Během let 1956–1960 proběhlo na Středním východě velmocenské

„střídání stráží“. Britské a francouzské pozice v regionu byly natolik

oslabeny, že se Spojené státy, dosud angažované především v zemích

přiléhajících k jižní hranici Sovětského svazu, chopily své mocenské role

také v arabských zemích.

Stalo se tak v posledním období republikánské

administrativy prezidenta Eisenhowera, který chápal tuto proměnu

v kontextu globálního zápasu s „mezinárodním komunismem“, což

vzápětí vyvolalo četná nedorozumění.

Bezprostředně po suezské válce byly zainteresované strany plně

zaměstnány likvidací následků konfltiktu. Velká Británie s Francií

1. prosince 1956 souhlasily s bezpodmínečným odchodem svých

vojsk z Egypta, úplná evakuace skončila 22. prosince. Izrael ale dál

okupoval Sinajský poloostrov a pásmo Gazy a kvůli sporům o právní

status byl uzavřen Suezský průplav, byť pod egyptskou kontrolou.

Z obou evropských mocností utrpěla Velká Británie větší ztráty.

Její zájmy v arabském světě byly ohroženy prakticky všude, britští

občané byli napadáni, britský majetek a instituce ničeny a britské

zboží bojkotováno. Egyptská vláda nechala obsadit britské podniky

a jejich britské zaměstnance pozavírala nebo vypověděla. Egypt,

Sýrie a Saúdská Arábie přerušily s Londýnem diplomatické styky.

I arabské země k Britům tradičně přátelské považovaly za nutné se

od „imperialistického agresora“ distancovat. Jordánská vláda sáhla

k ukončení smluvních vztahů s Velkou Británií, a dokonce i irácká

monarchie hlasitě odsoudila napadení Egypta a zvažovala odchod

z Bagdádského paktu.