V případě románu Svátosti sadistického Boha jde, domnívám se, bezpochyby o jednu z nejvýznamnějších knižních událostí tohoto roku. Jak z hlediska obsahu, tak propracované formy.

Jde o knihu ze současnosti – z novinářského prostředí, které přesně popisuje a analyzuje. Vedle této devizy je román možné skutečně považovat za svědectví o soudobé generaci třicátníků a čtyřicátníků a době, v níž žijí. Bylo tak de facto vyslyšeno přání mnohých literárních kritiků i čtenářů po knize reflektující aktuální dění, která na trhu i v současné knižní kultuře dlouhodobě chybí. Román odhaluje nespočet novinářských praktik, jež by měly zůstat veřejnosti utajeny, a to zajímavým způsobem. Jestliže dramatik Milan Uhde prohlásil, že román Svátosti sadistického Boha považuje za vynikající text perspektivního prozaika, nelze než souhlasit. Svátosti sadistického Boha autora mladší střední generace Marka Přibila považuji totiž osobně za dílo vyzrálého autora, který, podle mého názoru, mistrně ovládá práci s kompozicí, s jazykem a stylem literárního díla, vypravěčské techniky, zrychlování a zpomalování děje a podobně.

Navzdory čtivosti a poutavému ději si však zároveň nemyslím, že se jedná o dílo napsané komerčním způsobem. Hovoří pro to řada věcí, mimo jiné třeba i úvahové a „gnómické“ pasáže zpomalující děj (sociologické vhledy do společnosti), zajímavá kompozice díla, desilusivní pointa, ale třeba i desetiletý odstup od vydání předchozí knihy Pavouk. O té ostatně kritik Josef Chuchma prohlásil v MF DNES: „V každém případě Marek Přibil v sobě nese slibný tvůrčí potenciál.“ A nemýlil se.
Stejně jako se neplete literární kritik deníku Právo František Cinger, když poukazuje na fakt, že autor upozorňuje v aktuálním románu na několik závažných věcí, realit, jako je klišé západní civilizace; pokládá otázku, nakolik jsou média svobodná, a na dalších příbězích konkrétních lidí si odpovídá, jak to s touto nezávislostí je.

Zajímavé je žánrové zařazení „Svátostí“, které rovněž dílo čtenářsky oživuje: Přibilova próza osciluje mezi politickým thrillerem a společenskokritickým románem. Dle mého soudu si Přibilovo vynikající dílo zaslouží publikovat.

Nejlépe se píší recenze na texty autorů, které člověk nezná a v životě je neviděl. Nejlépe se také píší recenze na texty lidí, kteří jsou buď dlouholetým národním dědictvím (lehce pochválit, moc neurazit) nebo novodobě klasickými autory zařazenými do jedné z průzračných knihkupeckých škatulek à la Michal Viewegh (lehce urazit, moc nechválit). Naopak nejhůře se píší recenze na knihy člověka, kterého znáte, sdílíte s ním pracovní prostor. To je i případ mého bývalého kolegy Marka Přibila a jeho týden nově narozené knihy Svátosti sadistického Boha. Nicméně považuji za důležité tuto recenzi napsat.

O co totiž jde?

Jednoznačně o brilantně napsaný existenciální a filosofický román (občas velmi humorný), v němž jsou leitmotivem variace dějin, událostí, osudů. Tak byste jej asi našli zařazený ve školní knihovně. Jenže ve skutečnosti jde o mnohem víc: Přibil popisuje úsporným jazykem problém Viktora – novináře, který se potýká s realitou všedního dne v novinařině. Přesněji: jednoho vydavatelství, kde jsou lidé a témata takzvaně „dovolené“ a ty, co jsou tabu. Prostě proto, že si to tak člověk v čele smyšleného titulu přeje a obchoduje s tím – se svými podřízenými a s jejich prací, a to zcela bezskrupulózně.

Tiskovina, kterou jeho lidé vytváří, mu slouží jen k jeho byznysu a prospěchu. A není horšího pocitu pro novináře, že i když odhalil zásadní věc, něco, co může měnit „dějiny“, jeho práce se zhmotní nikoliv na papíře v rotačce – jako veřejný majetek, ale skončí pouze jako zobchodovatelný artikl megalomanského majitele tiskoviny.

Práce Viktora se prolíná se soukromým životem a příběhy dalších postav. Tedy počínaje třeba zoufalstvím z krachujícího vztahu kvůli přemíře práce (ne, to není nijak autobiografická část, nicméně velice dobrý postřeh vztahů u novinářů deníků, jelikož práce je pro většinu z nás droga a dáváme jí přednost před vztahy s blízkými lidmi), a se zoufalstvím nemohouce zveřejnit to, co novinář při své práci odhalil.

Kdo si dá mravenčí práci, odhalí v tomto románu, který připomíná polyfonní formou dobře naolejované puzzle, možná osoby a obsazení jak v politice, tak v médiích, reálné kauzy, tak majitele novin a nadřízené, byť postavy jsou do značné míry archetypální.

Pravda, či fikce, zeptal by se James Brolin v seriálu Věřte nevěřte. Fikce se tu však totiž velice umně prolíná s realitou.

Přesto to vše není ještě důvod, proč si knihu, kterou považuji za velmi dobře napsaný román, zakoupit. Jde totiž i o svědectví doby. Jedné části postrevolučního Česka.

Toho, o kterém si má generace novinářů, kteří začínali na rozdíl od zkušenějších (a režimem „zglajchštatovaných“) kolegů na začátku devadesátých let s ještě dětinskou naivitou a čistým štítem, a věřili, že to tak navždy zůstane. Ano, bylo to tak. Prvních pár let. Asi patnáct. A jen v některých médiích. Dnes je realita bohužel jiná a román Marka Přibila ji pomáhá pochopit i nezaujatým lidem. Byť jde o smyšlený příběh. Ovšem ty realistické vsuvky, postavy a příběhy, mrazí v zádech. A říkají nám, abychom při přemýšlení o okolním světě mnohem víc používali vlastní mozek než předloženou a přežvýkanou realitu, která nejenže není odrazem skutečného života, ale spíš toho, co se někomu povedlo utajit a zamést pod koberec.