Nová autobiografie českého teologa, katolického kněze a intelektuála míří ke čtenářům, kteří jsou bytostně spjati s kulturní a demokratickou tradicí této země. Halík se představuje jako člověk, který za to, co píše a dělá, ručí dlouhou cestou osobního hledání, jež nikdy nebylo jednoduché ani beze ztrát.

Trojí pocit. Pocit výjimečného souznění s obsahem i formou textu. Pocit, že ti, kteří nemohou Tomáši Halíkovi (nar. 1948) přijít na jméno, se po četbě autobiografie To že byl život? buď obrátí a přijmou pozitivní motivy života z víry a demokratické principy, nebo se ještě víc zapouzdří ve svých kvazikonzervativních ulitách. Pocit, že kniha míří spíš ke čtenářům, kteří se inspirují kulturní tradicí Západu a kteří zároveň čekají na zásadní změnu v jeho politickém vedení.

Usmívá se
Známý český katolický kněz, sociolog, teolog a univerzitní farář v této knize ukazuje, jak dlouhou a poctivou cestu urazil a jak také může vypadat kněz 21. století. Text prošel pečlivou editorskou úpravou a publikace je vzorně typograficky vypravená. Obsahuje řadu černobílých fotografií, které Halíkův pravidelný čtenář bude vesměs znát z jiných knih a časopisů. V šestnácti kapitolách jich najdeme pár desítek. Většina zachycuje autora samého, jeho rodinu, přátele z domova i zahraničí, jeho cesty. Myslím si však, že pro takovou publikaci mohly být vybrány fotografie novější, neotřelé a neznámé. Portrétní snímek na deskách a v samém závěru knihy ukazuje Tomáše Halíka in spe, a tedy tak, jak by asi chtěl být vnímán. Jako člověk hlubokého vnitřního vhledu, intelektuál povznesený nad každodenní pinožení a malost těch, které prostě nelze nazvat jinak než ježíšovsky – zákoníky. Usmívá se, a po přečtení jeho knihy se zdá, že ačkoliv není zdaleka u konce svých dní, je smířený s tím, co bylo, a nadšený pro přítomné výzvy i budoucnost.

Titul je rozvinutím Halíkovy německé autobiografie All meine Wege sind DIR vertraut (Herder, 2014), do níž vtělil, jak sám říká, „poměrně velkou část textů z dvou [svých] dřívějších knih“. Má na mysli knižní rozhovor s Janem Jandourkem Ptal jsem se cest (Portál, 1997) a soubor esejů Co je bez chvění, není pevné (Nakladatelství Lidové noviny, 2002). Kniha vychází k autorovým sedmdesátým narozeninám, v jeho domovském nakladatelství. Některé z výpovědí mohl čtenář číst rovněž v rozhovorech, které Halík poskytl tištěným periodikům, například Lidovým novinám, nebo slyšet v některém z mnoha televizních či rozhlasových pořadů.

Svou autobiografickou pouť začíná autor dětstvím a končí zhruba rokem 2016, tedy již po udělení Templetonovy ceny (2014) a Oxfordského čestného doktorátu (2016). Nové informace pocházejí zvláště z posledních let Halíkových publikačních a přednáškových žní. Důležitý je i literární charakter jeho práce, jež je, jak u něj bývá zvykem, na pomezí životopisu a filozofických a teologických úvah a reflexí, které mají blízko k Halíkově doméně, jíž je teologická esej. Také proto se jeho práce tak často překládají do cizích řečí; esej je v anglofonním a frankofonním světě považována za jeden z nejnáročnějších a zároveň nejvděčnějších literárních žánrů.

Autor si, jistě ne mimoděk, zakládá na kvalitě vlastní sebeprezentace, a to jak svých myšlenek, tak sebe samého. Nevidím na tom nic špatného, třebaže v prosakující šedi totalitarismu se vybočování z davu stále příliš nenosí. Jde ve stopách rodinné, čapkovské tradice, vědom si výjimečného intelektuálního prostředí, v němž vyrůstal a které ho formovalo. Lidovost, jíž se zaklínají někteří politici, a pivní debaty o ničem a o všem od něj nečekejte; kultura není pro Halíka sprosté slovo.

Pro všechny, kdo se nebojí přestoupit práh kostela
V knize se dobře vyvažují obě pomyslné misky vah: Halíkovo celoživotní hledání, jeho ztráty, bolesti, zoufání i období, kdy se vcelku rázně probouzel ze svého konzervativního, raně konvertitského období, s tušenou nadějí, že ho Bůh volá ke kněžské službě. Na druhé straně úspěchy, za nimiž stála jeho píle, talent a v neposlední řadě to, že byl ve správný čas na správném místě a bylo mu dáno potkat lidi, kteří ho, někdy dosti podstatně, posunuli o velký kus dál. Jde o teologa a faráře u sv. Týna Jiřího Reinsberga, legendárního kněze a politického vězně Antonína Mandla, patrně největšího českého katolického teologa 20. století a rovněž vězně totalitního režimu Josefa Zvěřinu, doktora Otu Mádra, doktorku Scarlett Vasilukovou-Rešlovou, římské teology Jaroslava Škarvadu a Karla Skalického a samozřejmě také kardinála Františka Tomáška. Kromě nich vstoupily Halíkovi do života osobnosti evropského i světového katolicismu, elitní teologové a filozofové českého evangelictví (Jakub S. Trojan, Ladislav Hejdánek) a intelektuálové z oborů, jimž se autor ve svém životě věnoval, psychologie, sociologie, filosofie a teologie.

O své proměně z plachého mladého intelektuála toužícího kouřit dýmku a nosit plnovous v člověka hovořícího dovnitř i vně církve a zastávajícího se – girardovsky řečeno – obětních beránků, mluví otevřeně a bez zábran. Umí se na sebe zpětně podívat s dobrou mírou objektivity i humoru. Je rád, a čtenáři to z knihy rovněž poznají, že nezabředl, tak jako někteří jeho kolegové, v tom zvláštním a neveselém údělu věčné naštvanosti, negace, xenofobie, islamofobie, duchovní superiority, defétismu i apatie, všeználkovství, věčné chuti někoho poučovat, napomínat, kárat. Pokud něco z výše napsaného vyčítají konzervativci jemu samému, poznají, seberou-li odvahu a přečtou-li si jeho knihu, že jeho kritika vychází z poučeného a často bolestného hledání a že není samoúčelná, mířící ad hominem. Halík dostal jeden velký životní dar, přátele, kteří jsou první čtenáři jeho textů a posluchači jeho promluv a zároveň kritiky, kteří ho naučili precizovat text, precizovat slovo, precizovat myšlenku. Obklopen lidmi různých naturelů, vzdělání, zaměstnání a sociálního postavení, muži i ženami, mládeží, lidmi středního věku i seniory, lidmi z měst i venkova a zvláště studenty, naučil se vystupovat ze své bubliny a zvát do církevního společenství všechny, kteří se – jindy a jinde – bojí překročit práh kostela. Právě v tom je nejpodobnější Romanu Guardinimu, v jehož šlépějích jde (Cena Romana Guardiniho, 2010), o jehož díle také hodně ví. Je si dobře vědom své výjimečnosti, darů a charismat, které se u nás tak často nevidí. Je mu blízký svět žen, o nichž ve své knize píše, a snad i pro jejich nelehký úděl má rád ženská řeholní společenství. V klerice s kaučukovým límcem, hrozícím oddělit hlavu od těla, ho v centru Prahy nepotkáte. Není člověkem uniforem. To je ostatně patrné i z jeho psaní.

Mohlo by se zdát, že kniha je dlouhý seznam jeho úspěchů, a to zvlášť v její závěrečné části. Je, i není. To, co Halík prožil, vydá na desítky životů, a většina prožitého je čtenářům a těm, pro které je jméno Halík kleté, vlastně neznámá. Při čtení si naplno uvědomíte, že podstatná část jeho života a služby se neodehrává před kamerami a na konferencích, ale ve skrytosti – v duchovních rozhovorech s hledajícími, ve svátosti smíření, při bohoslužbách, při setkávání s těmi, kteří k němu přicházejí, aby je v jejich těžkostech vyslechl a objal. Jeho veřejné vystoupení má své kořeny právě tady, v modlitbě, v životě z víry, ve službě potřebným, v poctivém studiu, v cestách za jinými kulturami i lidmi zajímavých životních zkušeností. Říká-li se občas, že je dnes takzvaně přehalíkováno, jeho poslední titul by vám měl ukázat, že to rozhodně není jeho „vina“.

Existuje tisícero důvodů, proč jsou čeští teologové a teoložky téměř neviditelní, o lidech v duchovenské službě nemluvě. Ostatně, v jeho vzpomínkách najdete jeho českých teologických vrstevníků jen hrstku, vlastně téměř žádné, a ty o generaci dvě mladší nenajdete skoro žádné. Neexistují? Existují, ale… Dva hlavní důvody, proč si kromě Halíka vzpomenete snad jen na otce Františka Líznu, otce Jana Rybáře, Ladislava Heryána, biskupa Václava Malého a kardinála Dominika Duku, vysvítají z jeho vzpomínek vcelku plasticky. Tomáš Halík je jako solitér, který ke své profesi i kněžství došel vlastní, jedinečnou cestou, svým způsobem nezávislý – ekonomicky i profesně. Neuměl by, jak mnohokrát zdůraznil, žít na venkově a sloužit tam, neboť je mu bytostně vlastní město, jeho svět pramenů, ze kterých čerpá. Nikdo se nikdy nepokusil Halíka, nešetřícího krajní a někdy extrémní postoje svých nadřízených, přeložit do Benešova, Králova Dvora, do Skryjí. Tuto ekonomickou a profesní nezávislost mají v této zemi bohužel ne více než dva tři lidé a těží z ní pro nás všechny vrchovatě. Druhým důvodem není nic jiného než svoboda slova a svoboda jednání, kterou si autor mnoha respektovaných titulů nenechal nikdy a nikým vzít. Svobodu veřejně přemýšlet, v dialogu s druhými tvořit myšlenku, disputovat, hledat správná řešení složitých společenských problémů a mravních situací, přizvat k diskusi odborníky z různých disciplín, neomezovat se ve svém pohledu jen na pohled zevnitř, ale dopřát si odstup a dívat se na sebe, svou zemi a svou církev přece jen z kulturnějšího a svobodnějšího prostředí západní polokoule nebo z poustevny kdesi v kraji věčného ledu. Zkušenosti a inspiraci, které si přináší z těchto setkávání, najdete i na stránkách recenzované knihy. Je zřejmé, že i tím bude dráždit ty, kteří dobrovolně nepřekročili humna, či ty, kteří se zastavili na drobném, špatně přeloženém výboru katechismových paragrafů.

Kniha přináší prožitek, který v díle českých teologů a duchovních zažijeme spíš jen zřídka: výjimku tvoří životní příběh a dílo Josefa Zvěřiny, biskupa Josefa Hloucha, kardinála Josefa Berana, Přemysla Pittera a profesorky Růženy Vackové, ze současných pak práce teoložky Kateřiny Brichcínové, teologa Michala Altrichtera, již zmíněného Ladislava Heryána a stále živě publikujícího doyena česko-římské teologie Karla Skalického.

Po dotyku velkého světa
Tomáš Halík přichází skrze své názory do konfliktů jak ve své církvi, tak v profánním prostředí. Občas mu někdo vyhrožuje, anonymními dopisy by mohl zatápět. Vzbuzuje emoce, a zvlášť v katolické církvi se lidé profilují buď jako jeho příznivci, nebo odpůrci. Na Halíka, jak známo, lze svalit v podstatě vše. Vážné nárazy, které ho naštěstí nasměrovaly do svobodnějšího prostředí, zažil na porevoluční Katolické teologické fakultě, mezi ajatoláhy extrémního katolicismu a samozřejmě také ve střetech s těmi hierarchy, kteří se na rozdíl od něj vydali směrem do mrtvé, dávno odžité minulosti. Korektiv v podobě jeho přátel i čtenářů mu pomohl najít východisko v práci, která dává smysl a která z kdysi poněkud přísného a nepřístupného kněze učinila člověka skloněného k bolavým a hledajícím. Zvláště druhá polovina knihy, mapující období po roce 1989, ukazuje, že Halík se stal teologem, respektive teologizujícím filozofem evropského a posléze i světového formátu. Pomohly mu jeho jazykové schopnosti a reflexe témat, která hýbou postmoderní společností. Pokud se kdekomu zatočí hlava z toho, že se stal docentem nebo vedoucím konzumu, jeví se Tomáš Halík při svých úspěších vlastně jako docela prostý člověk, z něhož sláva, ocenění ani tituly neučinily kreaturu, honosící se prsteny, klobouky se širokou krempou nebo krajkovanými sukněmi z liturgie 18. století. Ocenit je třeba i jeho otevřenou zpověď týkající se lidských vztahů, sexuality, celibátu a pokušení z nich vyplývající. Pozoruhodné je vyprávění o „noci tmy“, kterou prožil v týdnech a dnech před svým konečným rozhodnutím přijmout kněžské svěcení. Laskavý je jeho humor, jehož paralelu vidím v humoru Václava Havla nebo jeho přítele, otce Jiřího Reinsberga. Stěžejní jsou pro něj setkávání. Bez lidí, s nimiž mu je dobře, by nebylo Tomáše Halíka, jak ho známe. Těch, kteří zůstali tak jako on po dotyku velkého světa normální, jsem moc nepoznal – namátkou Karla Skalického, Karla Vránu, Tomáše Špidlíka, Lenku Karfíkovou.

Bilanční charakter knihy To že byl život? neznamená, že by se Halík chystal na odpočinek. Z jeho vzpomínek však vysvítá neodbytná otázka, čemu bude asi věnovat svůj budoucí čas. Akademické práci, univerzitní pastoraci, psaní knih, ještě intenzivnějším vstupům do veřejného prostoru, anebo se přece jen v podzimu svého života stáhne do soukromí? Existuje i jedna varianta, jež by podle autora této recenze byla k užitku všem katolickým křesťanům této země. Ačkoliv Romano Guardini, jeho předchůdce a duchovní učitel, skromně, leč jasně odmítl kardinálský klobouk a zůstal do posledních dní spjatý s univerzitním prostředím, domnívám se, že by se na Tomáši Halíkovi mohlo opakovat to, co kdysi zažil slavný rétor a politik Ambrož z Trevíru. Pro své schopnosti a víru byl lidem provolán biskupem, ačkoliv v tu chvíli nebyl dokonce ani pokřtěn.

Přání, aby se Tomáš Halík, je-li to pro něj vůbec možné, stal biskupem a pomohl uzdravit národní podobu katolické církve zevnitř, je nabíledni. Je to oběť, kterou by byl na sebe ochotný vzít? Bůh ví. Že ovšem vydal autobiografii, která přetrvá a inspiruje čtenáře uvnitř církve i mimo ni, je podle mého mínění jasné. Nechtěl jsem psát laudatio, ale nenapadá mě nic, co bych knize, která se dobře čte, vytkl.

Z Tomáše Halíka by měl nepochybně radost Oscar Wilde. Zejména jako autor mnoha myšlenek na téma, jak si dělat nepřátele. Halík je přímo virtuosem této disciplíny. Nepřátel má mnoho — na Hradčanech hned dva (jednoho na Hradě, druhého v arcibiskupském paláci); je jich plno v křesťanských kruzích a zcela nejvíce se jich potuluje po internetu v různých divokých diskusích, a to nejenom náboženských. Halík zůstává věrný i své zálibě v husitství — nepřátel se neleká a na množství nehledí. Jeden nepřítel, možná ten největší, však na něj hledí každý den ze zrcadla. Těžký úděl.
Píše a myslí mu to dobře, ba excelentně. To dokazuje i jeho životopisná kniha, pořízená k autorovým sedmdesátinám. Stokrát si můžete říkat, že tomuto narcisovi se jen tak nepoddáte, že se mu budete v četbě vzpírat… a stejně vám to není nic platné. Ti, kdo ho odmítnou, tak asi proto, že je to Halík. A kdoví, jestli je to ještě vůbec víra, a ne jen nějaké intelektuální pinkáníčko. Ti, kdo patří do jeho houfce, by asi přijali úplně vše, nejspíš i herezi. Ale je tu snad i dost těch, kdo zkrátka mají ochotu si pisatelovo ego na dobu čtení uzávorkovat a nechat se vést tím, co autor říká. Ano, těžká věc zejména v knize životopisné, nicméně dá se.
Jako životní příběh je to opravdu silné svědectví někoho, kdo pochází z pražské vzdělanecké rodiny, jež se rozhodla i v časech komunismu se vnějšímu světu nepoddat a pěstovat náročné kulturní niveau. Je to i silné svědectví kněze vysvěceného v tajné církvi, tedy vzpomínky člověka z katolického undergroundu ukazující tvář církve bojující. A je tu i svědectví toho, kdo si prošel polistopadovým obdobím, v němž bylo více zklamání než zadostiučinění. Tak jako tak tu byl i velký dar politické svobody, která mu umožnila se rozletět — a to až k Templetonově ceně, tedy jakési Nobelovce za duchovní vědy.
Ano, Halíkova kniha je i něco jako „výstavka úspěchů národního hospodářství“. Než však začneme kroutit hlavou a zvedat oči v sloup, tak si položme otázku, jestli neexistuje reálný důvod této hrdosti na vlastní úspěchy. Vždyť Halík se skutečně široce čte, překládá, diskutuje se o něm — a zdaleka nejen u nás. Jako dost pravidelný posluchač polských médií musím potvrdit, že se bez odvolání na něj neobejde snad žádná diskuse na téma víra a církve dnes a v časech příštích.
Halíkovi to přemýšlí pronikavě — i za roh. Nevím, kdo jiný umí tak výrazně kreslit linie mezi různými formami dnešní víry i ne-víry. Čte znamení času — tedy víry v době její nesamozřejmosti. Jeho kritický duch se nezastavuje na povrchu věcí. Vidí souvislosti — myšlenkové i historické. Poctivě se vyrovnává rovněž se zákrutami své osobní víry. Prošel v ní cestu hodně dlouhou a klikatou — „od intelektuálního zájmu k osobní víře“, jak sám říká. A dokáže své osobní credo zasadit i času teď a tady, do naší senzibility: „Bůh si zaslouží svobodné ANO.“ Zdůrazněme i to, že Halík umí psát — neodbornicky, čtenářsky vstřícně, ba i múzicky.
Buďme za Halíka vděčni a nechtějme ho jiného. Je to ofenzivní hráč našeho společensko-intelektuálně-duchovního pole. A na fotbal se chodí především kvůli těmto typům.