Po sametové revoluci se po dlouhých čtyřech desetiletích (s čestnou výjimkou pražského jara) konečně dostalo uznání československým legionářům coby představitelům prvního, protirakouského odboje. Z prachu zapomnění se znovu vynořili i hrdinové druhého, tentokrát protinacistického odboje, kteří bojovali na západní frontě. Ovšem se třetím, protikomunistickým odbojem je to zkrátka svízel.

Proč tomu tak je, se snaží objasnit více než dvousetstránková publikace TŘETÍ ODBOJ V DIDAKTICKÉ PERSPEKTIVĚ. DĚJINY V DISKUZI, vydaná Ústavem pro studium totalitních režimů a Nakladatelstvím Lidové noviny, již editoval historik a didaktik soudobých dějin Jaroslav Pinkas.

Vzpomeňme na Mašíny
V našem povědomí představitele prvního i druhého odboje přijímáme, a pokud prezident republiky při příležitosti státního svátku 28. října vyznamenává například poslední žijící veterány britského Královského letectva (RAF), ale i bojovníky ze Svobodovy armády na východní frontě, většina lidí to kvituje s povděkem a žádné emoce to nevyvolává. Ale vzpomeňte si třeba na případ bratří Mašínů. Nikdo z aktérů třetího odboje tak nerozděluje více než třicet let po pádu železné opony a komunistického režimu společnost.

Je přitom třeba zdůraznit, že k jejich odpůrcům ani zdaleka nepatří jen zapřisáhlí stalinisté, kteří se nedokážou smířit s tím, že lidé mohou konečně svobodně vyjadřovat své názory. Pro jedny je řádění Mašínů vrcholem, onou pověstnou třešničkou na dortu protikomunistické rezistence, ztělesňující jakési, abychom parafrázovali Johna Fitzgeralda Kennedyho, „profily odvahy“; vždyť se neváhali komunistické zvůli a přesile postavit se zbraní v ruce.

Pro své odpůrce však zůstávají bezohlednými vrahy, co neváhali podříznout omámeného a spoutaného člověka. Je hořkou pravdou, že právě jejich běsnění, lemované mrtvolami, poskytlo vládnoucímu režimu vítanou příležitost k represím končícím hrdelními tresty a mnohaletými žaláři. Za podpis Dvou tisíc slov ani za jakoukoli jinou politickou angažovanost během „obrodného demokratizačního procesu“ v osmašedesátém roce nikdo popraven nebyl.

Lesní bratři a prokletí vojáci
V jiných zemích vznikajícího východního bloku dosáhl ozbrojený odpor proti stalinistickým režimům mnohem většího rozsahu a intenzity než v Československu. Stačí připomenout „lesní bratry“ v Pobaltí či „prokleté vojáky“ v Polsku. V průběhu padesátých let minulého století sice vládnoucí moc všechny jejich větší skupiny zlikvidovala, nicméně jednotlivci se v hlubokých lesích skrývali dokonce ještě v šedesátých letech. Ani hodnocení jejich činnosti však není jednomyslné.

Do sborníku přispěli četní autoři a za pozornost jistě stojí. Vždyť se nejedná o tak vzdálenou minulost a pochopit ji není jednoduché. Recenzovaný sborník k tomu může přispět.

Kolektivní monografie sestavená pracovníky z Ústavu pro studium totalitních režimů se snaží poradit učitelům dějepisu, jak do výuky zakomponovat některé problematické otázky, na něž těžko hledají odpověď i zkušení odborníci. Zamýšlí se třeba nad tím, jaké cíle sledovali bratři Mašínové při svých ozbrojených akcích, proč v Plzni protestovali proti komunistickému režimu dělníci, které tentýž režim protežoval, nebo jak se z příslušníka SNB stane kurýr západních rozvědek.

Již dlouhá léta se vede diskuse o tom, jak ve výuce dějepisu ideálním způsobem pojmout období po druhé světové válce. Vedle otázky, jak vůbec v učebním plánu vyšetřit pro toto období dostatek vyučovacích hodin, se často zmiňuje i problém spojený s nedostatkem pracovních a metodických pomůcek, které by učitelé a učitelky dějepisu mohli při výuce využít. Těchto problémů si jsou vědomi i pracovníci Ústavu pro studium totalitních režimů seskupení v tamním oddělení vzdělávání. Vedle pořádání konferencí, workshopů a dalších aktivit též provozují web Dějepis v 21. století, kde mohou vyučující i další zájemci najít řadu materiálů, s jejichž pomocí lze výuku o poválečném období ozvláštnit, zpříjemnit, zlepšit či zefektivnit (výběr konkrétního slova notně záleží na očekáváních a cílech konkrétního pedagoga). V neposlední řadě se pracovníci daného oddělení samozřejmě podílejí i na přípravě tematicky zaměřených publikací, z nichž tou nejnovější je kolektivní monografie sestavená Jaroslavem Pinkasem Třetí odboj v didaktické perspektivě. Editorovo jméno nejspíše není nutné v tomto kontextu blíže představovat, Pinkas se dlouhodobě zabývá výukou moderních dějin v rámci druhostupňového a středoškolského dějepisu a na dané téma již publikoval řadu studií. Zároveň vedl mnoho seminářů a workshopů, kde mimo jiné popisuje i možnosti využití dobových audiovizuálních pramenů, ať už dokumentárního, či uměleckého rázu.

Teorie a zahraniční příklady
Po nezbytném úvodu, v němž Pinkas velice stručně nastiňuje problémy a nejasnosti spojené s užíváním obecně rozšířeného a spíše intuitivně chápaného pojmu třetí odboj, je publikace rozdělena do dvou hlavních částí. V první jsou zařazeny čtyři teoretické kapitoly, z nichž tři tvoří překlady starších studií zahraničních odborníků. První kapitola (z pera Vojtěcha Ripky a Kariny Hoření) přináší teoretický úvod k problematice zkoumání nesouhlasných nálad širokých vrstev v autoritativních režimech. Autoři představují nejvýznamnější teorie z pomezí politologie, historie a sociologie, jejichž tvůrci se snažili popsat způsoby, jak se nesouhlasné nálady šíří posilují a nakonec ústí v konkrétní činy. Asi jen málokoho překvapí, že žádná z uvedených teorií se nedočkala všeobecného uznání, ať už byly jejich slabinou přílišný důraz na vybrané aspekty lidského chování, nebo zkreslené představy a malé množství spolehlivých informací o skutečné podobě všedního života a fungování politické scény v zemích za železnou oponou. Výzkum nesouhlasných nálad v autoritativních režimech pochopitelně komplikuje i skutečnost, že na oficiální údaje nebo výpovědi přímých aktérů se tu lze spolehnout ještě méně než u jiných témat. Obě strany mohou mít totiž své důvody projevy nesouhlasu zveličovat, marginalizovat, klasifikovat jako politicky motivované, či naopak tuto motivaci popírat, na což autoři sami upozorňují. Jako poněkud překvapivý moment této kapitoly působí popisovaný přínos sociologického výzkumu poměrů v amerických věznicích a aplikace jeho výsledků a užitých metod na výzkum problematiky odboje. S autory lze souhlasit v tom, že se jedná přinejmenším o zajímavý podnět, na druhou stranu se složení obyvatelstva těchto zařízení od celkového složení obyvatelstva v mnoha ohledech liší, a to nejen v otázce genderu, ale i příbuzenských vztahů, etnicity, úrovně dosaženého vzdělání apod.

Studie sepsané zahraničními odborníky se zabývají motivy, které jedince přimějí připojit se k odbojovému hnutí a následně v něm setrvat (spouštěcí a udržovací mechanismy), dále rolí komunity při formování a fungování odbojového hnutí (tuto analýzu provádí na příkladu litevských lesních bratrů Roger D. Petersen) či možnostmi žen vyjádřit nesouhlas s rozhodnutími přijatými nedemokratickou vládou (nad těmi se na případu nacistického Německa zamýšlí Claudia Koonzová). V poslední studii této části se její autoři, Keith Barton a Allan McCully, zabývají problémy, jimž čelí učitelé společenskovědních předmětů v nábožensky a politicky ostře rozděleném Severním Irsku. Ačkoliv je na první pohled geografický záběr těchto studií velmi široký a skeptický čtenář by je mohl rovnou odmítnout jakožto irelevantní pro český, resp. československý kontext, obsahují tyto texty řadu námětů, které je možné s určitými úpravami a zjednodušeními využít i v tuzemské výuce dějepisu, případně alespoň jako podnět k vlastnímu zamyšlení.

Od Mašínů až do Dobrušky
Druhá část knihy se skládá ze čtyř případových studií z období budování socialismu v Československu, z nichž dvě se věnují tématům, o kterých se určité základní znalosti u žáků předpokládají (skupina bratří Mašínů, protirežimní demonstrace v Plzni v roce 1953), a dvě tématům, která do veřejného povědomí příliš nepronikla (případ kurýra Jana Hoška a demonstrace v Dobrušce v prosinci 1949). Znalost textů z předchozí části není pro možnost využití námětů zde obsažených nezbytná. Každá z kapitol druhé části obsahuje nejprve stručný chronologický popis dané události, kde se autoři snaží vyvarovat jakéhokoli náznaku hodnocení, ať už odpůrců režimu, nebo příslušníků výkonných a soudních orgánů zapojených do případu. Následují náměty pro učitele, jakým způsobem lze tuto látku zpracovat, co zdůraznit, čeho se naopak při debatě či jiných cvičeních vyvarovat, přičemž nechybí ani odkazy na další doplňující textové či audiovizuální materiály, dostupné na výše zmíněných webových stránkách projektu. V každé z případových studií se autoři zaměřují na jiné aspekty projevů odporu vůči komunistickému režimu, a byť by jistě bylo ideální, aby učitel s žáky prošel všechny, při současné obvyklé hodinové dotaci dějepisu a rozsahu cvičení doporučeném autory by si celý projekt vyžádal zhruba měsíc. To na většině škol není dost dobře proveditelné ani za normálního stavu věcí, natož nyní, kdy jsou učitelé i žáci nuceni dohánět zpoždění způsobené protipandemickými opatřeními na jaře.

Celkový dojem bohužel snižují gramatické a především faktografické chyby, které se do textů vloudily. U publikace určené učitelům dějepisu, jejichž druhou částí aprobace bývá obvykle český jazyk, zamrzí vedle různých překlepů (z nichž jeden pronikl i do jmen spolupracovníků v tiráži, což je svým způsobem rarita) především „emocemi nabytá“ filmová scéna nebo chybějící slovo ve větě zmiňující stylistické a faktografické chyby v textech obžalob v politicky motivovaných procesech. Chybné datace úmrtí Ctirada Mašína nebo děje epizod seriálu Třicet případů majora Zemana pak nejednoho učitele přimějí strávit čas kontrolou dalších v knize obsažených údajů, než s nimi předstoupí před třídu, čímž se praktický přínos knihy snižuje. V souvislosti se zaměřením na genderovou problematiku pak zaujme i zmínka o dělnictvu v ženském rodě. Jako poněkud problematická se jeví i nestálost označení jednoho z možných postojů, s nimiž se lze v diskusích na témata z nejnovějších dějin opakovaně setkat. Jistě není těžké se dovtípit, že zatuhlým a zatuhnutým kontextem autoři míní totéž, pokud je však jejich záměrem obohatit odbornou terminologii, měli by při zavádění nového pojmu postupovat konzistentně.

I přes uvedené výtky však může Třetí odboj v didaktické perspektivě pomoci učitelům, kteří hledají způsoby, jak dnešní žáky oslovit s dějepisnými tématy nejednou skrývajícími až výbušný potenciál. Veřejné diskuse o třetím odboji v dohledné době neskončí a v současnosti, kdy je stejně snadné dohledat informace jako podlehnout dezinformacím, je přínosné nastupující generaci na tyto diskuse kvalifikovaně připravit – bez ohledu na to, jaký si její příslušníci nakonec vytvoří názor.