Nakladatelství Lidové noviny vydalo v rámci své edice Dějiny měst již řadu zajímavých monografií, jejichž prostřednictvím se mohli čtenáři seznámit s minulostí vybraných českých, moravských a slezských měst. Poslední svazek řady - konkrétně její části Dějiny českých měst - je zasvěcen nejstarším dějinám města Tábora a vyšel u příležitosti šestistého výročí založení města, jehož počátky jsou velice úzce propojeny i se samotnými českými dějinami. Autorem knihy „Tábor I. Od počátku osídlení do roku 1452“, která je prvním dílem připravované trilogie o dějinách Tábora, je profesor František Šmahel.

František Šmahel se začal věnovat dějinám města na konci 70. let 20. století. Původně zamýšlel revidovat dosavadní poznatky, ale nakonec započal zcela nový, systematický průzkum dějin husitského Tábora, jehož cílem bylo postihnout veškeré aspekty života města založeného v roce 1420. Postupně vznikla více než desítka základních studií, které se nedávno dočkaly souborného vydání (Návraty k pramenům. Studie k počátkům husitského tábora, Argo, 2021), a nakonec byly sepsány i „Dějiny Tábora“ (I-1,2), které vyšly v letech 1988 a 1990 v Jihočeském nakladatelství Růže. Nejnovější publikace o nejstarších dějinách husitského města je přepracovaným a doplněným druhým vydáním původních Šmahelových Dějin Tábora.

Dnes již není téměř možné, aby jeden autor pojednal systematicky o všech otázkách týkajících se hlavního tématu, proto jsou součástí knihy archeologické exkurzy (kapitola VIII.), jejichž autory jsou Miloš Drda (dlouholetý ředitel Husitského muzea v Táboře), František Janda a Jiří Bumerl. Jejich texty jsou jakousi předzvěstí předpokládané širší prezentace archeologických výzkumů za poslední tři desetiletí.

Profesor Šmahel je velkým znalcem dochovaných pramenů různé povahy (především těch písemných), na jejichž základě objevně interpretuje dějiny Tábora, který byl v první polovině 15. století hned po Praze druhým mocensky nejvýznamnějším městem v celém Českém království. I proto není možné líčit dějiny města bez širších dobových, můžeme říci „korunních“ souvislostí.

Tři pětiny prvního svazku trilogie tvoří hlavní text, který je rozdělen do osmi kapitol. Autor začíná širokým ohlédnutím za nejstarší, hlavně předhusitskou historií ostrožny nad soutokem Lužnice a Tismenického potoka a oblasti Táborska, které teritoriálně vymezuje oblastí okresu Tábor v dnešním Jihočeském kraji. Líčí také počátky Sezimova Ústí, které stálo u zrodu Tábora, a nezdařené založení královského města Hradiště. Přibližuje (pokud je to pramenně doložitelné) nejen vývoj osídlení, ale i mocenské, církevní a sociální poměry v daném „regionu“.

Před vylíčením samotného založení Tábora na jaře 1420 je čtenář také seznámen s prvními ohlasy kacířských a reformních myšlenek ve sledované oblasti. Po svém odchodu z Prahy se Jan Hus uchýlil na nějaký čas na Kozí hrádek nedaleko Sezimova Ústí a jeho učení zanechalo na jihu Čech hlubokou stopu. Na další šíření jeho myšlenek pak měly bezpochyby vliv i dvě významné události: Husovo upálení a také první pražská defenestrace. Husité poté začali hledat místo, kde by mohli svobodně vyznávat svou víru.

Nejstarší dějiny husitského Tábora, přesněji Hradiště hory Tábor – období 1420–1452 – „začínají“ třetí kapitolou a jak již bylo výše uvedeno, jsou přiblíženy v širších, místy až středoevropských souvislostech, což je znát i na rozsahu jednotlivých kapitol (kapitoly III. až VI.). V prvních třech desetiletích existence Tábora sledujeme nejen nejdůležitější „proměny“ (náboženské, správní, sociální, vojenské) uvnitř města, ale také zásadní zvraty ve vztazích k jiným, hlavně sousedním městům, a především pak ku Praze.

V chronologickém líčení událostí se střídají „příběhy“ lokální s korunními, které místy převažují a jsou jasným svědectvím o neoddiskutovatelném historickém významu Tábora. Zlomem v husitské revoluci byla bitva u Lipan, která uzavřela jednu velkou významnou epochu našich dějin, ale zápas o husitské dědictví a další existenci reformace pokračoval dál, protože i po Lipanech existovaly názorové rozdíly mezi jednotlivými husitskými „frakcemi“.

Roku 1437 byl Tábor povýšen císařem, uherským a českým králem Zikmundem Lucemburským na královské město a získal tak zcela výjimečné postavení a četná privilegia. Udržel si navíc i v husitských válkách nabitý majetek, který využil nejen k politickému, ale např. i k stavebnímu rozmachu.

Po husitských válkách se především Hynce Ptáček z Pirkštejna snažil nábožensky a politicky sjednotit všechny stoupence kalicha, což se mu však nepovedlo. Proti byla hlavně táborská strana. Až v roce 1452 se Tábor podvolil novému zemskému správci Jiřímu z Poděbrad, který nedobytné město oblehl. Táborská rada mu sama 1. září 1452 otevřela brány a uznala jeho důstojnost. Zvítězila tak „Rokycanova strana“, ale táborští kněží odmítli respektovat Rokycanovo vyznání víry a skončili v internaci na poděbradských hradech. Touto událostí končí i první díl dějin Tábora.

V sedmé kapitole si přijdou na své zájemci o místní historii. Tato část přibližuje „původní“ podobu středověkého města, jeho obyvatele různého společenského postavení a jejich každodenní život a kulturu. Závěrečná kapitola pak přináší výše zmíněné, rovněž pro milovníky lokální historie velmi atraktivní archeologické exkurzy.

Za hlavními texty následují rozsáhlé přílohy, jejichž součástí jsou např. rekonstrukce rodokmenu pánů z Ústí nebo seznam táborských kazatelů a kněžích. Součástí textu je bohatý černobílý obrazový doprovod, nechybí ani četné mapy, plánky, grafy a tabulky. Poutavé jsou i tři barevné obrazové přílohy.

Vydání přepracovaného a doplněného druhého vydání dějin Tábora profesora Františka Šmahela je význačným příspěvkem nejen ke kulatému výročí založení samotného města, ale i k nedávnému šestistému výročí počátku husitské revoluce. Čtenáře pak může četba, ale i např. jen pouhé listování knihou inspirovat k návštěvě města, které se významně zapsalo do našich dějin.

Pražské Nakladatelství Lidové noviny přispělo k letošnímu jubilejnímu, šestistému výročí založení druhého nejlidnatějšího jihočeského města víc než důstojnou, a navíc zcela ojedinělou publikací TÁBOR. OD POČÁTKU OSÍDLENÍ DO ROKU 1452. Jelikož pouhým dvaatřiceti letům jeho historie je věnováno úctyhodných 548 stran, lze si jen představovat, o jak objemné a vyčerpávající dílo půjde.

Autory prvního svazku, jenž vyšel ve spolupráci s Husitským muzeem v Táboře a s podporou tohoto krásného města, jsou František Šmahel, který ve zmiňovaném muzeu působil devět let jako odborný pracovník a jehož studie k husitskému Táboru vycházejí samostatně pod názvem Návraty k pramenům, archeolog Husitského muzea v Táboře a v letech 1976 až 2010 jeho ředitel Miloš Drda, vedoucí archeologického oddělení téhož muzea František Janda a jeho archeolog Jiří Bumerl. Z výčtu je na první pohled patrné, jak úzce jsou všichni autoři s tematikou spjati, což se pochopitelně blahodárně promítlo na vysoké kvalitě obrazově bohatě a vkusně vybavené publikace, vycházející v ediční řadě Dějiny českých, moravských a slezských měst.

Neustálé násilí

O dějinách Prahy toho vyšlo již nemálo. Stačí zmínit dvanáctidílný Dějepis města Prahy Václava Vladivoje Tomka. O husitském období dnes čtyřiatřicetitisícového města na Lužnici existuje rovněž bohatá literatura, ale právě v tomto svazku se autorskému kolektivu podařilo skloubit široké spektrum oborů od historie po architekturu. Tábor hrál v dějinách husitského revolučního hnutí nezastupitelnou úlohu. Nevyhnuly se mu turbulence oné „vzrušené“ doby.

„Neustálé násilí, před nímž si už nikdo nemohl být jist, válečné hrůzy, které se i na husitské straně vymykaly normám ,svaté války‘, množící se kořistnictví bojovníků pod korouhví kalicha – to vše silně poznamenalo průběh synody táborského duchovenstva, jež se uskutečnila v Písku ve dnech 20. až 25. února 1422. Ožehavou otázkou zde byla i rozdílná stanoviska v pojetí svátosti oltářní, o nichž se senior Mikuláš z Pelhřimova již dříve ve Vodňanech radil s Petrem Chelčickým. Petrův vliv zcela jistě přiživoval též kritiku násilných prostředků, která neušetřila ani Žižku, jemuž ostatně zazlívali hranice s pikarty také chiliastičtí radikálové z okruhu Václava Korandy. Napětí mezi Žižkou a táborským duchovenstvem tak neustalo ani po likvidaci pikartsko-adamitského sektářství a nemalou měrou se přičinilo o konečnou roztržku, k níž se během roku 1422 stále více schylovalo,“ líčí František Šmahel, mimo jiné autor obsáhlé Husitské revoluce, rozchod geniálního slepého husitského vojevůdce, jehož pomník vévodí táborskému Žižkovu náměstí, s Táborem.