního člověka. Sportovní náměty estetizovaly zdraví, sílu, mládí i svěžest a přiživovaly neskonalou víru v pokrok moderní medicíny a hygieny nezřídka nasáklé eugenickým i rasovým učením. V rukou modernistů a avantgardistů se sport stal symbolizací niterných přání a potřeb moderního člověka splývajícího s těkajícími davy velkoměst a pod pery poetistů se stal synonymem životní lehkosti stojící proti kulturní těžkopádnosti předválečných let. Zachycení dynamiky a výbušnosti pohybu bylo uměleckou a technickou výzvou i pro fotografii, jež byla nakonec úspěšnější než film přicházející už před válkou se sportovními reportážními snímky. Hrané němé i zvukové filmy se sportovními náměty žánrově spjaté zpravidla s komediemi či veselohrami se sice po válce objevovaly, v Československu však zůstaly okrajovou podobou umělecké pozornosti věnované sportu.

S postupným pronikáním sportování do všech pater společnosti se probouzela i ostražitost v řadách inteligence, která v tělesné kultuře spatřovala potenciál pro rozvinutí stávajících odborných znalostí, osobních badatelských zájmů a kariérních ambicí. Už před první světovou válkou se objevují přírodovědci, filozofové a pedagogové, kteří si pomocí publikací k tělovýchovným aktivitám vytvářejí podmínky pro pozdější rozvinutí nového expertního pole, ale počet kovaných teoretiků a metodiků tělesné výchovy dodávajících sportu mravní a historickou legitimitu narůstá až od třicátých let. Ukotvení v expertním vědění se sport dočkal i prostřednictvím předválečné hygienizace a medikalizace veřejného diskursu, který ho včleňoval vedle tělovýchovy do normotvorných diskusí o veřejném zdraví a povinné tělesné zdatnosti občanů. Nicméně intenzivněji začala medicína chrlit „sportovní lékaře“ až v meziválečném období, třebaže plnohodnotné institucionalizace a akademizace se sportovní lékařství, které patřilo k evropské špičce, dočkalo až po druhé světové válce.

Zdravé jádro národa a nevkusná sportovkyně

Jednotlivé kapitoly působí pro svou originalitu tu více, tu méně jako ohledávání výchozího půdorysu. Hrubou kostru kapitol tak prostupují i organicky včleněné tematické exkurzy a sondy, které skvěle konkretizují složitější problém či obecnější pojednání. Nelehké potýkání sportů s konzervativní měšťanskou mentalitou a její představou o „správné“ a „vhodné“ podobě tělesné kultury tak podrobněji upřesňuje například podkapitola o ostrých střetech mezi moderním sportem a Sokolem coby designovaným předvojem tělovýchovy. Třebaže spory existovaly mnohdy jen na papíře, v očích největších zarputilců se sport se svým étosem internacionalismu, individualismu a soutěživosti jevil jako jasné nebezpečí, které trhá na cucky nejen svornost kolektivistického Sokola coby „zdravého jádra národa“, ale i celého národního společenství Čechů. Jinou z atraktivních sond knihy je téma postupného otevírání se sportu ženám. I přes nepochybnou převratnost míry, s níž ženy pronikaly na sportoviště už před první světovou válkou, má sportování až do konce první republiky silný diskriminační charakter, který „slabšímu“ pohlaví účast na některých disciplínách buď zcela odpírá, nebo alespoň omezuje představami mužů o „vkusném“ a „patřičném“ sportovním chování žen. Třebaže se už před válkou vytratily měšťanskou morálkou naturalizované stereotypy o ženě coby roztěkané, emocionálně labilní a věčně neduživé bytosti upadající při sebemenším fyzickém vypětí do mdlob, prvorepublikový mediální obraz každodenně i nadále vysílal jasné poselství: sport je maskulinní doménou, na níž se ženy podílejí nanejvýš bokem, pokud zrovna neslouží jako pouhý ozdobný doplněk mužského světa. Ostatně dodnes je sport sférou působení machismu a toxické maskulinity a významně se podílí na formování našich představ nejen o „typicky mužském“ a „typicky ženském“, ale i o tělesné „jinakosti“ a „normalitě“ ideálně spojované s heteronormativitou.

Kniha se právem uchází o místo kanonické příručky, z níž bude pramenit tradice dalšího zkoumání, neboť takřka v každé kapitole lze nalézt množství tematických inspirací a nápadů, které si říkají o podrobnější promýšlení. Do jednoho z námětů, které má sám autor zrovna na pracovním stole, nás ostatně po drobných kouscích nechává nahlédnout, když v knize letmými zmínkami naťukává společenskou roli pasivní divácké konzumace sportu na stadionech. O tom ale (snad) až příště.