„Řešení židovské otázky“ patřilo na přelomu 19. a 20. století k jednomu z ukazatelů povahy středoevropských sociálních hnutí. Pojem „židovská otázka“ používali nacionalisté, socialisté, takzvaní židovští asimilanté i sionisté – jak ti, kteří považovali židy za méněcennou rasu, tak rovněž ti, kteří brali vážně myšlenku osvobození. Názor na emancipaci židů přitom úzce souvisel s dalšími „otázkami“ své doby, s emancipací dělníků, žen a dalších vykořisťovaných a utlačovaných skupin. V praxi se ukazovala oprávněnost teze o nedělitelnosti politických, sociálních, kulturních a hospodářských práv.

Za posledních téměř sto let, které uběhly od událostí, jimiž tato kniha končí, se v tomto smyslu nic nezměnilo. Útok proti jedné „méněcenné“ skupině je, jednoduše řečeno, útokem proti všem, ať jsou jeho cílem židé, dělníci, ženy, Romové, muslimové či například uprchlíci. Nejen dnes, ale i před sto lety ostatně právě uprchlíci sehráli v historii sociálních hnutí významnou roli.