Třiatřicetiletá koreanistka Nina Špitálníková, proslulá mj. tetováním, které svou barbarskou krásou zabírá značnou část povrchu její kůže, vydala knihu sedmi svědectví severokorejských emigrantů – důchodkyně, feministky, studentky, profesorky, šoféra, redaktorky a vesničana. Ve Svědectví o životě v KLDR (vyd. NLN) je nechala vylíčit jejich život v totalitě i okolnosti útěku z „pekelného ráje“ Korejské lidově demokratické republiky. Kniha se okamžitě po svém vydání stala bestsellerem a zaslouží si minimálně nominaci na Magnesii literu za publicistiku.

Ze vzpomínek sedmi vyprávějících složila Nina Špitálníková výjimečně poutavou, crowdfundingem štědře podpořenou knihu, obraz každodenního života obyčejných lidí v severokorejské totalitě. Je hrozně ubohý. Společnost je rozdělena do padesáti dvou kast nazývaných somon, které jsou prakticky neprostupné; postavení lidí v nich je doživotní, pouze při nějakém prohřešku proti systému jedinec i s příbuznými svoje společenské postavení ztrácí a přechází do méně hodnotného, s méně výhodami a ještě větší šikanou.

Chudokrevná diktatura konzumu

Utopie o beztřídní společnosti paradoxně vedla k vytvoření společnosti kastovní. Mezi kastami funguje útlak a šikana na základě původu, doprovázené pravidelnými prohlídkami bytů občanů a šmírováním stavu majetku již tak skromného, spojená se zabavováním, případně exekučním rabováním pověřenými úředníky. Funguje ovšem černý trh s luxusním zbožím – drogami, kosmetikou, DVD, oblečením a cigaretami, stejně jako síť nočních klubů, hospod a nevěstinců, vlastněných stranickými funkcionáři z mocenského centra. Diktaturu strany doplnila chudokrevná diktatura konzumu.

Povinné kálení na pole (nikoli na režim)

Studenti pracují na brigádách, kam je vysílá strany – na stavbách a při sklizni. Pole jsou hnojena lidskými výkaly, sváženými z domovních žump na pole hovnocucy. Každá domovní jednotka má určenou kvótu hnojiva, kterou musí splnit a opomenutí jsou trestána.

Po základní škole, vyučení nebo studiích následuje desetiletá vojenská služba pro muže, pro ženy je vojna šestiletá. Sňatky jsou dohodnuté, svobodné partnerství neexistuje, homosexuální vztahy jsou ilegální, rozvody nepřípustné; strana vládne intimitě.

O severokorejském režimu lze jednoznačně prohlásit, že to jedna z několika současných krutovlád. Je zbytečné ji zdobit superlativy, krutovlády v dějinách jsou všechny stejné: útlak jedinců i celých společenských vrstev, státní drancování a loupeže zaštiťované dogmaty o vyvolenosti a historické spravedlnosti, fyzická likvidace protestujících a nevinných lidí až do kdovíkolikátého kolene a stupně příbuznosti. Nic nového.

Koreanistce Nině Špitálníkové se jako první a zatím jediné podařilo hned dvakrát navštívit Korejskou lidově demokratickou republiku. Ve své nejnovější knize popisuje tamější život pohledem lidí, kteří dokázali uprchnout a nyní jsou ochotni podělit se o to, co mělo být světové veřejnosti navždy skryto.

Učitelka, jež by za vůdce kdysi položila život; podnikavý dělník, který si zdánlivě uměl vyjednat všechno; převaděč, jenž uprchlíkům dával na cestu tabletu s kyanidem; o útěku nic netušící mladá vysokoškolačka; řidič ve službách těch nejvyšších; neoblomná feministka a na závěr pamětnice, jež dospívala v době budování kultu osobnosti Kima Ir-Sena. Hlavní hrdinové knihy pocházejí z různých společenských, ekonomických i věkových skupin. Každý z nich se narodil do trochu jiné KLDR, každý z nich ji však jednoho dne s konečnou platností opustil. Nyní tito lidé v rozhovorech s Ninou Špitálníkovou, vedených od roku 2014 v Jižní Koreji, vzpomínají na život před útěkem a popisují okolnosti, kvůli nimž ve své domovině již nemohli déle setrvávat.

Nina Špitálníková (nar. 1987) je koreanistka, jež má jako jedna z mála možnost interpretovat Severní Koreu nejen z vnějšku, ale částečně i zevnitř. Studium koreanistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy totiž doplnila dvěma pobyty na Kim Ir-Senově univerzitě v Pchjongjangu, hlavním městě nejuzavřenější země světa. Dojmy ze studia i každodenního života shrnula v knize Mezi dvěma Kimy (NLN 2017).

Do své nejnovější knihy vybrala autorka z několika desítek rozhovorů sedm, které dle jejích slov navždy změnily ji samotnou a mají potenciál změnit i čtenáře. Každý zpracovala do samostatné kapitoly, na jejímž začátku se nachází krátký úvod navozující celkovou atmosféru nadcházejícího čtení. Následuje přepis dialogu, v němž se autorka respondentů ptá nejen na to, jak v KLDR probíhal jejich každodenní život, ale rovněž na jejich osobní postoje a názory, které mohou dotyční beze strachu vyslovit teprve nyní. V knize se objevují témata diskriminace na základě kastovního systému songbun, extrémní chudoby, úplatkářství, sdílené a generační viny, zabavování majetku, ale také víry, naděje, sounáležitosti a dokonce zábavy uprostřed všudypřítomné paranoie. Závěrem se autorka ptá na samotný útěk – na okolnosti, které mu předcházely, na to, jak náročné bylo učinit konečné rozhodnutí, v čem spočívaly přípravy a co vše museli uprchlíci obětovat pro to, aby mohli začít nový život na druhé straně.

V úvodu Nina Špitálníková upozorňuje, že z bezpečnostních důvodů musely být osobní údaje dotazovaných anonymizovány a některé faktické údaje pozměněny nebo vynechány. Čtenář se sice nedozví přesný věk zpovídaného ani detaily jeho útěku, zato však pozná mentalitu běžných Severokorejců i jejich vztah k životním hodnotám před a po útěku. Útěk byl na první pohled splněným snem, každý z uprchlíků se však záhy musel těžce vyrovnávat s přechodem do zcela nové reality, s opuštěním svých blízkých a různou dávkou deziluze. Měnící se stylistické ladění rozhovorů odráží osobnost každého z dotazovaných a spolu s promyšleným výběrem životních příběhů přispívá k tomu, že kapitoly nesplývají v jeden celek a z jednotlivých rozhovorů jasně vystupuje charakter zpovídané osoby.

Kniha je jedinečná především proto, že na jednom místě předkládá svědectví hned několika někdejších občanů KLDR se zcela rozdílnými příběhy, jež spojuje pouze zkušenost s útěkem ze země. Díky svému odbornému zaměření, cenným osobním zkušenostem a profesionálnímu přístupu k metodě orální historie se Nině Špitálníkové podařilo efektivně, ale zároveň s citem informačně vytěžit dotazované a prostřednictvím jejich svědectví veřejnosti ukázat lidskou stránku Severní Koreje, která je tak přísně střežena. Tato kniha nezmění pohled na Severní Koreu, ale má šanci vyvrátit některé předsudky vůči běžným Severokorejcům, s nimiž možná máme společného více, než jsme si mysleli.